Malý kopec Lipská hora rozhodl velkou bitvu v českých dějinách

Kopec má výšku 367 m n. m a jeho vrcholem vede takzvaná Čertova brázda. Legenda o ní se vztahuje ke svatému Prokopovi, který ji měl vyorat čertem zapřaženým v pluhu. Vedla tudy důležitá obchodní stezka, nyní povětšinou zasypaná, mezi brody na Sázavě a na Labi. Na vrcholu stojí pískovcový památník z roku 1881.

Bitva u Lipan v roce 1434 přivedla proti sobě dvě česká vojska. Obě husitská, husité tu vyhráli a prohráli.

Výsledek líté řeže je dodnes pro mnohé traumatizující. Ve škole nás učili, že to byl konec husitské revoluce. Nápisy na deskách umístěných na homolovité mohyle to podtrhují. Ale v bitvě, ke které vůbec nemuselo dojít, vyhráli husité nad husity.

Od památníku je hezký výhled do kraje, svah hory, spíše kopce, je povlovný. Terén částečně pokrytý stromy, vlevo od mohyly rostou ovocné sady. V popředí se rozprostírá vsi Lipany se zanedbaným zámkem, o kus dál vykukuje věž kostela ve Viticích, na dřevěnou zvonici stojící na hřbitově se jistě běžte podívat.

V rovině je aglomerace hodně zahuštěná, nejblíže z měst je Český Brod, sem prchali poražení. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout hraniční hory. Okolím bojiště vede naučná stezka Lipská mohyla.

Hlavně umírněná strana vedená Divišem Bořkem z Miletínka nechtěla dál žít v permanentní válce. Země byla ekonomicky zcela vyčerpána, zpočátku tolik kritizovaný majetkový rozdíl se daleko prohloubil, z kdysi chudých zemanů a členů lapkovských družin se stali bohatí hejtmani. Ti najímali vojska na výpravy, kde už povětšinou dávno byla zapomenuta prvotní touha po spravedlnosti, morální čistotě a příchodu království nebeského pro vyvolené.

Radikálové pod velením Prokopa Holého za tábority, Čapka ze Sán za sirotky a Ondřeje Keřského z Římovic za táborskou jízdu, chtěli nadále pokračovat v bojích, takzvaná jednota panská už toho měla dost.

Vojska obou uskupení se sešikovala do bojových postavení na svahu Lipanské hory v pátek 28. května. Jejich vůdci se sešli k jednání. V jednotě panské byli krom pánů, tedy vyšší šlechty, také rytíři, zemané, měšťané z královských i poddanských měst, umírnění husité i katolíci.

Na informační tabuli nedaleko památníku je vyznačeno uspořádání sil na bojišti a jejich počty.

Musela to být obrovská síla vojska, když se díváte do krajiny a představíte si, že na celkem malém území stálo proti zemské panské hotovosti tvrdé jádro fundamentálů, profesionální armády sirotků a táboritů, doplněné hotovostí z mnoha husitských měst – blízkého Kolína, Kutné Hory, Klatov, Písku, Prachatic…

Dohromady dali asi 10 tisíc pěších, na 700 jízdních, a 480 bojových vozů. Velmi jim chyběl Jakoubek z Vřesovic se svými 2000 muži, v té době pragmaticky obléhal Kostomlaty pod Milešovkou, čímž na jednu stranu vázal severočeské katolíky, na druhou čekal, jak to dopadne. Po bitvě uznal Zikmunda Lucemburského českým králem a ten se mu bohatě odměnil.

Na obou stranách stála profesionální armáda, kterou tvořily organizované a disciplinované jednotky, nebyly to žádné houfce „hurábojovníků”. Pěší se doplňovali s jízdními, velkou sílu představovali střelci z ručních zbraní, k tomu přispívalo dělostřelectvo.

Husitská strategie byla spolu s překvapivými taktickými manévry a využitím vhodného terénu čelit proti obrněným jezdcům. Obvykle je donutili hnát koně do kopce a pak je z vozové hradby a svými lehkými jízdními oddíly zdecimovat. Takováto dvě vojska proti sobě stála u Lipan.

V pátek byli všichni utahaní po vysilujícím budování opevnění, a tak se dohodli na sobotním pokračování. Divišovo vojsko čítalo 720 bojových vozů, ze kterých utvořilo zrovna jako protivník neproniknutelnou hradbu. U ohňů se hřálo na 13 000 bojovníků, velkou převahu měli nad radikály v jízdních, ti byli údernou silou uskupení a bylo jich na 1200.

Po ranní mši se maratón jednání rozjel znovu, „štáb“ zasedal ve vozové hradbě jednoty, odkud na opačnou stranu vyjížděli poslové s návrhy a protinávrhy, které nebraly konce. Nakonec došlo k dalšímu odkladu, asi dle úsloví „ráno moudřejší večera.“

Radikálům ale přicházely špatné zprávy. Nečekaně nepřijeli se svými oddíly Mikuláš Trčka, Petr Zmrzlík, Matěj Salava z Lípy a další. Na pěších i jízdních to byla velká ztráta.

Ke všemu přijel s překvapujícím návrhem výborný válečník a diplomat, táborský kněz Bedřich ze Strážnice. Nemá cenu v nynější špatné době bojovat! Uzavřít mír a vády si nechat na pozdější dobu.

Táboři byli z prohlášení svého vojevůdce totálně v šoku a byl zázrak, že se svými třemi sty jezdci ujel z ležení. Pro radikály to byla velká ztráta na živé síle. Tento incident je velmi zarputil, poté již nebyli přístupni žádnému jednání. Přitom jim protivníci navrhovali ustavení centrální vlády s plným zastoupením, což by situaci v zemi určitě při dodržení pravidel uklidnilo.

Nakonec se kolem 15. hodiny zástupci táboritů a sirotků zvedli a odjeli ze stanu do svého ležení. Podle kronikáře jeden z nich zvolal „Tak a teď rozhodnou pěsti!“ A ty dopadly velmi tvrdě.

Protože obě strany používaly stejnou taktiku, rozhodli se koaliční hejtmani ke lsti. Začali se s vozy přesouvat k nedalekému Českému Brodu, což vypadalo jako ústup. Toho se chytli nabuzení radikálové, otevřeli svou vozovou hradbu a řítili se svahem na nepřítelem. Ten ale náhle srazil vozy do bojového postavení a do mezery mezi útočícími se vyhrnula nedaleko ukrytá jízda, která vnikla do vozové hradby.

Byl to první manévr tohoto typu. Uvnitř zmasakrovali vše živé, na voze zahynul i milovník přepychu, holobradý Prokop Holý. To už nebyla bitva, rožmberský oddíl jen pobíjel protivníky na bojišti. Někteří z nich se chtěli zachránit v hlubokých roklích, ale když nezemřeli zbraní, srazili si vaz.

Čapek ze Sán s Ondřejem Keřským ujeli za hradby Kolína. Vítězové večer propustili zajaté sedláky přinucené sloužit ve vojsku radikálů, žoldáky upálili v blízkých stodolách. Bylo jich asi sedm set. Ztráty radikálů čítaly na 1300 mužů, u protivníků se jednalo o dvě stovky.

Bitva zakončila válčení v království, Zikmunda přijali za krále s omezenou mocí. Radikálové přestali být vůdčí společenskou silou, husitská města začala s vyjednáváním o příměří. Husité nakonec ze svých nároků ustupovali, jediné, co jim zůstalo, bylo přijímání podobojí tam, kde to již bylo zavedeno. Někteří z husitů se ještě snažili o „vývoz revoluce” do Horních Uher, kde sice naučili některé Slováky částečně česky, ale šlo o nájezdnické výpravy.

Někteří pak skončili jako žoldáci v armádě Habsburka Ladislava Pohrobka. Pod ním bojovali proti Hunyadimu, když Pohrobek zemřel, dali se do Hunyadiho služeb. Část jich bojovala i proti Turkům, další jak námezdní síla proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad.

Zatímco byly Lipany interpretovány jako národní tragédie, historik Josef Pekař prohlásil, že památný 30. květen 1434 byl pro Čechy šťastným dnem, neboť konečně zavládl mír.

Na Lipanskou horu je nejhezčí výlet, když se to tu zelená, nebo kvetou jabloně. Kousek odtud leží starobylá Kouřim se skanzenem, Český Brod, kde nyní instalují novu muzejní expozici připomínající bitvu, krásných míst je tu plno.

Během patnácti let si přišli někteří hejtmani na jmění, které by je nyní stavělo mezi milionáře. Vezměme oba hlavní aktéry.

Bořek z Miletínka si velmi polepšil vydrancováním řady klášterů a církevních majetků. Údajně uloupil poklad z kláštera v Opatovicích, na Kunětické hoře si vystavěl nedobytnou pevnost. Chudý zeman ji postavil po dvou letech od zahájení husitského povstání. Božímu bojovníkovi zisky potvrdil císař Zikmund. Krom asi 60 vsí držel Pardubice, Bohdaneč a Přelouč.

Prokop Holý zvaný Veliký byl vyhlášeným kořistníkem. Pochován, možná jen zahrabán, má být v místech lipanského zámku. Synek z bohaté rodiny původně z Německa miloval přepych, mezi svými spolubojovníky musel působit značně exoticky. Táborský kněz měl ve velké oblibě hedvábné spodní prádlo, tomu se vysmívali jeho spolubojovníci. Rád shromažďoval i nemovitosti. Držel honosný dům na pražském Novém Městě, v Kutné Hoře vlastnil i dnešní objekt muzea stříbra, palác Hrádek. Kutnou Horu si oblíbili i další husité.

V dokumentu z basilejského koncilu roku 1433 stojí, že páni, pozvaní k Prokopovi do bytu, zírali na stříbrné pozlacené nádoby, dovezené z Čech, na kterých se servírovalo.

Prokop byl ale geniální stratég, mnohdy vyhrával intuitivně. Byl velmi vzdělaný, cestoval po Evropě, navštívil i Jeruzalém. Vedl válečné, spíše loupežné výpravy za hranice, protože doma nebylo co jíst, nebyla ani píce pro koně. Jezdil pro výpalné po německých měst, z Domažlic si udělal soukromou pokladnu, kam jezdil pro kořist.