Krkonošský betonový obr má jméno Tvrz Stachelberg

Sestavu srubů mělo tvořit dvanáct objektů (T-S 71 až T-S 80a), jedenáct mělo být napojeno na důmyslně vytvořený podzemní systém. Stachelberg (Ježovou horu, Babí) budovali v letech 1937 až 1938.

V členitém terénu měly být postaveny objekty s velkou palebnou silou, podpořené linií lehkého opevnění a pásy protipěchotních a protitankových překážek. Stezka po pevnostním areálu začíná na parkovišti u silnice vedoucí k Žacléři. Tady narazíte na první řopík, vedle něhož stojí kamenný sloup s křížkem.

Odtud vede naučná stezka „Opevnění Trutnovska“ po prvorepublikovém opevnění, jejímž stěžejním bodem je jediný dokončený pěchotní srub T-S 73 Polom. Na druhou stranu se táhne linie bunkrů přes Rýchory ke Krkonoším.

Nemá cenu polemizovat o stavbě a obraně, 23. září došlo k mobilizaci, tvrz okamžitě obsadili vojáci 17. hraničářského pluku z Trutnova. S částečnou výzbrojí se čekalo na další vývoj situace, k několika přestřelkám došlo s příslušníky freikorpsu, kteří útočili od Liebau (dnes Lubowka) v Polsku. Devětadvacátého září byla podepsána dohoda v Mnichově, pohraniční oblasti republiky byly postoupeny říši.

Vojáci odešli, ženisté částečně zavalili podzemí. Voda v bunkru byla až do roku 2000. Němci chtěli objekty využít k obraně před postupujícími Rusy, k tomu však nedošlo.

Zdejší objekty měly mít ve výzbroji desítky kulometů, řadu kanonů, deset houfnic a čtyři minomety. Za rok intenzívní výstavby se toho stihlo hodně, vybetonován byl jeden srub, vyraženo bylo přes 3,5 kilometru chodeb a sálů. Sálů mělo být v objektech 34, měly sloužit jako ubikace, muničáky, kanceláře a technické zázemí. Značná část prostor byla po četných závalech zatopena.

Hlavní zbraní měla být pevnostní houfnice vzor 38, o ráži 100 mm, dostřel 11,9 kilometru. Byla zadána do výroby pozdě, ale aspoň se jí hned nezmocnil wehrmacht. K bezprostřední obraně, proti útočící pěchotě, měly být použity kartáčové granáty, na obrněnou techniku protipancéřové.

Po skončení války byly jiné starosti než se zabývat bunkry, pokud by je nepotřebovala armáda. Moc se o nich nepsalo, bunkrologie byla ještě v plenkách. Objevily se publikace historika a spisovatele Oty Holuba, ale nebyl valný zájem si „pomníky zrady”, jak je nazvali komunisté, připomínat. Výjimkou byl dvoudílný film Otakara Vávry Dny zrady (1973), kdy se při rekonstrukcí událostí z roku 1938 natáčelo na Dobrošově, předtím bunkry využil Jiří Sequens ve filmu Neporažení z roku 1956. Natáčelo se na Adamu a Haničce.

V roce 1966 bylo do podzemí navezeno na 130 tun nebezpečných chemikálií.

Na Stachelbergu se začalo s částečnou rekonstrukcí v roce 1987, to se do práce pustila parta nadšenců. Se zmiňovaným Otou Holubem si vytyčili cíl otevřít muzeum československého opevnění. To se zdařilo v roce 1993, spolek Stachelberg zpřístupnil pevnostní srub a instaloval v něm výstavu. Nyní jsou v podzemí rozsáhlé expozice.

Po cestě od parkoviště narazíte na řopíky, vedou k nim spojovací zákopy, nad prohlídkovým srubem se tyčí od roku 2014 rozhledna Eliška. Pojmenována je po královně Elišce Rejčce, manželce Václava II., který sňatkem upevnil česko-polské vztahy. Stojí zde její dřevěná plastika.

Z rozhledny je nádherný pohled hlavně směrem na Polsko, nedaleko se tyčí budovy Žacléře. Uvidíte ale také Rýchory, Jestřebí hory, v dálce Orlické hory, údolí Úpy.

V okopu u věže je umístěn 82mm bezzákluzový kanon vzor 59. Tyto zbraně byly za studené války připraveny proti imperialistickému nepříteli, často za využití opravených řopíků nebo u staveb. Kanon je umístěn v ženijním úkrytu z betonových prefabrikátů, kterých byly na našem území stovky.

Zdejší bunkrová linie je silně opevněná, asi sedmikilometrová stezka vás dovede k pěchotnímu srubu TS 63 u silnice z Trutnova na Královec.

U pevnosti je rychlé občerstvení, ve srubu lze koupit pohlednice, publikace, vizitky…