Králem hradů Českého středohoří je majestátní Hazmburk

Velmi si ho oblíbil Karel Hynek Mácha, dalo by se říci, že to byla jeho srdcovka. V dopise příteli Eduardu Hindlovi o hradu roku 1836 napsal:

„Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám... Z jednoho okna vidím k východu proti řece, k Mělníku, na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doxany, Budín, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy ať k Radobylu, a Hanžburek, náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím, kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek. Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat.“ (Karel Hynek Mácha, Korespondence. Nakl. Borový 1929)

Podle Dalimilovy kroniky se tu usadil Léva z rodu Vlastislaviců, který chtěl dobýt Lucko, což je dnešní Žatecko. O lucké válce se rozbájil Alois Jirásek, vše se točilo kolem bájného knížete kmene Čechů Neklana, známý byl jako nehrdina, muž holubičí povahy. Bitvu na Turském poli mu vyhrál Tyr, který se převlékl do Neklanovy zbroje. Poté Češi, Přemyslovci, ovládli lucké území. Zkrátka řezali jsme se stále, záminka se našla vždy.

Stoupání k vrcholu je dost otravné. Chvíli se zdá, že cesta místo stoupání klesá, ale to jen na chvíli, pak se vrchol kopce zdá být v nekonečnu. Samozřejmě ne pro zdatné a trénované turisty.

Zdálo by se, že jediným objektem je ruina hradu, ale na jižním okraji kopce stávalo městečko Podhradí, z něhož zbyla jen zeď s věží. Osada zanikla po opuštění hradu.

Přístupová cesta vedla od první hradní brány, pár kamenů z ní uvidíte při závěrečném stoupáku. Tady se stezka točí ostře vlevo a po chvíli stanete před bránou, kterou se nyní vchází do ruiny.

Hned za ní se tyčí mohutná Černá věž, v malém domku vedle najdete pokladnu a prodejnu občerstvení a suvenýrů. Protože tu prodávají nápoje, je možné obaly vhodit do košů, ale vzhledem k jejich omezené kapacitě je vhodné snést je dolů k parkovišti a zlikvidovat v nějakém příhodném kontejneru.

O založení hradu se vedou dohady, neexistuje žádný listinný důkaz, kdy k tomu došlo, ani kdo byl stavitelem.

Prý ho založili v 1. polovině 13. století pánové z Lichtenburka, čemuž odporuje fakt, že hrad Lichtenburk je uváděn až v roce 1250.

Původně se hrad, patřící králi, jmenoval Klapý, snad podle příkrých svahů, ve staročeštině se jim říkalo klapy. S čímž zase nesouzní podhradní ves, kde se uvádí, že má jméno odvozené od  klepati ve významu nahánět zvěř klepáním.

Ať je to tak nebo tak, hrad dostal později pojmenování Hazmburk a přičinili se o to páni z Valdeka.

V době vzniku tu stálo jen hradní jádro, zřejmě podobné jako jsou ruiny na okolních kopcích, například nedalekém Košťálovu nebo Ostrém.

Jisté je, že hrad koupil i se vsí Libochovice roku 1335 Zbyněk Zajíc z Valdeka od krále Jana Lucemburského.

Nechal stavbu rozšířit na celý kopec, a podle tehdejší módy pojmenoval pevnost německy – Hasenburg (zajíc je německy der Hase). Přidal si do erbu zajíce ve skoku k původní kančí hlavě, znaku Buziců.

Páni z Valdeka byli v té době jedním z nejpřednějších rodů v království, v husitských dobách stáli pevně na katolické straně. Málo pohodlný Zaječí hrad obývali do počátku 16. století, kdy přesídlili na zámek v nedaleké Budyni nad Ohří.

Vilém Zajíc v 15. století proměnil rodový hrad v sídlo loupeživé bandy, která terorizovala široké okolí. Jeho příbuzný Zbyněk se stal pražským arcibiskupem a ostře odsuzoval Jana Husa. V roce 1410 dal pálit knihy s reformními texty. Zajícovský erb tehdy povýšil o znamení pražských arcibiskupů.

O Zbyňkovi vznikl posměšný popěvek – Zbyněk Zajíc Abeceda, spálil knihy nic nevěda, co je v nich napsáno.

Za Jana Zbyňka Zajíce (1570-1610) na Budyni bývala alchymistická laboratoř, pracovali tu přední italští alchymisté. Šlechtic a velký učenec přišel skrze bádání o veškerý majetek.

Dlouho na hradě pobýval známý heraldik Bartoloměj Paprocký z Hlohol a alchymista Pavel mladší Rodovský z Hustířan, který tu patrně i zemřel. Zbyněk vydal na alchymii víc peněz než císař Rudolf II., své syny zanechal v chudobě.

Zajícové prodali v roce 1558 neobývaný hrad Lobkovicům. Koncem 16. století se uvádí jako pustý. Ještě že ho nezbořili, středohoří by přišlo o jeho krásnou siluetu.

Torzální architektura je stále častějším cílem výletníků, nejinak je tomu i tady. Řada zámků připomíná muzea, byť se kasteláni snaží své objekty představit v co nejzajímavějším světle.

Při návštěvě pátého či dalšího objektu vzniká dojem, že jmen a letopočtů je příliš, nejde si vše zapamatovat. Proto navštěvujeme ruiny čili torza.

Hrad byl ve své době považován za nedobytný - ono provádět proti kopci šturm bylo předem prohrané, obléhací stroje tu neměly šanci.

Z Hazmburku, kde byl ukryt kostelní poklad z Pražského hradu, toho moc nezbylo, dolní část se rozkládá kolem válcové 25metrové Černé věže, postavené z tmavého čediče, ta byla důležitým prvkem obrany, vstupovalo se do ní visutou pavlačí. Hradu vévodí na vrcholu kopce zbudovaná Bílá věž, je výhledová, postavili ji částečně ze světlého pískovce. Několik zdí paláce se nachází na jejím úpatí.

V prostoru mezi věžemi stávaly hospodářské budovy, jako zdroj vody sloužily dvě cisterny, kam se jímala dešťovka, možná ji doplňovali nošením od nějakého pramene. Jedna byla před Bílou věží, druhá u Černé.

Na západní části předhradí měli obyvatelé velký sklep se zásobami.

Když krajem táhli husité, ani se nepokusili hrad ztéci, tak vypálili Zajícům Budyni a Libochovice.

Ač se nám jeví ruiny hradů jako velmi romantické, život tu byl velmi tvrdý. Silné zdi a tmavé místnosti s malými okny, která nebyla zasklená, mizerné vytápění nejprve krby, poté s dýmníky, které prostor moc nevytopily, teplo bylo jen v dosahu ohniště.

Posléze se do prostoru vestavovaly dřevěné „pokoje“, stopy po trámoví jsou patrné ve zdech řady hradů. Dřevěné prostory se ještě vystýlaly zvířecími kůžemi, takže skýtaly jakés takés pohodlí.

Středověk nebyl dobou mytí, asi tu byl značný puch, to umocňovala hospodářská zvířata, většinou umístěná na nádvoří v primitivních stájích či chlévech. Kde je dobytek, tam je hnůj. Takže i mouchy.

Než se dospělo od románských hradů přes již částečně civilizovanější gotiku v pohodlnou renesanci, kdy hradům odzvonilo a panstvo bydlelo v zámcích, uběhla dlouhá doba.

Pověsti říkají, jako na mnoha objektech, že v kopci jsou chodby a sklepy s poklady.

Hradní kopec je přírodní památkou se suťovými poli pokrytou lesostepní vegetací.

Obec Klapý postihly tři velké katastrofy v podobě sesuvů půdy, důsledkem přívalových dešťů.

Roku 1882 se utrhla skála ve svahu a sjela nad obec. Další sesuvy přišly v letech 1898 a 1900. Zničeny byly desítky domů.