Hrad v Kežmarku má barvitou historii, temné pověsti i nádhernou polohu s výhledem na Tatry

Lokalita byla osídlena již v době kamenné, město zde vzniklo ve 13. století a městská práva z roku 1269 ho uvádějí jako Käsemarkt, tedy sýrový trh. Jak patrno, toto označení je letitým základem dnešní podoby pojmenování města. Následovala další pro rozvoj důležitá práva, jako pořádání trhů, skladování, a městu byl přidělen i roku 1463 erb.

Před rokem 1251 zde již stál kostel sv. Alžběty, jak doložil archeologický výzkum, první písemná zmínka je z roku 1447, kdy Jan Jiskra z Brandýsa, hlavní velitel vojska Ladislava Pohrobka, zaručil Kežmarku všechna dosavadní práva a nazval ho perlou Uherska.

Od roku 1465 počal hrad na novogotický rozšiřovat Imrich Zápolský, který se stal majitelem o tři roky dříve. Stavba byla dokončena roku 1486, kdy pro změnu byl zbořen zmíněný kostel a stavební materiál byl použit pro vybudování západního křídla.

K renesanční přestavbě došlo nejprve po požáru roku 1557, majitel Jan Ruber dal hrad do zástavy Stanislavovi Thurzovi, který mu poskytl na rekonstrukci půjčku. Dalším zastavitelem byl od roku 1579 Štefan Thököly, tento rod zanedlouho, od roku 1583, získává hrad jako svůj majetek a tím dochází k výrazné renesanční přestavbě.

Na město Kežmarok hrad přešel roku 1702 po potlačení povstání proti Leopoldovi I., vedeném Imrichem Thökölym. Tím začala éra úpadku šlechtického sídla, dovršená koncem 19. století - prostory byly využity jako kasárna, nemocnice, nebo textilní manufaktura. Roku 1901 znovu zařádil ohnivý kohout a o hrad se počal starat uherský památkový úřad, který hrad sice obnovil, ale poněkud podle vlastních představ. Městské muzeum v něm sídlí od roku 1931.

Prvotní, ve věži situované muzeum, dnes nabízí mnoho stálých tematických expozic. Jedna z nich je věnována cechům a řemeslům, kterých bylo v Kežmarku bezmála 40, dávnou dobu vzniku má místní střelecký spolek, založený roku 1510. K vidění je původní vybavení radnice v radniční místnosti, střelné  i bodné a sečné zbraně nabízí expozice zbraní.

Unikátní rentgenové snímky i přístroj, první na Slovensku, který pořídil místní rodák Prof. MUDr. Vojtěch Alexander, představuje jemu věnovaná expozice Život a dílo Dr. Alexandra, blízké téma, přibližující spišský spolek lékař a lékárníků i dobové vybavení nabízí lékárna.

Z významných rodů, držících hrad, je připomenut nejen Imrich Thököly, ale jedna z expozic je pojmenována Rodina Thököly. Novější dobu, tedy Kežmarok v 19. a v počátku 20. století, přibližuje pohled na revoluční rok 1848, politické dění a hospodářský rozvoj, školství i židovskou komunitu.

Nechybí portrétní galerie, na osud Beaty, druhé manželky rozhazovačného hradního pána Alberta Lasky, lze vzpomenout v hladomorně, kde strávila šest let, jsouc označena za nemravnici, poté co si údajně dovolila vyrazit sama na výlet do Tater.

A ty je nádherně vidět z vyhlídkové věže, turistiku do těchto hor a vztah obyvatel Kežmarku k nim vcelku čitelně ukrývá místnost Kežmarok a Vysoké Tatry.

Vynechat nelze z nádvoří přístupnou hradní kapli, vystavěnou v letech 1657-1658 pro Marii Gyulaffy, manželku Štefana Thökölyho, která zemřela coby matka šesti dětí (předposledním z nich byl panovníkovi vzdorující Imrich) ve věku 22 let a v kapli byla pochována.

K pověstem má blízko již osud Beaty, kterou, o dvacet let starší a podstatně movitější, za ženu pojal Albert Lasky. Je totiž možné, že do hor vyrazili společně, ovšem k skutečné lásce se přímo vztahuje pověst o marné tužbě Berca Lasky po Anně z hradu Rychnava, s kterou si přísahali lásku a ona po dobu jeho cest se zasnoubila s jiným. Nevěřil jí, že k sňatku ji donutili rodiče, a ona se vrhla do řeky, která ji odnesla a její tělo nikdo nenašel.

Na ochozu hradu je prý možno spatřit černou paní, která sloužila i císaři vzdorujícímu Imrichovi coby klíčnice. V době jeho nepřítomnosti slídila, aby našla ukrytý poklad. To se jí opravdu podařilo, našla klenotnici za jedním obrazem. Cennosti vynesla tajnou chodbou, vedoucí do lesů z kaple, kde byla pochována mladá Imrichova matka. Sotva se vrátila, vrátil se i pán hradu, zjistil, že poklad zmizel a došlo mu, kdo je na vině. Nic z něj však nikde nenašel, a tak ve spěchu, maje císařské vojsko v patách, ženu, běžně v černém oděnou, proklel a tím jí přiřkl osud oné bytosti.

K pokladu tohoto rodu, kdesi ukrytém, se váží pověsti, které motivovaly různé šarlatány. Konkrétně roku 1927 se přihlásil Polák František Tekely coby oprávněný dědic možného pokladu - přitom rod vymřel po meči, ten samý rok v USA narozený Štefan Sereghy žádal o umožnění kopání s tím, že má přesný náčrtek polohy pokladu. Vynálezce zázračného zrcadla, monitorujícího podzemí, jakýsi Obermüller ze Szegedu, se k němu chtěl připojit o rok později, aby hledači usnadnil zbytečné kopání.

Nebojácný voják je hrdinou pověsti, ve které se vydá na základě sázky stanout tváří v tvář černé paní. Ta se před ním měnila v děsivou příšeru, pak v bezhlavého rytíře i trojhlavého draka. Poté, co vyděšeně zvolal „Ježíšmárjá!“, černá paní udělala nad zemí kříž, voják tam spatřil zářící hroudu zlata a mohl odejít z císařské služby.

Postava v bílém zase má být představená kláštera, který zde stával ještě před hradem. Ta jako jediná s velitelem vojáků neprchla před Tatary a ukryla se s ním ve věži, čímž porušila slib čistoty. Za vojáka se vdala a započala tak světský život, jen po letech občas bloudí jako bílý přelud v místech zaniklého kláštera.

Zda vede tajná chodba z kaple do zámku Strážky, je diskutabilní, ale rozhodně stojí za to shlédnout v něm expozici věnovanou Ladislavovi Medňanskému, geniálnímu malířovi, stejně jako předtím si prohlédnout Kostel Nejsvětější Trojice v Kežmarku. Jedná se o protestantský dřevěný artikulární kostel, vystavěný, jak artikuly z roku 1681 kázaly, bez použití jiného materiálu než dřevo.

Na stavbu přispěli i králové Dánska a Švédska, kus práce zde odvedli při stavbě švédští námořníci - interiér je vlastně lodní trup vzhůru nohama, najdeme zde i kruhová okna jako v kajutě. Nosné sloupy jsou z jedovatého tisu, který nechutná červotočům, dvoumanuálové varhany z roku 1717-1720 pak dílem mistra Čajkovského, ne však toho s iniciálami P. I. Č., ale levočského varhanáře Vavrince.

Poznámka na závěr: místním rodákem je například krom Pavla Josefa Šafaříka „náš“ režisér Juraj Herz.