O ladovské zimě si Hrusice zatím nechávají zdát, za návštěvu však stojí

Lada se narodil do chudé rodiny venkovského řemeslníka. Jeho tatínek dělal v Hrusicích ševce, což se malému Josefovi mohlo stát osudným. V půl roce upadl na ševcovský nůž a poranil si oko natolik, že na něj přestal vidět. Proto Ladovi chybělo prostorové vidění, což sice ovlivnilo jeho výtvarné vyjadřování, ale určitě ne jeho výtvarné mistrovství.

Lada se vyučil malířem pokojů a divadelních dekorací na pražských Vinohradech. Následně nastoupil do učení na knihaře-zlatiče. Navštěvoval také večerní kurzy kreslení na pražské UMPRUM. Přijat byl nakonec i na denní studium, avšak po roce na vlastní žádost školu opustil a začal se věnovat samostatné výtvarné činnosti.

V červnu 1923 si vzal Hanu Budějickou, s níž měl dcery Alenu a Evu. Starší z nich Alena po něm zdědila malířské vlohy. Žili spolu na Praze 2 v Ohradní ulici (dnes Ladova) v bytě, v němž měl Lada i svou pracovnu.

Ačkoliv Lada přispíval do různých novin a časopisů, stále více se věnoval své vlastní tvorbě. Se svou rodinou se začal vracet zpět do svých milovaných rodných Hrusic. Časem se rozhodl, že zde společně zůstanou a koupí pozemek na stavbu domečku.

Ladova tvorba je jedinečná a nezaměnitelná. Díky jeho obrazům dodnes ožívají české vesnické zvyky, tradice a opravdovost zasněžených Vánoc tak, jak si je jako děti pamatujeme. Připomenout si ho také můžeme i díky pohádce Hrátky s čertem, kde byl autorem dekorací a kostýmů. Opomenout samozřejmě nesmíme ani ilustrace k Osudům dobrého vojáka Švejka.

Když dorazíme do obce Hrusice, jež se nachází ve Středočeském kraji asi 11 kilometrů jihovýchodně od Říčan, můžeme s jistotou říci, že zde Josef Lada opravdu žil. Jeho stopy jsou viditelné téměř na každém rohu.

První kroky nás zavedou k soše Mikeše, nejslavnějšího černého kocoura v Čechách. Zde se dočteme, že při výstavbě lávky přes Hrusický potok byly roku 2016 nalezeny Mikešovy ostatky. Proto byla na jeho počest socha zhotovena.

Jisté je, že Mikeš opravdu žil. Sám Josef Lada o něm prý vyprávěl svým dcerám jako o kocourovi, kterého měli doma, když byl ještě kluk. Dodnes se každé místní černé kočce říká Mikeš. Díky knize i stejnojmennému večerníčku, který vznikl právě podle knižní předlohy, si kocourkovy příběhy mohou připomínat i naše děti.

Sochu Dalibora a Davida Smutných najdeme nedaleko místa, kde stával Ladův rodný dům, o čemž nás informuje pamětní deska.

Od rodného domu se přesuneme k nedaleké hospodě U Sejků. Proč zavítat právě sem? V této hospodě se totiž odehrála již zmiňovaná hospodská rvačka, kterou můžeme znát z několika Ladových obrazů.

A že je to rvačka pořádná. I pan hospodský si vyhrnuje rukávy. Hosté se vyhazují z okna, rozbíjí si půllitry o hlavy a jenom babičky sedí schované v koutě a modlí se. Není divu, že se staří hrusičtí obyvatelé za takové nelichotivé vyobrazení na Ladu trochu hněvali. Když se však stal Lada i Hrusice slavnými, měli jistě radost.

Na návsi hned vedle hospody stojí románský kostel, který se stal též několikrát předlohou Ladových kreseb. Naproti kostelu si určitě u obecního úřadu všimneme Ladovy busty z roku 1998.

Ve vile, již nechal Lada pro svou rodinu později postavit, dnes najdeme muzeum, které je otevřeno celoročně. Dcera Alena jej totiž po otcově smrti věnovala státu, aby mohlo posloužit k uctění památky hrusického rodáka. V zahradě stojí před domem socha Mikeše s Pašíkem na motorce jako vzpomínka na jejich nevšední návrat z pouti v Mnichovicích.

U vjezdu stojí dvě mohutné lípy. Ty zasadil sám Lada u příležitosti narození jeho dvou dcer. Od letošního roku je novinkou ekostezka s kvízem, do které se může zapojit celá rodina.

Uvnitř muzea nás čekají nejen informace o životě umělce, ale též expozice obrázků, knih, fotografií či osobních věcí jako například Ladova neodmyslitelná dýmka. Jedna místnost je pak věnována jeho neméně talentované dceři Aleně. Jediným dochovaným prvkem domu jsou kachlová kamna. K dispozici je samozřejmě obchůdek s ladovskými suvenýry.

Ladovým krajem nás provede pohádková stezka Cesta kocoura Mikeše. Na stezce se tak můžeme například vydat po stopách Mikeše a Pašíka do Mnichovic, kam společně na trakaři vyrazili na pouť, či místa, kde se Mikeš toulal poté, co rozbil babičce krajáč se smetanou.

Po cestě potkáme celkem dvanáct informačních tabulí o Mikešových dobrodružstvích. Na nich nalezneme nejen úryvky z knížek, ale také jedinečné Ladovy obrázky. Naučná stezka vede z Hrusic do Říčan.

Z Hrusic se přesuneme dolů přes Hrušov k řece Sázavě, kde najdeme v lese schovanou zříceninu. Pokud si vybavíme Ladovy obrázky, hrad vyčnívající na kopci objevíme na několika z nich. Ať už je pod zříceninou zachycen hastrman posedávající na vrbě s dýmkou v ruce a nebo vesnice s dětmi prožívajícími zimní radovánky. Úplně poprvé však měl zlenickou zříceninu namalovat již Karel Hynek Mácha.

Historie hradu sahá přibližně do počátku 14. století a již v 15. měl být dobyt a zničen v době válek Jiřího z Poděbrad. Název dostal podle osady Zlenice, která ležela na protějším břehu Sázavy. Dnes z hradu bohužel opravdu mnoho nezbylo a najdeme tu pouze zříceninu s nově postavenou dřevěnou lávkou a zbytkem z věže, které se říká Hláska.

Dnes stojí u Zlenic kromě nové lávky i hezký altán s informačními tabulemi a posezením, poskytující pěkný výhled na tok Sázavy i okolí. Údržbu mají na starosti členové Sdružení Zlenic a Klubu přátel hradu Zlenice, kteří například vybízí i návštěvníky prostřednictvím svých webových stránek k záchraně hradu. Vedle nové lávky a altánu se doposud podařilo zafixovat věž. Oprava stále čeká na severozápadní zeď paláce.

Zlenice se staly i inspirací pro Radovana Šimáčka, který napsal detektivní středověký román Zločin na Zlenicích hradě L. P. 1318. Do filmové podoby pak tuto knihu převedla v roce 1971 režisérka Věra Jordánová s Jaromírem Hanzlíkem a Petrem Kostkou v hlavních rolích.

Přímo pod zříceninou u přívozu můžeme navštívit dobovou plovárnu s převlékárnou, která v sezoně stále funguje.

Ladův kraj je opravdu krásný. Za návštěvu totiž stojí i nedaleká hvězdárna v Ondřejově nebo již zmiňované Mnichovice spolu s Hubačovským rybníkem, jenž byl předlohou pro ilustrace s vodníky. Je jasné, že tu dnes nenajdeme stejné kouzelné scenérie, jak je pro nás díky své fantazii pan Lada zvěčnil, ale i tak stojí Ladův kraj za naši pozornost.