Bývalé „české Lurdy“ přežily četná rabování, jizvy se ale hojí pomalu

Nevelká obec Skoky (dříve také Mariánské Skoky, německy Maria Stock) byla do počátku 18. století prosta svatostánku, kde by se místní mohli účastnit bohoslužeb - k tomu sloužil kostel ve Žluticích. A jelikož do kostela to bylo nějakých deset kilometrů, ne vždy se chtělo sedlákům nejen pro nepřízeň počasí trmácet se do kostela a zpět.

To nelibě nesl tam sloužící duchovní, kterým byl Johannes Norbert Rick, premonstrát z kláštera v Teplé. A tak ho roku 1717 napadlo zaúkolovat skocké sedláky k finančnímu zajištění vybudování kaple a odlití zvonu. Usoudil, že deset zlatých, stejný počet jako bylo oslovených sedláků, je tak akorát.

Přes námitky, že i jejich zbožní předkové nepotřebovali k uctívání Nejvyššího kapli, nakonec mírnému nátlaku podlehli, nicméně jak nastal čas realizace závazku, hned devět z nich na slib nějak zapomnělo.

Možná by zapomnělo všech deset, nebýt toho, že jednomu z nich, Johannu Adamovi Liehnerth, se údajně - tehdy zaručeně, zjevila ve snu jistá dáma, kterou nebyl nikdo jiný než Panna Maria. Nebyl zdaleka jediným na našem území, matka Ježíšova se například zjevila ve snu, a to hned třikrát, v roce 1791 kovářovi Jakubovi Klausnerovi z Volar, který poté nechal vystavět Stožeckou kapli, kde se také událo mnoho divů.

Jak patrno z dalšího vývoje, asi měla zkušenost ze Skoků, že na ni lidé dají - Liehnerth totiž prodal jednoho svého oře za takřka trojnásobek částky, kterou se faráři zavázal přispět, a objednal i vyhotovení kopie zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z bavorského Pasova.

To byl dobrý tah, tak jako se předtím nechtělo občas jít někomu na mši do Žlutic, putovat sem za šancí zázračného uzdravení bylo pro lidi z širokého okolí snazší než táhnout se až k Dunaji. Zvěst o prvním účinku přímluvy u obrázku se rychle nesla krajem, poutníků sem vyrážely zprvu desítky, následovaly stovky a ty přerostly v tisíce.

Roku 1732 do Skoků dorazila povolaná církevní komise, aby potvrdila či vyvrátila zázračnost obrazu a místa. Dekretem stanovený výsledek z roku 1733 nebyl až takový, jak se očekávalo, titul zázračný získán nebyl, ale označení dobrotivý obraz získal.

Důležité nemusí být vždy vyhrát, stačí se zúčastnit, a tak hned zjara následujícího roku získala kaple právo vybudovat oltář a konat liturgie. O tři roky později již byla roční návštěvnost přes 29 000 poutníků.

A jelikož poutníci zde nezanechávali jen své naděje a neduhy, ale i nějakou tu zlatku, bylo najednou dost peněz na vystavění většího kostela. A tak roku 1736 byl položen základní kámen a o dva roky později byl dokončený kostel Navštívení Panny Marie vysvěcen.

V roce 1748 poutníků bylo již přes 40 000 ročně. Po omezeních, daných roku 1784 Josefem II., pohasla návštěvnost a sláva poutního místa, stejně jako vyschl tok peněz nutných pro údržbu kostela, takže ten pozvolna chátral, až o padesát let později musel být věřícím uzavřen.

Záchranu přineslo převedení pod klášter v Teplé na sklonku roku 1902, kdy premonstráti rychle začali s opravou kostela i obnovou mariánské tradice. Ovšem přišla válka - a po té druhé rok 1945, spojený s vysidlováním, a pak rok 1948, již nastolivší jediný světonázor, prostý tolerance k jakémusi Pánubohu.

Nicméně roku 1958 byl kostel zapsán coby státem chráněná kulturní památka. Roku 1982 zahynula poslední obyvatelka Skoků, studna, kde vyhasl její život je dnes označena křížkem - není jasné, zde se po nešťastném pádu do vody utopila, nebo prochladla.

Novou, respektive staronovou éru, přinesl rok 1990, kdy opět kostel začali spravovat premonstráti z Teplé. Ovšem nebyli jediní, komu na kostele záleželo, zloději sakrálních památek měli žně, o jakých se sedlákům ze Skoků ani nezdálo. Proto raději hned za tři roky, co hodnotného zbylo, odvezli premonstráti do Teplé. Dnes se některé artefakty nakrátko do Skoků vracejí v době konání poutě.

Bizarní loupež proběhla v roce 2006, kdy zloděje přilákala měď na kopulích věž í kostela. Jejich pokrývačskou, či spíše odkrývačskou výbavu tvořila motorová pila, nějak neměli asi dost času na potřebné jištění, a tak jeden z nich spadl z věže, vysoké zhruba 20 metrů. Zda se stačil pomodlit k obrázku, známo není (nebo zda si lokl nápoje, který údajně dává křídla), ale že přežil, to pro změnu ano, stejně, jako že k zemi padly i báně kostela. Ze zbytků bání je před kostelem vystavěna symbolická kaplička.

Působivý pohled na kostel je zpod umělé terasy, na které byl zbudován, napravo od něj jsou pozůstatky několika domů a bývalé fary. Na půdě je možné vidět jak cihlovou klenbu, tak nepravé odlehčené klenby, vyhotovené ze dřeva. Zvony zde nehledejte, těm zde odzvonilo nejen za válečného rekvírování.

Interiér jednolodního kostela zaujme svojí dobovou autentičností, jak je běžné třeba u kostelů v Provence, takže je patrné, jak kde hlodal zub času.

Nechybí prostor oživující fresky, voluty a římsy, řezbářsky vyzdobená čela lavic, kazatelna nebo zpovědnice (za časů slávy kostela sloužily věřícím další venkovní zpovědnice, kdo pro představu viděl duchovní lunapark v Medugorje, tam jich je hned 25, Panna Maria se tam zjevila roku 1981 v pravý čas, aby se posílil cestovní ruch v tomto Bohem zapomenutém kraji v Hercegovině), stejně jako třeba modrou výmalbou a zlatými hvězdami zdobené lunety, barevné vitráže a hra světla na staré dlažbě. Nepřehlédnutelný je oltář, kde můžete (bez záruky) zkusit, zda se udá nějaký ten zázrak.

O vzkříšení pojmu Skoky jako historicky cenného poutního místa úspěšně, s nadšením, nasazením a vytrvalostí se snaží zdárně občanské sdružení Pod střechou. Díky nim dostaly Skoky i rozměr jako místo konání kulturních akcí, zajišťují sbírky, nebo provoz kostela pro turisty s výkladem průvodce.

Poutní kostel Skoky je spojen s občas používaným rčením „panenko skákavá“, nejedná se ovšem o jakousi utajenou poskakující dívčinu, pannu k tomu, ale zkomoleninu pojmenování světice „skokovská“.

O aktivitách sdružení Pod střechou a dění kolem kostela se dozvíte ZDE, a koho zajímá spřízněná Teplá, tedy její klášter, pak více ZDE.