Článek
Rastafariánskou pohodu v reggae rytmech na Jamajce vystřídala Panama s dech beroucím průplavem a následně pod „cukrovou homolí“ se rozprostírající Rio de Janeiro. Teď se přes Argentinu účastníci cesty kolem světa přesouvají na Velikonoční ostrov s chodícími sochami a pak hurá do Francouzské Polynésie na božský ostrov Bora Bora.
Cesta kolem světa má pořádně intenzívní a zároveň atraktivní program, který je naplánovaný tak, aby přelety byly co nejkratší a destinace co nejatraktivnější.
Ostatně posuďte sami: Nebývalý luxus a exotika: Z Prahy odstartovala „miliónová” cesta kolem světa
Výprava opustila nejkrásnější město světa, Rio de Janiero, a vydala se do Argentiny na vinobraní.
Ve městě Old Shatterhandova režiséra se pije Sauvignon
Na Moravě to máme pěkně rozdělené – vysoké hory Beskydy a Jeseníky na severu, vinice na jihu. V okolí argentinského města Mendoza to ovšem najdeme pěkně pohromadě vedle sebe. Pohled přes vinohrady na vysoké štíty And, to je skutečná romantika. Jako ve filmu. Mimochodem, v Mendoze se narodil jeden úspěšný hollywoodský režisér. Jméno Hugo Fregonese vám možná nic neřekne, ale určitě znáte jeho nejslavnější film – Old Shatterhand z roku 1964 s Lexem Barkerem a Pierrem Bricem.
Čísla luxusní cesty kolem světa za 25 dní
- 125 – o tolik se snížil počet sedaček po předělání interiéru klasického Boeingu 737-800 na letecký speciál pro Cestu kolem světa. Původních 189 sedaček nahradilo 64 luxusních kožených křesel
- 10 – tolik exotických destinací pasažéři během cesty navštíví. Itinerář byl zároveň sestavovaný tak, aby byly přelety co nejkratší
- 5 – tolik hvězdiček mají hotely, v nichž jsou účastníci ubytováni. Organizátoři je vybírali osobně a jde vždy o nejlepší ubytování v oblasti
- 3 - tolik průvodců mají účastníci k dispozici; každý z nich ladí program na míru své menší skupince
Když se řekne Mendoza, nevybaví se Argentincům Apačové a banditi, spíše magická krajina podhůří And, rafting na divoké řece a především výborné víno a vyhlášené restaurace. V té nejlepší vaří Francis Mallmann, který vedl několik vyhlášených restaurací zaměřených na argentinské speciality. Jeho umění mu vyneslo popularitu a nabídky do televizních kuchařských show. V zemi je velmi slavný a díky tomu má jeho podnik „1884 Restaurante Francis Mallmann“ pořád plno.
Fanoušci v Mendoze se umějí pěkně vyřádit!
Jeden z největších magnetů města představuje víno z místních vinic. Kdo preferuje „krabicáky“, ten jeho kvalitu asi neocení. V celé Jižní Americe prý patří k těm nejlepším. A to roste v nadmořských výškách mezi 600 až 1100 metry. Mezi skvosty tu patří odrůdy Malbec, Cabernet Sauvignon, Chardonnay či Tempranillo (z hroznů sklízených daleko dříve než u jiných červených vín).
Kdo bydlí ve vrchních patrech věžáků v Mendoze, má úžasný výhled na hory.
Už máte selfie s dvěstěsedmdesátitunovým mackem?
Podívejme se nyní na účastníky zájezdu kolem světa. Byl by hřích strávit čas v Mendoze a žádné víno neochutnat, to vědí všichni, a tak je účast na výletě k vinicím a za skvělým vínem vysoká. Pořádným lákadlem je i následná večeře. Mimochodem, věděli jste, že steaky z argentinského hovězího jsou považovány za vůbec nejlepší na světě?
Další den po vydatné snídani opouští cestovatelé zemi Evity Perónové a po přeletu Chile se dostávají nad oceán. Příštích 3600 kilometrů budou nad nekonečnou modří slané vody. A pak už přistání na místě, které kdysi první návštěvníky z Evropy šokovalo a uchvátilo.
Přečtěte si o tomto místě víc: Velikonoční ostrov: Nejodlehlejší místo světa, které si dodnes střeží svá tajemství
Jde o Velikonoční ostrov, kus země odříznutý od světa Tichým oceánem. Rozlohou o něco málo převyšuje Plzeň, tak dobré pivo tu ovšem nemají. Zato se zde najde spousta možností k pořízení skvělých fotek – selfie se skalními výběžky na pobřeží, selfie se sochou s kloboukem, selfie s nakloněnou sochou – můžete si jich pořídit tolik, že by vám mohl závidět i Zdeněk Škromach, český král focení sama sebe.
Některé sochy na Velikonočním ostrově mají „klobouky“. Podle některých teorií to ale jsou spíše účesy populární v době vzniku soch.
To, co ostrov zvaný v originále Rapa Nui proslavilo, jsou samozřejmě sochy. Často o nich můžeme slyšet jako o „chodících sochách“, protože jejich pohyb fascinuje celý svět a zaměstnává armády vědců, kteří se pokoušejí přijít na kloub tomu, jak se mohly kamenné monolity o váze dosahující v některých případech až 270 tun dostat na svá nynější místa. Na ně putovaly i 16 kilometrů.
Jak Čech rozchodil sochy a jak se z Rapanujců stali kanibalové
Termín „chodící sochy“ známe díky inženýru Pavlu Pavlovi. Ten přímo na Velikonočním ostrově provedl pokus, při němž kýváním přemisťoval obří kamenné skulptury jen za pomoci lan, pák a poměrně malého počtu dělníků. Akci ovšem musel přerušit, protože část sochy se začala rozpadat. Díky pohybu, který kamen vykonával, se skulpturám začalo říkat „chodící sochy“.
Na sochu tu narazíte skoro všude.
Zajímavé na Rapa Nui je také jeho historie. Býval to poklidný, docela prosperující ostrov. Pak přišla krize v 17. století a propukl tu kanibalismus. Nejdříve domorodci vykáceli veškeré lesy. Nedalo se nic stavět, půda se sesouvala, ptáci neměli kde hnízdit. Zbylé ptáky, ale i všechny ostatní ostrovní zvířata včetně hlemýžďů Rapanujci vyhubili a snědli. Jakmile došly potraviny, stali se z nich kanibalové. Přišel hladomor, občanská válka a sochy, jejichž výrobě se tamní lidé do té doby věnovali, a zůstaly tak, jak byly, třeba ještě nedokončené. Další už nikdy nepřibyly...
Vyprávění průvodců bere dech, stejně jako možnost dotknout se světoznámých soch vlastníma rukama, spatřit je na vlastní oči... Velikonoční ostrov je jedním z nejodlehlejších míst planety a cesta sem běžnými linkami trvá desítky hodin, přelet z Argentiny byl podstatně kratší.
Ostrov objevený Evropany o Velikonocích 1722 je velmi zajímavý, ale cestovatelé si ho užijí a musí jet dál. Dostanou se ještě na Tahiti, Bora Bora, do Nové Kaledonie, stanou pod monumentálním australským Uluru a pak naberou směr Asie k obřímu indonéskému chrámu Borobudur a na vietnamské pobřeží. My jim rozhodně závidíme.
Inzertní sdělení: Vydejte se na dovolenou snů!
Cestovní kancelář ESO travel, specialista na Asii, Severní, Jižní a Střední Ameriku, Tichomoří a Afriku, vybírá z nabídky unikátních zájezdů:
Unikátní cestu kolem světa s 10 zakázkami pro vás plánujeme i v roce 2016. Změnili jsme plán cesty, přidali nové atraktivní destinace a opět pro vás vybíráme ty nejlepší hotely. Chcete letět s námi? Pak neváhejte, počet míst bude opět výrazně omezený.
Chcete prožít dovolenou, která už se nikdy nebude opakovat? Vydejte se s námi a s cestovatelem Jirkou Kolbabou na severní pól. Unikátní expedice na palubě atomového ledoborce „50 Years of Victory” vyplouvá na konci července a polárními krajinami popluje zhruba dva týdny.
Čtěte dále:
Přečtěte si také o muzeu penisů, dále o místech, která inspirovala slavné umělce, nebo o luxusních hotelech v Thajsku. Přehled všech článků najdete na hlavní stránce rubriky
Autor: Jan Švestka & Tomáš Cikán
Anketa
Pár fotomomentek z Mendozy
Na cestě kolem světa je se 64člennou skupinou i známý cestovatel Jiří Kolbaba. Mrkněte na jeho fotografie (v plném rozlišení ve fotogalerii) a nasajte atmosféru argentinského vinobraní
Zatímco na Moravě probíhá vinobraní na podzim, v Argentině sklízejí jejich skvělá vína právě teď.
Tady vzniká velmi kvalitní argentinské víno... mít jeden soudek ve sklepě? Sen...
Víno tady také archivují
Jasná obloha, modré hrozny a představa večera, který skupinka stráví degustací vín, to je krásný plán, co říkáte?
Kult ptačího muže
Na jihozápadním pobřeží Velikonočního ostrova, kousek od mezinárodního letiště Mataveri, se nachází vesnice Orongo. Právě tady vznikl kult uctívání Ptačího muže. Nešlo o žádného vybájeného poloboha, jak by se mohlo při zdát. Ptačí muž byl reálný člověk z masa kostí.
Zdobila ho velká síla, vytrvalost a trpělivost, kterou musel prokázat při zisku onoho titulu. Ptačím mužem se totiž každý rok stával ten, kdo vyhrál vpravdě netradiční závod. Nejdříve přeběhl krátery s nebezpečně ostrými kraji, pak přeplaval na blízký ostrov, kde hledal vejce.
Nešlo o jakékoliv vejce, ale o ta, která snesl rybák černohřbetý. Na ta musel někdy čekat i týdny, pokud se rybáci opozdili při hnízdění. Pak s vejcem do moře, mezi žraloky proplout zpátky a neporušené ho donést do vesnice. Docela dobrý trénink, který by prověřil i zkušené triatlonisty.
Vítěze spoluobčané uctívali skoro jako boha. Celý následující rok se jmenoval po něm a on dalších 365 dní rozhodoval o osudu vesnice. Musel si ovšem nabarvit tváře načerveno, celý rok se nemýt, nosit paruku ze ženských vlasů a pobývat na odlehlém místě, kde ho navštěvoval jen jeden kněz kvůli tlumočení jeho rozkazů ostatním. Být panovníkem někdy není žádný med.
