Z výstav v pardubickém zámku se vám nebude chtít odejít

O majitelích, Pernštejnech, jednom z nejmocnějších rodů Českého království, se dozvíte v prvním patře zámku v rytířských sálech. Pernštejnové měli ve znaku ve stříbrném štítu černou zubří hlavu s červeným jazykem a se zlatou spletenou houžví v nozdrách.

Praotcem Pernštejnů byl prý uhlíř Věňava, u jehož chalupy páchal velký zubr škodu. Když se jednou zvíře odvážilo vlézt i do stavení, uhlíř ho chytil za rohy, chřípím mu protáhl houžev a vedl ho do Brna, kde pobýval král. Za udatnost dostal do držení kraj, v němž pálil uhlí, a on a potomstvo obdrželi od panovníka erb se zubří hlavou.

Tolik pověst. V rytířských sálech najdete kromě erbovních vyobrazení zubří hlavy také rozsáhlé nástěnné malby, které byly na počátku minulého století znovuobjeveny a zrestaurovány.

Stalo se tak po koupi zámku Muzejním spolkem Pardubic. Rytířské sály – Vojtěchův, Mázhaus a Sloupový – jsou samostatnou prohlídkovou trasou. Mezi velkoplošnými freskami zaujme oko návštěvníka asi nejvíce postava Štěstěny vrtkavé (Fortuny volubilis), kterou nechal někdy ve 30. letech 16. století vymalovat Vojtěch z Pernštejna, aby měl štěstí neustále při sobě. Od loňského roku má malba také svou bronzovou podobu, kterou nikdo z návštěvníků neopomene pohladit a požádat o štěstí. Prostory muzeum využívá pro kulturní akce.

Hrad vznikl někdy koncem 13. století, největší rozkvět zažil za renesanční přestavby.

Kombinací reprezentativního šlechtického sídla, které Pernštejnové obehnali mohutným opevněním (hliněnými valy), vznikl unikát jakéhosi hradozámku, který nemá v českých poměrech a ve střední Evropě obdoby. Pernštejnům patřil značný majetek v Čechách i na Moravě.

Z rodu vynikal Vilém z Pernštejna (1435–1521), jeho syn Jan ještě dokázal panství rozšířit a přestavět hrad v honosné sídlo. Zámek i pardubické panství musel prodat roku 1560 zadlužený Jaroslav z Pernštejna královské komoře.

Zánik rodu nastal záhy, poslední potomek Vratislav Eusebius zahynul jako císařský důstojník ve 30leté válce v roce 1631. Tím vymřeli Pernštejnové po meči, ale ze scény nezmizeli. Polyxena, deváté dítě nejvyššího kancléře Vratislava zvaného Nádherný, se nejprve provdala za Viléma z Rožmberka a po jeho smrti se vdala za kancléře Lobkovice. Věrná katolička věnovala pražskému kostelu Panny Marie Vítězné voskovou sošku – světově proslulé Pražské Jezulátko. Pernštejnský znak vplynul do lobkovického erbu.

Když projdete kolem hejna pávů, z nichž někteří jsou bílí, přes kamenný most do zámku, objevíte po levé straně v gotickém sále výstavu hraček. Ve velkých vitrínách jsou vystaveny opravdu unikátní kousky, pohrát si můžete pouze očima – s panenkami, pokojíčky, kočárky, medvědy, mechanickými hračkami. Některé jsou staré i přes sto let, ale jsou milé, příjemné, k potěše. Nic z neosobních moderních výtvorů, které dítě většinou rychle omrzí, tu nenajdete.

Za sbírkou starých pohlednic nazvanou Orbis pictus musíte z nádvoří do sklepa. Původní soukromá kolekce paní Květy Veselé ze Svitav, doplněná ze sbírek muzea, se stále rozrůstá. Ve dvou sálech najdete na 4000 pohlednic od 80. let 19. století po současné. Výstava také ukazuje různé tiskové techniky použité při výrobě pohledů. Některé kousky jsou opravdu raritní, ať již se jedná o zaniklá místa, nebo třeba o různé příležitostné a agitační obrázky.

Muzeum má opravdu široký záběr, další expozicí je sál, ve kterém jsou převážně palné zbraně, jejich milovníci tu objeví docela zajímavé exponáty. Od revolverů a pistolí, i starých jezdeckých a soubojových kousků, přes pušky „Divokého západu“, winchestrovku, spencerovku, po vojenské karabiny a odstřelovačské pušky. Uvidíte ale také samopaly, třeba legendární Thompson, který si zaúřadoval v chicagském masakru na svátek svatého Valentýna a za 2. světové války se stal legitimní zbraní US Army.

Rovněž jsou vystaveny zbraně sovětské i německé provenience. Několik modelů je umístěno na podstavcích, můžete si vyzkoušet jejich mechanismus. A nezkoušejí to jen muži, ženy si také umějí hrát. Jedna máma dokonce odstrkovala syna, jak se jí samopal zalíbil.

Smekám před tvůrci výstavy Příroda východního Polabí, která na celkem malém, ale perfektně využitém prostoru představuje všechny hlavní typy prostředí východočeské krajiny od Hradce Králové po Řečany nad Labem.

Tak by měly vypadat moderní výstavy, ne jen pár vycpanin a vylisovaných bylin doplněných brouky napíchanými na špendlíky. Jste v muzeu, přitom jakoby obklopeni přírodou.

U ptáků a některých živočichů si můžete pustit jejich zpěv, lesem zní datlí klování, křik sojky, do toho se ozve vysoké kání zvolání, na louce to bzučí, trylkuje. S úžasem se díváte na průřez krtincem, kde jeho obyvatelé zrovna řádí, na užovku schovanou na listech leknínu, pod níž proplouvají ryby.

Lesní zvěř je téměř živá, do svého hliněného obydlí pod okapem letí vlaštovka, sova nad vámi tiše roztáhne perutě.

Prsty si popovídáte s kůrou stromů, ponoříte dlaně do různých druhů písku, abyste zjistili rozdíly v zrnitosti. Je to nádhera, pokud si tady neuvědomíte, proč si máme přírody vážit, pak už nevím kde jinde.

Hladili jste někdy divočáka? Zde se vám to poštěstí, i když vycpaného, můžete si vlézt, vy menší, do liščí nory coby budulínci.

Na 400 druhů zvířat je tu vystaveno, 150 na fotografiích, zaznamenáte na 50 zvuků.

Pro školní a dětské kolektivy je připraven výukový program. Další velké plus – bezbariérové prostory, do patra jede výtah.