Článek
Pětaosmdesát kilometrů dlouhý a 30 kilometrů široký ostrov, kde se skvěle daří koření, kde lze najít památky i pestrobarevnou společnost rozličných národností a vyznání nebo si připomenout, že právě tady bývala v době, kdy kvetl obchod s otroky, jedna z hlavních bran do pekla.
Kamenné město
Těm, kteří se zajímají o historii, nabízí na Zanzibaru zajímavý zážitek návštěva jeho stejnojmenné dvousettisícové metropole, především pak její nejstarší části zvané Stone Town (Kamenné město), která je od roku 2000 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Toulat se tu lze úžasným labyrintem rušných tržišť, bazarů a křivolakých uliček s domy, v jejichž architektuře lze spatřit prvky africké, arabské, indické, perské i evropské. Mnohé z nich jsou značně omšelé, jiné vypadají přepychově. Téměř na všech však lze spatřit masívní dřevěné dveře zdobené vyřezávanými motivy, které jsou na Zanzibaru nejslavnějším architektonickým prvkem.
Brána do pekla
Zanzibar byl do konce 19. století jedním z hlavních center obchodu s otroky. Poslední oficiální dražba se konala v roce 1873 na náměstí Mkunazini. Ještě téhož roku byla na tomto místě zahájena stavba anglikánské katedrály, jedné z nejvýznamnějších ukázek křesťanské architektury ve východní Africe. Oltář stojí symbolicky v místě, kde stával sloup, ke kterému byli připoutáni při bičování otroci.
Ponurou historii ostrova připomíná poblíž katedrály památník otroctví od skandinávské umělkyně Clary Sornasové. Symbolizuje opravdovou bránu do pekla, do jámy uvrženou pětici otroků z různých částí Afriky, kteří jsou k sobě přikováni řetězem.
Více se o historii otrokářství na Zanzibaru a africkém kontinentu může návštěvník dozvědět v nedalekém muzeu, kde lze spatřit ve sklepě i dvě původní cely. Na malém prostoru, bez možnosti se vzpřímeně postavit, se v každé z nich tísnilo před dražbou až 75 otroků. Světlo sem proudilo jen dvěma malými otvory, vydlabanými v kamenných zdech budovy.
Freddieho tu neuctívají
Když se řekne Zanzibar, příznivcům legendární kapely Queen se možná vybaví její frontman Freddie Mercury. Tady se jeden z nejlepších rockových zpěváků všech dob na počátku září 1946 ve Stone Townu narodil, tehdy jako Farrokh Bulsara.
Na ostrově však nelze najít Mercuryho ulici, sochu ani pamětní desku, natož pak nějaké muzeum. Snad jen pár jeho fotografií v malém přístavním baru Mercury’s.
„Možná byl výborný zpěvák, ale s jeho pověstí, s tím, jak se choval, není určitě člověkem, kterého bychom měli obdivovat a uctívat,“ řekl mi poblíž jednoho z domů spjatých s Mercuryho pobytem ve Stone Townu prodavač šátků Joshua. Pro zanzibarskou konzervativní společnost zůstává nepřijatelná mimo jiné zpěvákova homosexuální orientace. Ostatně za homosexualitu hrozí na ostrově až 25 let vězení.
Příznivci památek mohou ve Stone Townu navštívit mj. i ománskou pevnost z počátku 18. století, k nejpozoruhodnějším stavbám se tu pak řadí nyní kvůli plánované rekonstrukci pro veřejnost zavřený Palác zázraků.
Název je trochu zavádějící. Žádné divy se v jeho kulisách neodehrály. Původně sultánský palác se tak nazývá proto, že byl po dokončení v roce 1883 nejvyšší budovou ve východní Africe, a dodnes drží v tomto ohledu zanzibarský rekord. Navíc tu byl také první výtah na ostrově a jako první měl palác i elektřinu a údajně také tekoucí vodu.
Hřebíček, vanilka, kokos
Být na Zanzibaru a nechat si ujít příležitost navštívit některou z četných farem specializujících se na produkci koření, to udělá jen málokdo. Ostrov je proslulý zejména hřebíčkem. Produkuje se ho tu nejvíce na světě. Rozkvět obchodu s ním začal v první polovině 19. století za vlády sultána Saída bin Sultána, který z Ománu přemístil na Zanzibar své sídlo.
Podle jeho příkazu museli všichni majitelé pozemků vysadit za každou palmu dva až tři hřebíčkovce kořenné, stromy dosahující výšky až 15 metrů. Mnozí je ale vysazovali už dříve na úkor do té doby dominantní kokosové palmy.
„Ze stromu se ručně sklízejí květní poupata, která se pak suší, čímž vznikne známé koření,“ přibližuje průvodce Isifa na jedné z farem v oblasti Kizimbani, pár desítek minut jízdy od zanzibarské metropole. Hřebíček je podle něho vhodný nejen k vaření, výrobě oleje, parfémů a esencí. „Doporučuji jej taky žvýkat. Čistí to ústa,“ usmál se průvodce.
Na farmě produkují nejen exotické koření, vedle hřebíčku například pepř, vanilku, muškátové oříšky, kardamom či skořici, ale i jednu z nejdůležitějších potravních plodin na světě, kterou je maniok. Pěstují tu i kávovník, chlebovník, kurkumu, graviolu, prstové caramboly a pochopitelně i kokosové palmy. Kokos je druhou nejvýznamnější vývozní surovinou z ostrova. O všem tu dokážou poutavě vyprávět.
Opičí prales
Kdo má rád přírodu, může na Zanzibaru zavítat i do národního parku Jozani Forest v centrální části ostrova, 40 kilometrů od hlavního města. Na zhruba padesáti kilometrech čtverečních se tu rozkládají lesy, pralesy a bažiny plné mangrovníků s bizarně spletenými kořeny.
Jozani se stal útočištěm pro mnohé druhy živočichů, kteří dříve obývali celý ostrov. Turisté sem však míří hlavně za opicemi, především je pak lákají guerézy červené, které jsou od roku 1990 na červeném seznamu ohrožených zvířat.
„Uvidíte, že turisty mají rády,“ prohlásil na úvod prohlídky části národního parku zdejší revírník Sharan a měl pravdu. Mnohé opice, na které jsme narazili, byť neztrácely přirozenou ostražitost, si nechaly potřepat i tlapkou, další pak dobrovolně pózovaly nebo skotačily před objektivy mobilů, fotoaparátů či kamer.
Koupání jen za přílivu
Na Zanzibar jezdí v posledních letech ročně zhruba 350 000 turistů. Za poznáním, ale hlavně odpočinkem. Bílé písečné pláže k němu přímo vyzývají. Ti, kteří však chtějí po celý den nořit celé své tělo do moře a plavat v něm, mohou být zklamáni.
Koupání v Indickém oceánu je totiž výrazně ovlivněno přílivem a odlivem, při němž na většině míst voda výrazně ustupuje, často stovky metrů daleko. Jako by moře na nějaký čas vypustili. Nejlepší doba pro plavce je tak většinou ráno před odlivem a pak odpoledne, kdy nastává příliv.
Na druhé straně však i brouzdání mělčinou může být příjemné. Zvláště pak pro ty, kteří chtějí pozorovat zvláštní mořský svět drobných ryb, korálů, mořských rostlin a ježků. I to patří k pobytu na Zanzibaru, který už slavný cestovatel, lékař a misionář David Livingstone považoval za nejkrásnější místo v celé Africe.
Zanzibar
Do Tanzanie, které je Zanzibar součástí, je pro občany ČR nutné vízum. Získat ho lze po příletu na letišti, fotografie přitom není potřeba. Cena je 50 $, lze platit hotově i platební kartou. Na vízum je potřebná jedna volná stránka v cestovním pase, jehož platnost musí být nejméně šest měsíců od plánovaného odjezdu.
Na Zanzibaru je v zimním období o dvě hodiny a v letním o hodinu více než v ČR. Jazykem je tu svahilština a arabština. Bez problémů se lze domluvit anglicky.
Při cestě na ostrov z Evropy není nyní vyžadováno žádné povinné očkování. Užitečný je repelent proti hmyzu, který zvláště po setmění přijde vhod.
Na ostrově je vysoká vlhkost a průměrná teplota 25 až 29 °C. Od prosince do března se teplota šplhá často i přes 30 °C. Teplota moře neklesá po celý rok pod 24 °C.
Měnou na Zanzibaru je tanzanský šilink (TZS). Sto TZS je zhruba za 1,13 Kč, za dolar je přibližně 2000 a za euro 2300 TZS.
Pokud něco kupujete, nebojte se smlouvat o cenu. Tu původně prodejcem vyslovenou lze srazit nejméně na polovinu.
Na Zanzibaru je přísně zakázán nudismus. Ženy se nesmějí opalovat a koupat „nahoře bez“. Při brouzdání mělčinami při odlivu je vhodné mít obuv. Při opalování je třeba si dát pozor. V rovníkové Africe je slunce silnější, než se může zdát.
Tanzanie je muslimská země, to by měly mít na paměti zejména ženy při výběru oblečení mimo hotely a soukromé pláže.
Ze země se nesmějí vyvážet mušle, koráli, lastury a jiné trofeje uvedené na seznamu CITES.
Spojení prostřednictvím českých mobilních telefonů je na Zanzibaru obvykle bez problémů. Kvalita signálu však občas kolísá. V hotelových obchůdcích je možnost koupit si i místní SIM kartu do mobilu za zhruba pět dolarů (eur). Cena jedné minuty volání do Evropy z ní je 0,45 €, cena jedné SMS 0,35 €.
Nejbližší česká ambasáda je v keňském Nairobi.
Místními je očekáváno spropitné, a to prakticky za jakoukoliv službu.
Zakázáno je mj. fotografování policistů a vojáků, jejich stanic a vozidel. Pro fotografování místních lidí je slušnost se jich zeptat. Někdy si řeknou o dolar. Odměnit za fotografování děti sladkostmi nebo třeba tužkami či pastelkami je jakýmsi nepsaným standardem.