Zpod Lomnického štítu přes kopec do doliny, kterou objevila hradní paní Beata

Jak dorazíte na Skalnaté pleso v nadmořské výšce 1 750 metrů, je na vás. Za 16 eur (asi 434 Kč) se můžete nechat vyvézt lanovkou z Tatranské Lomnice, nebo z ní můžete přijít pěšky, stejně jako z Hrebienku.

Skalnaté pleso nabízí veškeré vybavení, kromě restaurace a ubytování, ale také lanovku na Lomnický štít či observatoř. Lanovka na Lomnický štít se začala budovat ve 30. letech 20. století a v té době byla světovým unikátem.

První práce na celé trati začaly v roce 1928, budova na Skalnatém plese byla dokončena v roce 1937. O tři roky později byla dokončena i budova na Lomnickém štítu a vyjela první lanovka. O 15 let později přibyla na štítu budova astronomického ústavu. Lanovka ujede téměř dva kilometry a překonává 864 metrů nadmořské výšky v průměrném sklonu 52 procent.

Ovšem tím vyprávění o lanovce končí, protože my se nebudeme vozit, nýbrž zamíříme na červenou, lehkým stoupáním na Velkou Svišťovku. Počasí nám přeje a dechberoucí výhledy doplněné modrou oblohou jsou úchvatnou podívanou. Připadáme si jak kamzíci, poněvadž cesta je složená z velkých balvanů, a tak trénujeme skoky a rovnováhu. O chvíli později si připadáme jako v nebi, jelikož několik bílých oblaků se zatoulalo až na náš kopec.

Celou cestu sledujeme Tatranskou Lomnici a další obce v údolí či čelem k nám Malou Svišťovku. Po naší levé ruce ční Huncovský štít. Skaliska obklopená vysokohorskou květenou doplňují svým křikem krkavci velcí. Těsně pod Svišťovkou je třeba vyšlapat poslední desítky metrů náročnějším kopcem, ovšem námaha za to opravdu stojí.

Velká Svišťovka se svými 2 038 metry nad mořem není zdaleka nejvyšším vrcholem, za to je nejvýchodnějším bodem červené tatranské magistrály. Rozhledy do všech světových stran se však vyrovnají kdejakému slovutnějšímu kopci. Kromě Zeleného plesa s chatou je k vidění Jahňací, Kežmarský, Kozí štít nebo také Havran, Kopské sedlo a jedna z nejkrásnějších dolin Bielých ples.

Tuto dolinu údajně jako první navštívila kežmarská hradní paní Beata Laska v roce 1565 spolu se skupinou měšťanů. Její manžel, když se to dozvěděl, dal ji zavřít do hradní věže v Kežmarku s výhledem na Tatry. Podle legendy tam strávila šest let a manžel mezitím cestoval po Evropě.

Až se nabažíte okouzlujícího výhledu na hory, doliny a zelený les, rozmasírujte si nohy, protože následuje pořádný sešup k chatě. Ta je totiž v nadmořské výšce 1 550 metrů a to znamená, že minimálně první část cesty má velký sklon. Prudký kamenitý kopec měří něco okolo kilometru, ale schází se minimálně hodinu.

Nepomohl by ani sníh a boby či lyže, člověk by zřejmě neměl šanci dojet celý. Klikatá cesta je zakončená potokem, kde jsou k dispozici řetězy. Naštěstí v něm zrovna nebylo příliš vody, ale na jaře to může být adrenalinové dobrodružství.

Až se posléze vymotáte z kleče, vykoukne na vás Čierne pleso a vzápětí vytoužené Zelené pleso s chatou. První pohled s pozadím Jahňacího štítu je nejfotogeničtější, a tak turisté zastavují a fotografují. Další dobíhají se slinami v ústech do restaurace, kde si musejí vystát frontu.

Předchůdce chaty zde stál již v roce 1880 poté, co jej sem převezli o čtyři roky dřív z Predních Meďodol. Chatu postihly požáry, následované rekonstrukcemi, až se vybudovala nynější budova. Chata je otevřena celoročně a je východiskem nejen mnoha turistických tras, ale rovněž horolezeckých výstupů.

Restaurace nabízí dobré pivo i jídlo, jediné, co se kuchařům příliš nepovedlo, byla fazolová polévka. Nutno dodat, že zde neuvidíte nosiče, vede sem cesta sjízdná pro terénní auta. S chatou se loučíme pohledem na výstižnou ceduli: „Koš na smetí nemáme! Svoje smetí si noste domů.“

Vypravit se odtud můžete na Jahňací štít, oblíbené místo mnoha výletníků, nebo směrem na Kopské sedlo a dál třeba do Tatranské Javoriny. Naše výprava však pokračuje po žluté trase, která je asi nejfrekventovanější. Spolu s ní vede také cyklistická stezka, na kterou by však neměli jezdit cyklisté bez horského kola, protože i to může mít v některých úsecích problémy.

Po asi dvou kilometrech na žluté končí rozhledy po dolině a vcházíme do lesa za šumění potoka. Cesta je sice pohodová, avšak stereotypní a dlouhá, nezbývá než se zabavit sledováním horských peřejí, keříků borůvek nebo nějakou tou houbou. Chodník lemuje několik odpočinkových míst, jedno stojí na základech Kovalčíkovy chaty.

U rozcestníku Pod Vyhliadkou většina horalů pokračuje po žluté značce, poněvadž na jejím konci je hlavní silnice a parkoviště. My, co autem nejezdíme, vybíráme klidnější modrou barvu s konečnou v Tatranské Lomnici. Příjemnější lesní cestička kromě rozkvetlých hořců nabízí i vyhlídky vzniklé na holinách.

Do Lomnice nakonec dorazíme po cestě, protože původně plánovaná odbočka na žlutou byla zavřená z důvodu rekonstrukce mostů. Vše zlé je pro něco dobré. Jdeme totiž kolem expozice tatranské přírody muzea Tatranského národního parku. Neodoláme návštěvě a další hodinu strávíme mezi různobarevnými květy a architektonicky vkusně udělanou botanickou zahradou. Zajímavostí je geologická expozice či smrk ztepilý s pravítkem, které ukazuje roční přírůstky stromu.