Na haldu Ema za výhledy i historií Ostravy

Tímto způsobem vznikla ve středu severomoravské metropole dominanta, která se i díky částečné rekultivaci pomalu přeměňuje na „přírodní" kopec s výhledem na město a Beskydy — za pěkného počasí dohlédnete i na Lysou horu.

Na vrchol haldy ve tvaru kužele (324 m n. m.) vás přivede odbočka z přibližně šestikilometrové naučné stezky Slezská Ostrava, která začíná na Černé louce a je vybavena dvanácti informačními tabulemi Českého klubu turistů. Na nich se seznámíte s historií lokality, kterou výrazně poznamenala těžba uhlí i významné dějinné události.

Na dnešní výstaviště Černá louka se vyvážela hlušina z dolu Karolina, která vytvořila haldy vysoké až pětadvacet metrů. V roce 1928 na nich vznikla zábavní horská dráha Tivoli o délce 420 metrů. Haldy sahaly až k prosperujícímu Strassmannovu pivovaru, který dnes kromě názvu ulice Pivovarská připomíná jen secesní vila Tereza, v níž rodina pivovarníka žila. Podnik fungoval do konce druhé světové války. Po náletu v květnu 1945 byl zničen a výroba piva už nebyla obnovena.

Přes Hradní lávku nad Ostravicí, která tvoří historickou hranici mezi Moravou a Slezskem, se dostanete ke Slezskoostravskému hradu založenému ve 13. století. Měl střežit přechod přes řeku na důležité obchodní stezce ze Saska přes Opavu do Těšína a dále do Krakova. Když objekt na ostrohu nad soutokem Lučiny a Ostravice přestal plnit svou původní funkci, za významného šlechtického rodu Wilczků byl přestavěn na renesanční zámek.

V 18. století však dosloužil i jako šlechtické sídlo a stal se úřadovnou správy panství. Zámek chátral a vlivem těžby uhlí, která od konce 19. století probíhala přímo pod ním, se začal nachylovat. Do roku 1961, kdy byla těžba zastavena, poklesl o šestnáct metrů. Až v roce 2004 se dočkal rekonstrukce, která ho společně s přírodou kolem blízké Ostravice předurčila k tomu, aby se stal oblíbeným výletním místem a dějištěm řady kulturních akcí.

O pár set metrů dál stojí další historická stavba, pozdně barokní kostel sv. Josefa. Dál cesta pokračuje kolem Ústředního hřbitova Slezská Ostrava z roku 1823, největšího pohřebiště ve městě, kde mimo jiné najdete společné hornické hroby.

Další zastávkou je Nový židovský hřbitov, v jehož obřadní síni se nachází pamětní deska věnovaná osmi tisícům ostravských Židů, kteří zahynuli během druhé světové války. Na informační tabuli jsou zmíněny i další významné židovské stavby, které byly vesměs vypáleny nacisty.

K místu, kde stávaly kolonie, v nichž bydlely rodiny horníků i důlních úředníků, vás stezka povede více než kilometr podél silnice. Na těchto „sídlištích" v roce 1880 žilo přes osmdesát procent obyvatel Slezské (tehdy Polské) Ostravy.

Podstatné bylo, aby kolonie stály blízko šachet. Důlní společnosti v nich budovaly školy, nemocnice, starobince i knihovny. U některých dolů fungovaly závodní konzumy, hospody nebo nálevny, v nichž horníci po šichtě splachovali uhelný prach.

V roce 1920 byla Slezská Ostrava největším hornickým městem v republice, do kterého přicházeli dělníci a technici nejen z Čech a Moravy, ale například i z Haliče a Německa. U domů, které většinou neměly splachovací záchod, vodovod ani koupelnu, a navíc byly postupně poškozeny poddolováním, bylo možné mít zahrádku a chovat drobná hospodářská zvířata. Po druhé světové válce přestaly kolonie po hygienické stránce vyhovovat a byly demolovány.

Poté, co naučná stezka začne od silnice směřovat k Emě, z ní můžete po necelých tři sta metrech zahnout směrem k vrcholu, nebo haldu obejít kolem dokola s možnou odbočkou k zoo, vzdálené asi půl kilometru. Množství hlušiny, které se za desítky let na ostravských haldách nahromadilo, se odhaduje na 226 milionů tun. V současné době se využívá například jako materiál při terénních úpravách.

Na vrchol Emy vede celkem pohodlná cesta po serpentinách v převážně březovém lesíku. Problém může nastat po dešti, kdy se udusaná hlína a písek promění v bláto. I ve všední den jsme nahoře zastihli lidi, kteří se přišli projít a pořídit si fotografie výhledu na město. Nějakou dobu byl přitom vstup na toto turisticky atraktivní místo, kde se pořádají i odborné komentované prohlídky, zakázán. Halda totiž stále prohořívá (uvnitř je teplota až 1500 °C), kvůli čemuž časem poklesla asi o dvanáct metrů.

Jedovaté zplodiny hoření, zejména oxid siřičitý, vystupují na povrch puklinami a na centrálním kuželu také otevřenými průduchy. V současnosti je Ema přístupná pouze na vlastní nebezpečí. Kdysi haldy teplem, které z nich sálalo, přitahovaly bezdomovce. Mnozí zahynuli poté, co se nadýchali zplodin nebo se stali oběťmi sesuvu povrchu.

Breňaři, jak se jim také říkalo, tvořili samostatnou komunitu s vlastními pravidly. Sbírali zbytky uhlí na prodej a popíjeli denaturovaný líh, z čehož někteří oslepli nebo kvůli tomu zemřeli. Z vrcholu Emy spatříte i dva bývalé doly Trojice a Petr Bezruč (dříve Terezie), které na haldu „dodávaly" hlušinu. Na Trojici bylo v roce 1894 zastřeleno dvanáct stávkujících horníků, kteří požadovali zavedení osmihodinové pracovní doby a zvýšení mezd o pětadvacet procent.

Důl, jehož provoz skončil v 70. letech minulého století, je spojen se samotnými počátky těžby v Ostravě a může za pokles terénu mimo jiné pod kostelem sv. Josefa a Slezskoostravským hradem. Dochovaly se z něj dvě větší haly a několik menších budov.

Petr Bezruč, v němž se do roku 1992 těžilo uhlí z více než kilometrové hloubky (nejvíc 1350 metrů v místě pod zoo), byl nejhlubším uhelným dolem v republice. Jeho dochovaná těžní věž se stala kulturní památkou.

Cestou zpátky na Černou louku přejdete unikátní mostní konstrukci, nýtovaný most vyrobený v roce 1913 Vítkovickými železárnami. Jako jediný most přes Ostravici přežil druhou světovou válku, po které byl přejmenován po odbojáři Miloši Sýkorovi.

Ten měl údajně přestřihnout elektrické vedení k náložím umístěným na mostě nacisty a přitom byl smrtelně zasažen německým kulometem. Naproti mostu ve slezské části města se nachází památník 1. Československé samostatné brigády. Tvoří ho především sovětský tank číslo 051, který pomáhal na konci dubna 1945 osvobozovat Ostravu. Když jako první přejížděl na pravý břeh Ostravice, dostal od Němců tři zásahy pancéřovou pěstí. Dnes stojí na místě, odkud na něj nacisté pálili.