Největší pískovcovou bránu v Evropě střeží skalní hrady bez posádky

Národní park České Švýcarsko byl vyhlášen v roce 2000 a je tudíž nejmladší národním parkem. Na 700 kilometrech čtverečních jsou chráněny pískovcové skály s výjimečnými biotopy. Má vysokou míru zalesnění a minimální lidské osídlení.

Národní park je charakteristický skalními městy, bludišti, věžemi nebo bránami. I když geologický vývoj zdejšího povrchu začal před 700 miliony let, nejdůležitějším obdobím byla křída. Na území bylo moře a postupně se zde usadila až kilometrová vrstva pískovce. Typický reliéf pak dotvářejí kopce vzniklé vulkanickou činností i malebný kaňon Labe, který je ovšem ohrožen plánem na stavbu přehrady.

Výchozím místem pro náš výlet je rozcestí Tři prameny, odkud vede červená Dlouhým dolem do první zóny národního parku. V sezoně cesta připomíná rušné náměstí našich velkoměst, kde proudí davy lidí. Ještě než dojdete k Pravčické bráně, využijte odbočku k Jeskyni Českých bratří, kde se v pobělohorských dobách schovávali exulanti. A pak už vzhůru k symbolu Českého Švýcarska.

Ve výšce 415 metrů nad mořem se tyčí největší pískovcová brána v Evropě, která má rozpětí přes 26 metrů a výšku 16 metrů. O její monumentálnosti se vědělo možná už od počátků věků, první zmínka o Velké bráně je z roku 1410. Hojněji byla navštěvována asi od konce 18. století, kdy zde stál chatrný domek s výčepem.

O století později k ní vydláždili cestu a promenádu k Mezní louce. Kníže Edmund Clary-Aldringen v roce 1881 dal postavil zámeček Sokolí hnízdo, kde vznikla restaurace a zázemí. Následovalo vybudování vyhlídek, zábradlí a placení poplatku.

Jenže nic není jen tak. Turisté měli v té době přístup na klenbu brány, a to mělo samozřejmě vliv na pískovec a erozi vrchních partií. Odborníci zaznamenali v roce 1982 trhliny a turistům vstup na bránu zakázali. Za dobu jejího používání se odhaduje, že byla odnesena až 80 centimetrová vrstva.

Pravčická brána a její okolí je přísně chráněno jako národní přírodní památka. A to nejen kvůli samotné bráně, ale také dalším masivům, vegetaci a omezení lidského vlivu na bránu. Postupná destrukce je ovšem kvůli přírodním pochodům nevyhnutelná. Zatím se brána nezřítila, protože ji tvoří dva samostatné bloky a oblouk není vystaven velkému pnutí, roztahování a smršťování pískovce, které vzniká při výkyvech teplot.

Po výšlapu kopce se ještě před pokladnou tvoří malé fronty. Část turistů popadá dech a druhá žhaví své fotoaparáty a pořizuje první záběry pískovcového masivu se Sokolím hnízdem. Po zaplacení 75 korun vstupného se dostanete k Sokolímu hnízdu, kde si v patře můžete prohlédnout výstavu fotografií a v přízemí se naobědvat. Samozřejmostí je informační centrum a kiosek přímo pod obloukem. Turisté však spěchají na výhledy. Jeden takový se nachází hned vedle brány, odkud jde vidět na jednu stranu Českého Švýcarska.

Mnohem proslulejší je vyhlídka na skále, kam musíte vyběhnout pár desítek schodů. Jde z ní vidět daleko nejen na českou, ale i německou přírodu. Vpředu Pravčická brána, vpravo Malý Pravčický kužel, v dáli Labské pískovce nebo Saské Švýcarsko. O kus dál ještě jedna vyhlídka na mohutné skalní útvary jako Václavskou věž a stěnu nebo Křížovou věž.

Nepřišli jsme se však kochat jen Pravčickou bránu, nýbrž vyrazit na túru. Proto se vrátíme na červenou značku a hurá do lesů národního parku směrem k Mezní louce. Provádět nás bude naučná stezka, která návštěvníky například seznámí s Velkým Pravčickým kuželem, kde si můžete všimnout zařízení na měření pohybu části pískovcového bloku, jenž vypadá, že každou chvíli spadne.

Během dalších pěti kilometrů lesem, kdy procházíme nejpřísněji chráněnou první zónou, vidíme smrčiny, které doplatily na lýkožrouta smrkového, sucho i špatné hospodaření. Uschlé stromy, spadaná kůra nebo larvy brouka, kterého se děsí každý lesník. Některé polomy zde vznikly při letošních bouřkách a poničily také zážitkový areál Rysí stezka. Mezní louka je turistické středisko se vším všudy, v němž se příliš nezdržíme, protože máme namířeno na Malou Pravčickou bránu. Což znamená další tři kilometry po červené.

Cesta je znatelně klidnější, poněvadž lidí je zde už méně. Ani u samotné brány to není jiné, takže si lze vychutnat klid lesních hvozdů. Brána měří něco přes dva metry, takže ji okolní borovice v pohodě přerostly, a proto není takový rozhled do okolí. Škvírami se však přece jenom dá něco zahlédnout. Na rozdíl od jejího velkého bratra lze na skálu vystoupat po schodech a rozhlédnout se z vyhlídky.

Pro turisty je mnohem lákavější památka vzdálená asi o půl kilometru dál v Jetřichovických stěnách, kde se nachází zřícenina Loupežnického hradu neboli Šaunštejnu. Byl údajně založen ve 14. století a střežil místní obchodní stezku za časů Berky z Dubé a později Vartenberků. Hrad neměl dlouhou historii a během 15. století zanikl.

Do současných časů se z něj zachovaly vytesané schody, světnička nebo cisterna na vodu. Vstup do hradu byl v několika metrech a dnes je zpřístupněn po schodech se zábradlím. Výstup na něj ale není jednoduchý, úzký prostor vyžaduje jen jednosměrný provoz a leckomu by mohl vadit velmi stísněný prostor a strmost schodů.

Pakliže už vylezete nahoru, odměnou vám bude dechberoucí pohled do krajiny ze všech stran. Při naší červencové návštěvě byla uzavřena část hradu, na kterou vede kovový mostek. Byl totiž ve špatném stavu a národní park ho musel zavřít. I tak jsme ale desítek schodů nelitovali.

Po opuštění hradu nastalo dilema. Vydat se z rozcestníku Pod Šaunštejnem po žluté do Vysoké Lípy nebo dál po červené na Mariinu vyhlídku a další hrad Falkenštejn. Vyhrála nakonec touha po dalších výhledech.

Mariina vyhlídka je proslulá skalní vyhlídka 428 metrů nad mořem, která je turisty skoro stejně oblíbená jako Pravčická brána. Na skále byla od roku 1856 dřevěná chatka, která původně sloužila protipožárním hlídkám. V roce 2006 ji vystřídala chata nová, protože jejího předchůdce podpálili neukáznění turisté. Momentálně je opět uzavřena kvůli své nestabilitě.

Oblíbenou kratochvílí návštěvníků je hlavně východ a západ slunce sledovaný z vyhlídky, kdy se slunce ubírá za obzor a České Švýcarsko zahlcuje posledními paprsky.

Z vyhlídky lze pozorovat Havraní skálu, kterou před lety taktéž postihl požár způsobený zřejmě turisty, za níž se skrývá skalní zřícenina hradu Falkenštejn. Vidět ho ovšem nejde, takže je potřeba seběhnout do Jetřichovic a pak po žluté k hradu.

Na Falkenštejn vede zhruba 250 nových schodů a také celý vrch skály je pokryt pozinkovanými lávkami. Jeden z místních při našem výšlapu úpravu odsoudil s tím, že se to sem absolutně nehodí. Je pravda, že do lesa, kudy schody rovněž vedou, se konstrukce příliš nehodí. Do úzkého průchodu mezi skalními bloky a na vrcholu už je to něco jiného. Nemusí to si sice vypadat nejlépe, ale chrání to skálu před erozí, sešlapem a zvýší bezpečnost turistů.

Falkenštejn byl založen ve 14. století zřejmě rodem Michaloviců, o století později již patřil do majetku pánů z Dubé. Loupeživé výpravy z něj podnikal Jindřich Berka z Dubé. Jako majitelé se pak vystřídali Vartenberkové a po jejich odchodu v druhé polovině hrad zpustl. Dnes můžete vidět vytesané zbytky kaple, hradní komnatu, ale i 25metrovou studnu či kuchyni. Na vrcholu se můžete pohodlně posadit a sledovat zapadající slunce za Havraní skalou.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.

Může se vám hodit na Firmy.cz: