Kameny v lese na Písecku ukrývají zapomenuté vzpomínky na první republiku

Po vlasti je mnoho památníků prvorepublikového agrárníka a trojnásobného předsedy vlády, ovšem ten na Písecku je veřejnosti neznámý, navíc se nachází stranou turistických cest uprostřed lesa a je bytostnou součástí tamní přírody i nejen lokální historie.

Mnozí houbaři, neznalí původu balvanů s vytesanými nápisy pod vrcholem Kosejřína, jsou překvapeni, co ony kameny, deklarující výskyt jakéhosi kmene mají představovat.

Václav Voříšek, hospodský z Předotic, se zasloužil v třicátých letech o vybudování Beranovy stezky, pojmenované po jihočeském agrárním politikovi Rudolfu Beranovi, obdivovateli Antonína Švehly a jeho posmrtném (†1933) nástupci coby předseda strany.

Voříšek, člen agrární strany, se jednak zasadil o vybudování cesty na sousední Křešice, podílel se na parcelaci lesa na Kosejříně a sám koupil ten nejkamenitější sráz. Právě tam v potu tváře vlastní rukou kladl kameny jako přírodní schody Beranovy stezky.

I když Beran byl vlastenec, roku 1938 poněkud naivně navrhoval začlenění henleinovců do československé vlády, následné obsazení vlasti ho zlomilo, a přestože byl roku 1941 zatčen gestapem za styk s odbojem a odsouzen za účasti K. H. Franka za velezradu, poválečné časy mu přisoudily dvojnásobek nacistického trestu, plných dvacet let - zemřel hned po třech letech v Leopoldově.

Není proto divu, že po něm pojmenovaná stezka upadla za časů normalizace v zapomnění. Švehlův pomník, komunistům nežádoucí, padl nápisem k zemi. Voříškův hostinec se později proměnil v penzion Muzika, až kolem roku 2000 rodina jeho syna Ladislava pracně kámen znovu vztyčila a obnovila nápis.

Počátek stezky byl u Společného rybníka v Předoticích, dnes prakticky bezvýznamného, dříve u něj fungující malý kemp zanikl již před léty. Stejně tak zbudování pár kilometrů rychlostní silnice R4 vyřadilo z původního letitého provozu známý motorest, v současnosti využívaný příležitostně na jednorázové akce.

Cílem této cesty byl nedaleký kamenný Švehlův pomník z roku 1934 a další tři mohutné kameny poblíž vrcholu Kosejřína (571 m n. m.), kde stávala vojenská rozhledna, kterou dnes nahradila oplocená věž vysílače. Nachází se zde i jeden ze 181 trigonometrických bodů I. řádu České státní trigonometrické sítě, vyměřené Vojenským zeměpisným ústavem ve Vídni v letech 1864-1898.

Okolní borovice umožňují dodnes vyšplhat se do jejich korun po stupačkách, kovových kulatinách vetknutých do jejich kmenů. Z rozhledny byl krásný výhled na Hodějovský rybník, Předotice, Novou Hospodu a Třebkov.

V lese jsou stále patrné pozůstatky bývalého využití pro vojenské účely, od podzemních bunkrů po třeba rozpadlé zbytky zelených telefonních kabelů, místními dříve oproti odpadkům po armádě sbírané a používané třeba jako vývazy pro fazole.

Nepřehlédnutelný je kámen ve svahu pod paloukem s vytesaným nápisem „Vděk Voříškovi“, jehož lesem vedla a za jehož finanční úhrady i práce stezka vznikla. Další hlásá vzpomínku „Na paměť provedení lesní reformy polesí Kosejřín 1933“ a třetí balvan obdobně slabě čitelným písmem upozorňuje, že tudy vedla a dosud neznačeně a trochu utajeně vede mechem porostlých zastavení ona „Beranova stezka“. Ty druhé dva dá trochu práce dohledat, nápisy jsou vybledlé.

Kámen-pomník věnovaný Švehlovi lze snadno najít nedaleko této trojice v mírném svahu směrem na sever. Již v době jeho vztyčení byl jasným orientačním bodem v listnatém lese buk se čtvero srostlými kmeny. Okolní kapradinový háj nesl jméno po Janu Ratajovi z nedaleké Vráže, skály zase po Otomarovi Bistřickém.

Oba byli pochopitelně agrárníci, Bistřický se stal poslancem Národního shromáždění a předsedou čestného výboru pro otevření stezky. Tyto popisky však nikde nenajdeme, doba stezku vcelku úspěšně bezmála vyhladila z povrchu zemského i paměti, prořídlo i stromoví a kapradí.

Antonín Švehla má u nás mnohem více pomníků, jako první vznikl v roce 1929 v Dlouhé Loučce u Uničova na Olomoucku. Další najdeme třeba v Kuklenách (1936) na okraji Hradce Králové, v Klatovech (1934) byl za války odstraněn a obnoven roku 1992, komunistům obdobně nevoněl pomník z roku 1937 v Tučapech, po ukrytí znovu instalovaný roku 1992.

Roku 1940 nechali jeho pomník v Chválenicích rovněž odstranit okupanti, díky nacistům zmizel ten z Havlíčkova Brodu, po roce 1948 zase vadil v Suchdole u Kutné Hory, železobetonový pokus a jemu zasvěcený Stonehenge u Ždánic na Kolínsku se proslavil rychlým poločasem rozpadu, a popravdě, ten prostý kámen, obklopený lesem, s vytesaným nápisem je mnohem působivější než holuby pokálené busty ve městě.

Za zmínku ovšem stojí kaple sv. Antonína Paduánského v Javorníku na Šumavě, která byla roku 1940 skrytě českými vlastenci zasvěcena symbolicky i tomu prvorepublikovému Antonínovi.

O této šumavské kapli, Javorníku i Hodonínu více ZDE.

Nebýt podobných Voříšků, mnoho takových míst by nikdy nespatřilo světlo světa. A tak při procházce nevelkým lesem, pouhých deset kilometrů od Písku, při obhlídce kamenných svědků nedávných časů, nezbývá než v tichu mizejících lesů souhlasit s nápisem „Vděk Voříškovi“. Zatím to vypadá, že generacím po nás toho mnoho, krom kůrovcem i pánem tvorstva zplundrovaných lesů, asi k pokochání nezůstane.

V blízkém okolí lze zavítat na nejen pivem a zlivickou pekárnou vonící Čížovou s kostelem sv. Jakuba a mnoha dalšími památkami (3 km), v lesích směrem k Vráži je i dvojice přírodních rezervací Čertova hora a Hrby a lásce zasvěcené jezírko (5 km), a sama Vráž se svým zámkem stojí za návštěvu nejen těm, která zajímá krom letité i historie druhé světové války (6 km).

I když dnes může kandidovat na prezidenta prakticky kdokoliv, Švehla coby potencionální hradní pán se kandidatury v roce 1927 vzdal a podpořil Masaryka. V roce 2018 mu byl propůjčen posmrtně Řád Bílého lva.