Článek
Na hranicích Brazílie a Paraguaye leží vodní dílo, které strčí do kapsy i čínské Tři soutěsky. Ano, ty jsou sice největší vodní elektrárnou planety, ale výkon mají nižší. Tok řeky Jang-c’ umožnuje jet na plný výkon jen část roku, kdežto podmínky pro elektrárnu Itaipú jsou mnohem příznivější. Jen pro představu – v roce 2013 vyprodukovala Itaipú tolik elektrické energie, že by z ní celé Česko vyžilo rok a půl.
Na začátku byla i dohoda o nevytopení
Historie tohoto kolosu se začala psát už v roce 1966, kdy se Brazílie s Paraguayí dohodly na společném projektu obrovské vodní elektrárny. Smlouva o tom, že se na stavbě a následně na řízení a odebírání elektřiny budou obě země podílet rovným dílem, spatřila světlo světa v roce 1973. A o dva roky později se začalo stavět.
Výkon jihoamerické hydroelektrárny odpovídá výkonu zhruba sedmi elektráren Temelín.
Postupně musel být odkloněn tok řeky Paraná, vystavěna obrovská hráz, ale i podepsána dohoda s Argentinou, která se obávala toho, že v případně konfliktu Brazílie s Paraguayí „pustí kohoutky naplno“ a plánovaně zaplaví argentinské území. V roce 1982 bylo hotovo – a přehradní jezero se mohlo napustit.
Podívejte se i na další Nej místa Brazílie: Poznejte dálnici duchů, Ďáblův chřtán i korzo krásných žen
Naplno jede od roku 2007
Příroda tehdy hrála stavitelům do karet. V oblasti silně pršelo, řeka Paraná se rozvodnila a přehrada byla napuštěna už za dva týdny. K hranici horní propusti dosáhla hladina 27. října 1982 přesně v deset hodin dopoledne. První ze dnešních 20 turbín elektrárny (v provozu jich je ale vždy jen osmnáct) začala pracovat o dva roky později. Nicméně naplno jede elektrárna vlastně až od roku 2007. To dělníci nainstalovali poslední, dvacátou turbínu.
Zajímat by vás mohla i Přehrada s největší přepadovou dírou světa: Pád do ní byste nepřežili
Vodopády Iguaçu – k přehradě je to od nich kousek.
Dech beroucí čísla
- na stavbě, která trvala 7 let, se podílelo asi 40 tisíc dělníků
- hráz má na délku zhruba 7,7 km, vysoká je až 196 metrů
- maximální výkon je 14 GW (Temelín má 2 GW)
- přehradní jezero je dlouhé 170 kilometrů a má rozlohu 1350 km čtverečních
- průměrná hloubka je okolo 100 metrů, maximální pak 220 metrů
- ze železa a oceli použitých na stavbě by se dalo vytvořit 380 Eiffelovek
Výkon elektrárny je od té chvíle na svém maximu a je srovnatelný s výkonem sedmi Temelínů. Elektrárna dokáže pokrýt asi čtvrtinu spotřeby elektřiny celé Brazílie a zhruba čtyři pětiny spotřeby Paraguaye. Paraguay navíc velkou část ze své poloviny přeprodává zpět Brazílii. Do roku 2009 tak činila za velmi nízkou částku, proti které paraguayská strana dlouhodobě bojovala, od roku 2009 pak za cenu, která je pro Paraguay podstatně výhodnější.
Ohromné potrubí, které vede k 20 turbínám, které ukrývá hráz.
Co je víc? Iguaçu versus Itaipú
A elektrárna je logicky i oblíbeným místem turistů. Ti její návštěvu obvykle spojují s návštěvou vodopádů Iguaçu, které jsou od hráze vzdáleny jen pár desítek kilometrů. Během jednoho dne tak člověk může na vlastní oči spatřit, jak silná je příroda a následně co všechno dokáže vybudovat člověk. Jen pro porovnání – síla vodopádů Iguaçu by stačila na provoz pouhých dvou turbín elektrárny.
Prohlídky elektrárny bývaly dříve zdarma. Obě země se totiž rády chlubily tím, co vybudovaly. Nicméně turistů přibývá. Do roku 2013 jich elektrárnu navštívilo asi 17 miliónů, a tak dnes za exkurzi zaplatíte. Méně, pokud se rozhodnete jen pro prohlídku exteriérů, více, když se rozhodnete i pro prohlídku uvnitř elektrárny. A ta rozhodně stojí za to.
Přehrada umožňuje komentované prohlídky. Podíváte se na hráz i do jejích útrob. A vezmou vás dokonce i do velína.
Průvodci vás vezmou i do obrovské chodby, která je v nitru hráze a do které by se bez problémů vešla i celá svatovítská katedrála. Tahle „ chodba“ má totiž na délku téměř kilometr, na výšku přes 110 metrů a na šířku rovnou stovku. A neprohloupí ani ten, který se sem vydá v noci – hráz včetně obrovského přívodního potrubí, které vede k turbínám, je efektně nasvícená. Mimochodem celou světelnou show zajišťuje asi 100 kilometrů kabeláže.
Obrovská masa vody. Řeka Paraná, která zásobuje přehradu a elektrárnu vodou, patří k nejvodnatějším řekám planety.
- Tonga: Poznejte romantický ráj, kde milují rugby a sáňkaře s legračním jménem
- Brazílie je zemí zaslíbenou sexu. A to nejen v době konání slavného karnevalu
Inzertní sdělení: Vydejte se s námi za poznáním Jižní Ameriky!
Cestovní kancelář ESO travel, specialista na Asii, Severní, Jižní a Střední Ameriku, Tichomoří a Afriku, vybírá z nabídky poznávacích zájezdů:
Vydejte se do země, která se pyšní nádhernou přírodou i nejkrásnějším městem světa. Navštivte Rio de Janiero, Amazonii i dech beroucí vodopády Iguaçu. Navštivte Jižní Ameriku a užijte si zájezd, na který se nezapomíná!
Projděte se po ulicích Buenos Aires a vychutnejte si sílu přírody v národním parku Los Glaciares. Na jedné straně památky města, na straně druhé ledovce a zasněžené vrcholky. Kombinace toho nejlepšího, co můžete v Argentině vidět. Podívejte se na itinerář.
Vydejte se k jedněm z nejkrásnějších vodopádů planety. Vychutnejte si na vlastní kůži jejich sílu. A pak? Pak si užijte nicnedělání na plážích Búziosu. Toto letovisko si zamilovala už Brigitte Bardotová a krásně je tu i dnes!
Čtěte dále:
Přečtěte si také o nejšikmějším městě světa, o ostrově rekordmanů nebo o bláznivých dopravních značkách. Přehled všech článků najdete na hlavní stránce rubriky
Autor: Lucie Štěrbová & Tomáš Cikán
Anketa
Guaíra – vodopády, které zmizely
Měly 18 „schodů“ a celkovou výšku 114 metrů. Rachot padající vody byl slyšet do vzdálenosti 30 kilometrů. S průtokem 50 tisíc kubíků za sekundu byly nejvodnatějšími vodopády planety a byly v místě, kde se řeka Paraná prudce zužovala ze šířky 380 metrů na 60 metrů.
Dnes je na jejich místě jen klidná vodní hladina vodní nádrže Itaipú. Vodopády Guaíra totiž zmizely 27. října 1982 definitivně a navždy pod vodou. A to i přesto, že se proti jejich zatopení protestovalo, i přesto, že byly součástí stejnojmenného národního parku. Výstavba přehrady byla důležitější.
Po jejich zatopení pak dokonce brazilská vláda nechala prudké skalní stěny, které byly jen těsně pod hladinou, zničit dynamitem, aby nedošlo k poškození lodí. Vodopády Guaíra tak definitivně zmizely…
S jejich koncem je spojená i tragédie, která se odehrála 17. ledna 1982. Tedy jen pár měsíců před jejich zatopením. Lidé z celého světa chtěli naposledy spatřit obrovské masy vody, k vodopádům se sjíždělo obrovské množství turistů. A jejich nápor v tento den nezvládl jeden z vyhlídkových mostů. Kvůli přeplnění se zřítil a zemřelo přitom 80 turistů.
