Pupek světa je ukrytý na nejodlehlejším místě zeměkoule

Ve 13. až 16. století, kdy hrálo prim vytváření stále nových a nových moai, se na Velikonočním ostrově objevil jeden velmi speciální kámen. Domorodci jej pojmenovali Pu o Hiro, v překladu Hirova trumpeta. Název odkazuje k božstvu deště a díky jeho zvukovému potenciálu byl využíván k posvátným účelům. Na vrcholu kamene je totiž přirozený otvor, do kterého je možné foukat a vyluzovat tak zvuk podobný rohu či trumpetě.

Typický tón měl sloužit několika účelům. Nejprozaičtěji zní svolávací funkce mezi klany obyvatel. Kamenu byly díky falickému tvaru přisuzovány také pozitivní účinky na plodnost, což dokládají petroglify s tématem ženských pohlavních orgánů. Nejpohádkověji zní ale pověst, že jeho zvuk měl nalákat ryby blíže ke břehům. Balvan byl z těchto důvodů uctíván a převážen po ostrově jako trofej pro vítěze v bojích.

Dodnes se nachází u méně frekventované nezpevněné cesty na severu ostrova vedoucí na východ. Ale takový už je Velikonoční ostrov, lepší radu, než „u ležící moai doprava”, tu často nedostanete.

Rapa Nui je z výše popsaných důvodů hodně o kamenech. Ale rozhodně ne jen tak ledajakých. Tentokrát bude řeč o velkém kulatém balvanu ležícím rovněž na severu, co by kamenem dohodil od mořského břehu.

Balvan je dnes znám jako Pupek světa, ale domorodci mu říkají také Mata ki te rangi, tedy Oči vzhlížející k nebesům. Podle legendy jej s sebou přinesl první král Hotu Matua a má být skutečným pupkem světa, ze kterého vzniklo všechno živé. Pravděpodobnější ale je, že jméno získal díky svému kulatému tvaru.

Kámen každopádně měl a stále má zvláštní vlastnosti. Když na něj položíte kompas, ztratí směr, respektive střelka se začne všemožně točit. Pravděpodobnějším vysvětlením než silami mezi nebem a zemí jsou jeho magnetické vlastnosti. Vědci proto namísto náboženských sil hovoří o těch fyzikálních.

Dříve se tradovalo, že když jej člověk obejme a bude si něco přát, vyplní se to. Tuto praxi už dnes není radno pokoušet. Balvan je nyní obehnán jakousi bezpečnostní kruhovou hradbou a přibyli mu čtyři malí ovální bratříčci značící světové strany.

Bývalé obřadní sídlo kultu Ptačího muže je dnes součástí národního parku Rapa Nui, který je na seznamu světového dědictví UNESCO. Vesnice jako taková byla obydlená do 60. let 19. století, kdy poslední zbylé vyznavače Ptačího kultu, kteří nebyli odvlečeni do otroctví nebo nezemřeli, přiměli odejít křesťanští misionáři obracející je na svou víru.

Není zcela jasné, zda Ptačí kult koexistoval s náboženstvím spojeným s výrobou soch moai, nebo jej nahradil. Ve vesnici se ale každý rok konal velmi nebezpečný závod. Proroky byli vybráni závodníci, důležití lidé ostrova, kteří si směli zvolit jednoho či dva zástupce, již pro jejich výhru podstoupili náročnou zkoušku.

Zvolení zástupci museli zdolat 250 metrů vysoký útes, přeplavat moře hemžící se žraloky a vylézt na asi dva kilometry vzdálený ostrov Motu Nui. Tam měli najít vejce rybáka říčního a v košíku upevněném na zápěstí jej jako první přinést zpět. Mnozí úspěšní hledači přitom selhali při návratu zpět na příkrý vrchol útesu.

Pokud se to zvolenému zástupci povedlo, předal vejce soutěžícímu. Ten si oholil a barevně pomaloval hlavu. S vejcem v ruce a procesím pak vyrazil z vesnice u kráteru Rano Kau. Vydal se buď na pláž Anakena s jedinečným výhledem na sochy moai, to když pocházel ze západního klanu, anebo, když byl vítěz z východního klanu, k lomu Rano a Raraku, kde je největší množství soch na ostrově.

Vítěz pak byl spolu se svým klanem zahrnut dary a sám se na rok odebral do slavnostního domu v Orongu. Tam byl vnímán jako posvátný a dalších pět měsíců ze své roční vlády nedělal nic jiného, než jedl a spal, zatímco si nechal růst nehty a nosil pokrývku hlavy vyrobenou z lidských vlasů.

„Ptákomuž“ je na Velikonočním ostrově dodnes oblíbeným vzorem zejména na suvenýrech a tradičních tetováních. Vesnice jako taková byla samozřejmě do značné míry rekonstruována. Kulaté kamenné přízemní domy totiž stojí nedaleko srázu zcela nechráněny a jde snad o největrnější místo ostrova.

Vyjma tradičních příbytků připomínajících velké nízké úly, jejichž hlavní část je pod povrchem země, můžete obdivovat i vulkán. Tomu všemu předchází vážně míněná přísaha složená personálu, že na žádnou ze staveb nebudete sahat. Většina návštěvníků se kvůli divokému větru, který znemožňuje rovnou chůzi a strhává z hlavy pokrývky i brýle, nezdrží dlouho. Ale kde jinde by měl, koneckonců, sídlit ptačí kult než na vrcholu větrného útesu?