Viktoriiny vodopády zdobí duha skoro každý den

Městečko Victoria Falls má jasný příjem - turismus. Mnozí tuto oblast nazývají „tak trochu jiná Afrika”. Vše je tu kapku sterilnější, než když popojedete o nějakých sto kilometrů dále. Načančané kavárničky a restaurace by zapadly bez nejmenších potíží do mnoha zemí Evropy, a není tak těžké na několik chvil zapomenout, že jste na černém kontinentu. Jakmile se však dostanete jen trochu blíže k Viktoriiným vodopádům, obrovský hukot vodní laviny vás nenechá ani chvíli na pochybách, že se nacházíte u přírodní perly, o kterou se dělí Zimbabwe se sousední Zambií.

Pokud budete chtít na vlastní oči spatřit největší padající masu vody na světě, měli byste dobře zvážit, v jakém období se sem vydáte. Konec listopadu, kdy jsem „Viktorky” navštívil, je pravděpodobně nejsušším obdobím, kdy vodopády protékají prý pouhá dvě procenta vody oproti květnu, kdy zde jen stěží něco vyfotografujete. Kapičky vody se totiž vznáší všude kolem vodopádů a vodní tříšť znemožňuje obvykle jakékoliv zajímavější delší expozice.

„Nejlepším obdobím na focení i pozorování vodopádů tu bývá druhá část února a počátek března. Ve vodopádech už je dostatek vody, ale ještě ji není takové množství, abyste si ten neskutečný výjev nemohli nafotit. Ale pláštěnka se hodí i v tom nejsušším období - někdy to prostě foukne,” popisuje mi s úsměvem průvodce Henk Graaff ze společnosti SW Africa, která zde nabízí turistické služby. Henk, ač původem z JAR, zná vodopády skvěle, i proto mě možná trochu odrazoval od toho, abych si šel fotit vodopády ze zambijské strany.

„Viktoriiny vodopády můžete pozorovat z obou zemí - realita je ovšem ta, že v suché sezóně toho v Zambii k pozorování až tak moc není. Vlastně skoro nic. Teče tam spíše pár čůrků vody. Když je ale více vody, tak se odtamtud dají pozorovat krásné západy slunce nad vodopády, protože je pěkný výhled i na zimbabwskou stranu,” radil mi Henk, ať krátký čas u úchvatných vodopádů trávím v listopadu spíše na zimbabwské straně. Marně.

Přechod zimbabwsko-zambijské hranice je jednoduchý a rychlý. Hranice mezi státy se nachází uprostřed velkého mostu postaveného v roce 1905. A hraniční budka leží snad jen nějakých 200 či 300 metrů od vstupu do samotného národního parku Victoria Falls na zimbabwské straně. Formality zabraly jen několik okamžiků a už jsem přecházel onen kouzelný most, který je vidět i přímo z recepce nedalekého koloniálního hotelu Victoria Falls Hotel, který na svém místě stojí už více než 100 let.

Mimochodem, pokud máte blízko k adrenalinovým aktivitám, tak se z prostředka mostu skáče bungee jumping. O moc více vám neřeknu, protože jsem se tomuto nápadu snažil obloukem vyhnout, ale vyrozuměl jsem, že se tento zážitek běžně nabízí za 160 dolarů, přímo na mostě jsem ale dostal i nabídku za 100 dolarů.

Příběh Australanky Erin Langworthyové, se kterou se zde lano v roce 2012 utrhlo, mi ale v hlavě rezonoval dostatečně silně na to, abych se skok z výšky 111 metrů nad hladinou řeky Zambezi rozhodl vyzkoušet. A to i navzdory tomu, že už zde po incidentu zavedli opatření, aby se něco takového nemohlo nikdy opakovat. Snad jen pro pořádek připomeňme, že Australanka hrozivou nehodu přežila, ačkoliv náklady na její léčení přesáhly milión korun a ona se pak stala tváří kampaně pro výzvu, aby se Australané v zahraničí pojišťovali.

Vstup do parku Victoria Falls na zambijské straně byl kousek za hranicí, slabých 15 minut pěšky. Zatímco na zimbabwské straně chtějí za jednorázový vstup 30 dolarů, na té zambijské po mně chtěli dvacetidolarovku. Rady Henka byly na místě - zambijská strana byla skutečně skoro suchá, nicméně působivý západ slunce mě za mé půldenní snažení plně kompenzoval. Překvapivě ani cesta zpět přes hranice a most za setmění nebyla tak děsivá, jak by se dalo předpokládat.

Zimbabwská strana nabízí celkem 16 vyhlídkových míst, ze kterých můžete úchvatnou sílu vodopádů pozorovat. S klidem si na toto místo nechte tři až čtyři hodiny. Litovat nebudete. Pokud se chcete vyhnout davům, rozhodně zkuste dorazit už na začátek otevírací doby, který je po většině roku v šest hodin ráno - jen mezi půlkou května a půlkou srpna zde otevírají až o půl hodiny později. Skutečnost je taková, že se vyhnete nejen turistům, ale také školním skupinám, které sem poměrně často ve velkém proudí.

Sluší se rozhodně ale podotknout, že zdejší „davy” se nedají ani vzdáleně porovnat s tím, co můžete zažít například na konečných lanovek na nejznámějších švýcarských vrcholcích, v chrámech kambodžského Angkoru či na pařížské Eiffelovce. Zimbabwe je totiž stále ještě do značné míry ukrytý klenot, který se dost možná nyní dočká svého objevení po již zmíněné změně v čele země. Alespoň v to tedy v tuto chvíli většina národa doufá...