Že ty nejlepší věci jsou zadarmo, platí i na Islandu

Termální prameny jsou bezesporu jedním ze zlatých hřebů Islandu. Naložit se do horké vody přijde v sychravém podnebí vhod nejen po náročném treku za krásami zdejší krajiny. Voda je navíc obohacena o četné léčivé složky, které mají výborné výsledky nejen při léčbě kožních nemocí.

Značná část oblíbených relaxačních bazénů je samozřejmě zpoplatněna. Nejznámějším z nich je líbivě zbarvená Modrá laguna, nacházející se v praktické vzdálenosti 20 minut jízdy od mezinárodního letiště v Keflavíku. Hojně vyhledávaná je taká Tajná laguna u města Flúðir, která je levnější, menší a tak nějak domáčtější. Díky snadné přístupnosti tu potkáte hodně rodin s dětmi.

Na Islandu ale stále existují místa, kde si můžete v libovolnou dobu prohřát kosti zcela bezplatně. A to i v turisticky nejexponovanější oblasti tzv. Zlatého okruhu, a aniž byste se museli vloupat na zahradu a obsadit bazének místním. Jen si je musíte zasloužit.

Termální řeka Reykjadalur se nachází ve stejnojmenném údolí, což v překladu znamená „parní”. Leží asi 50 kilometrů od hlavního města Reykjavík a autem se až k řece nedostanete. Musíte jej nechat na parkovišti nedaleko města Hveragerði, které je díky geotermální oblasti místem s nejvíce skleníky na ostrově, a odtamtud vyrazit po svých.

Cesta je sice dlouhá jen tři kilometry, ale vede výhradně do kopce. Časový rámec výstupu tak záleží na vaší kondici. Dobře trénovaní kamzíci jsou schopni vzdálenost urazit i za půl hodiny, kancelářské krysy podle míry entuziasmu asi za 50 minut a profesionální povaleči by si měli rezervovat raději více než hodinu.

Řeka je přístupná v každém ročním období, ale pokud nejste alespoň amatérští horolezci vybavení mačkami či cepíny, cestu ve sněhu raději dobře zvažte kvůli nakloněnému terénu a ledu. Po opadnutí sněhu je potřeba jen dobrá obuv a dostatek tekutin.

Cesta je většinu času dostatečně široká, jen místy klouže kvůli písku (po dešti bahnu). Vyjma sklonu není nijak náročná, chvílemi nabízí výhledy do hlubiny, které příliš nepotěší akrofobiky. Nadchnou ale příznivce vodopádů, asi v polovině trasy je totiž pěkný pohled na vodopád Djúpagilsfoss.

Milovníci koní mají šanci vyrazit na organizovanou túru a na koňském hřbetu se vyhnout většině stoupání, ale i oni musí posledních pár set metrů po svých. A to v oblasti, kde se voda a bahno vaří bezprostředně vedle stezky.

Že veškerá námaha stála za to, zjistíte už při pohledu na klikatící se říčku, ze které stoupá pára. První návštěvníci se tu často objevují již po deváté hodině ranní, takže sami v ní velmi pravděpodobně nebudete, ale kaskádovitě spadající řeka má obvykle dost lagunek pro všechny.

Příznivci opravdu horké vody jdou nejdál a po lázni lehce připomínají raky vhodné k servírování. Ti, kterým stačí lehce teplejší voda, zakotví v přírodních minibazéncích níže po proudu.

Najdete tu i jakousi variaci na převlékací kabinky, křížový převlékací prostor je ale otevřený a šanci na jakési soukromí tak mají pouze naháči s výhledem na krajinu směřující od řeky. Na severu z nahoty obvykle nedělají vědu.

Válení se v horké vodě uprostřed zelené islandské krajiny je pak neuvěřitelně uvolňujícím zážitkem. Tím spíš, že většina lidí si v batohu nepřinesla jen vodu, ale i rozličné lihoviny. A čas letí za příjemného zurčení proudu až moc rychle. Člověk by snadno zapomněl na pěší cestu zpět.

Kempování je v oblasti bohužel zcela zakázáno. Přesto se prý najdou odvážlivci, kterým strmější cesta z kopce za tmy nedělá vrásky na čele a přímo z horké lázně pozorují hvězdy. A zdatní Islanďané v zimním období i polární záři.