Bělohorskou bitevní plání mezi dvěma architektonickými skvosty

Stavovským vojákům, cizím žoldákům, velel Němec Kristián z Anhaltu. Polovina českých stavů česky neuměla, údajní Moravané bránící se zoufale u zdi letohrádku byli převážně Němci sloužící pod praporem hraběte Šlika. Někteří přežili a vstoupili do služeb Habsburků.

Při procházce v místech bojů si můžete prohlédnout dva architektonické klenoty. Renesanční letohrádek Hvězda a poutní areál Panny Marie Vítězné na Bílé hoře.

Obora Hvězda je jednou z nejnavštěvovanějších lokalit v Praze. Ve velkém lesoparku najdete klid, rušno je jen u několika dětských hřišť. Ideální místo pro relax, běžce, cyklisty, pejskaře.

Na louce před oborou je po celý rok živo, pořádají se tu různé akce, na podzim tu mnoho lidí pouští draky.

Od brány na Vypichu je dlouhým průsekem vidět letohrádek, který nechal v letech 1555 až 1558 zbudovat Ferdinand I. Tyrolský. Renesanční skvost byl určen jako zázemí pro honitbu, pro kterou byla obora zbudována. Je postaven na půdorysu šesticípé hvězdy, odtud i název. Původně byla vyšší, měla i jinou střechu, nynější objekt je po úpravách z období Josefa II. Patří mezi takzvané filozofické stavby.

Pokud půjdete boční cestou, narazíte na nepovedenou sochu Roháče z Dubé. Přemístili ji sem v roce 1966 ze Staroměstského náměstí, údajného místa Roháčovy popravy. Ta ale měla proběhnout za branami města, na Šibeničním vrchu.

Roháč nemá s Hvězdou žádnou souvislost, podobně jako socha husitské ženy u letohrádku. V něm je umístěno po náročné rekonstrukci Muzeum Mikoláše Alše a Aloise Jiráska a expozice o bitvě na Bílé hoře.

Obora ve Hvězdě byla často obsazována vojsky, která táhla kolem, většinou zle poničena, kácena. Letohrádek sloužil dokonce jednu dobu jako prachárna, usuzovalo se, když to tu bouchne, škody se města nedotknou.

Novodobé dějiny pamatují wehrmacht, pak jízdní oddíly Svobodovy armády, teď tu po dlouhá léta vládne klid a mír. Oborou vede naučná stezka, stojí za to si přečíst informace. Z Hvězdy se vydáme k památníku samotné bělohorské šarvátky.

Cesta není značená, ani při přiblížení k malé mohyle, zmiňující konflikt.

Čeští stavové, mluvící povětšinou německy, rozhádání, nesvorní, si chtěli vyřídit své účty s vládnoucí dynastií, ale jaksi si špatně spočítali své síly a možnosti. Co se zdálo českou záležitostí, se ukázalo jako mocenská skládačka.

Najednou se utvořily pakty, najímali se vojáci, a šlo se bojovat. Bojovaly mezi sebou dvě konfese, protestantská a katolická, vojákům byla ale víra ukradená, těm šlo o kořist, na pláni u Prahy se sešla soldateska z celé Evropy.

Výsledkem byla porážka stavů, císařští a katolická liga zvítězili a vítěz bral opravdu vše. Začátkem konce byla staroměstská poprava a zabírání majetků. Válka stála obrovské peníze a zabaveného bylo hodně.

Po bitvě se zrodil bělohorský mariánský kult, kdy údajně zázračný obraz panenky Marie nesený v čele vojsk mnichem Dominikem přispěl k vítězství. Tak vznikl postupně na věčnou oslavu ochránkyně poutní areál na Bílé hoře, místo, kde zprvu byly uloženy ostatky padlých, se stalo kultovním.

Nynější národní kulturní památka dlouho chátrala, v současné době ji spravují sestry benediktinky z komunity Venio. U vchodu do kláštera stojí na podstavcích barokní sochy svatého Rocha a Sebastiána.

Mariánský kostel je otevřen jen při mších nebo po domluvě, vnitřek je dost malý, oltářní obraz je kopií obrazu Panny Marie z Říma. V ambitech jsou výmalby ze zázraků a svatých míst připisovaných bohorodičce.

Z malé kapličky se stalo postupně poutní místo, to roku 1648 vyrabovali Švédové. Dlouho bylo v rozvalinách, v letech 1704 až 1730 se začalo se stavbou kostelního poutního areálu. Tu prováděl stavebník Kristián Luna, představený bratrstva Panny Marie Vítězné pražských umělců a měšťanů, Jan Blažej Santini-Aichel byl také členem mariánského bratrstva, pracovalo se podle jeho návrhu. 

Výmalbu prováděl V. V. Reiner, což byl velmi žádaný a drahý umělec. Poutní místo prosperovalo do josefínských reforem, jež ho zrušily. Od roku 1828 ho spravují břevnovští benediktini.

Tím se procházka po bělohorském bojišti uzavírá. S prohranou bitvou přišla tvrdá rekatolizace. Někdo uprchl do ciziny, jiným vývoj moc nevadil a dalším majetkově pomohl. Nejhůře si počínal bývalý český bratr, nejvyšší sudí, Čech Karel z Lichtenštejna. Na jeho vrub padá poprava na Staroměstském náměstí v listopadu 1621.