Věčné město Řím přišlo o svůj most lásky

Valeria a Roberto, kterým bude dohromady něco kolem čtyřiceti, přicházejí ruku v ruce se zámečkem v kapse na římský most Milvio, aby tu zpečetili podle tradice svoji lásku.

Tedy připnuli na mostě visací zámek se svými jmény (poté, co pro něj našli pár milimetrů volného místa, což není vůbec jednoduchá záležitost), políbili se a hodili klíček z mostu do řeky Tibery.

Netuší, že se trefili do velkého dne D. Překvapeně pozorují nesourodý chumel lidí na mostě. Tvoří ho dělníci ve svítivě oranžových kombinézách a žlutých helmách, malý bagr, starosta v tmavém obleku se šerpou přes hruď, jedna italská herečka a spousta novinářů. Pro nezasvěcené diváky je to trochu zmatená scéna. I Valerii s Robertem chvíli trvá, než pochopí, oč se jedná.

Město se právě k dnešnímu dni rozhodlo ukončit zámečkovou éru mostu Milvio a udělat to ve velkém stylu. Nejdřív pár symbolických přeštípnutí zámků rukou starosty, nezbytné fotky před záplavou zámků, pak rozhovory a přibližně po půl hodině mediálního kolotoče může odstraňování zámků začít.

Dělníci si berou na pomoc rozbrušovačku, se kterou jde přetínání pout lásky přece jen nesrovnatelně rychleji. S těmi štípačkami by tu byli opravdu dlouho.

Navíc je třeba odstranit i kovové plůtky, které tu nechal postavit někdejší starosta Veltroni. Podařilo se mu tak zamilované páry přimět, aby spoutávaly svou lásku na nich, a ne na lampách, které se začaly pod tíhou železa unaveně ohýbat. „Teď sem zámeček připínat nebudeme,“ zhodnocuje situaci pragmaticky rozhodná Valeria.

„To by ta naše láska moc dlouho nevydržela!“ Roberto pokorně přikyvuje. O tom, kdo má ve vztahu hlavní slovo, není zrnko pochybnosti.

Kdo ví, zda italského spisovatele Federika Mocciu při psaní napadlo, jakou zámkovou mánii rozpoutá tím, že ve svém slavném románu Tři metry nad nebem nechá hlavní hrdiny zpečetit vzájemnou lásku na římském mostě Milvio scénou, kterou pak napodobí tisíce mladých párů (tato scéna se pak objevila i ve filmovém zpracování románu, filmu Chci tě).

Myšlenka to sice není původní (traduje se, že něco podobného fungovalo kdysi dávno už v Číně, a Mocciu předstihla také jedna srbská básnířka), italskému spisovateli se ale nedá upřít, že masově se „zamykání lásky“ na mostech rozšířilo až po vydání jeho knihy. Italové rozšířili tento zvyk do celé Evropy. Náš most lásky, byť ve verzi mini, najdeme i na pražské Kampě, kousek od Lennonovy zdi. O původu tohoto zámečkového zvyku a o tom, že se rozšířil právě z Itálie, ví u nás ale málokdo.

Moccio si vybral pro jednu z ústředních scén svého románu historicky slavný most a to se teď stalo zámečkům osudným. Most Milvio pamatuje porážku Maxentia císařem Konstantinem I. z října roku 312, která ukončila éru římské tetrarchie (spoluvládu čtyř konzulů) a udělala z Konstantina I. jediného vládce Říše římské. V říjnu uplyne od bitvy 1700 let a na mostě se odehraje velká sláva.

Město rozhodlo o odstranění rezivějících zámků už před rokem - údajně z estetických a bezpečnostních důvodů, k razantnímu kroku „navrácení mostu jeho historii“ ale přikročilo teprve teď, krátce před oslavami. Přesvědčit domácí i přijíždějící zamilované páry, aby už zámky na most nevěšely, a udržet most „čistý“ totiž není vůbec jednoduché. V minulosti nepomohla ani hrozba pokuty 50 eur.

Hrozící pokuta neodradila ani Martu s Carlem, kteří jsou tu dnes také. Zámeček už tu bdí nad jejich láskou několik měsíců. „Pověsil jsem ho sem v červnu, když naše láska začala,“ říká Carlo a loví přitom rukou v záplavě rezavého železa, aby mi strážce jejich vztahu ukázal. Vytáhne na povrch malou růžovou kostičku se jmény napsanými černým fixem a zamilovaně se na Martu usměje. Za jejími robustními brýlemi, které jsou teď v Itálii módním hitem, se dá odtušit něžná mladá tvář.

Marta ho vděčně políbí a přitiskne se k němu. Oba zajímá, co s jejich zámečkem bude. Nerudovská otázka „Kam s nimi?“ se ukázala být pro město nečekaně tvrdým oříškem.

Objevily se totiž názory, že jde o důležitý etnografický a sociologický fenomén, který zachycuje chování mladých Římanů na počátku třetího tisíciletí a jako takový si zaslouží místo v muzeu.

Odpůrci zase kroutí nevěřícně hlavou. Nechápou, že se nad horou rezavého železa dělá tolik povyku, a doporučují radnici, aby svoji pozornost raději soustředila na problémy, které sužují většinu občanů a návštěvníků Říma, jako jsou např. neustálé dopravní zácpy.

„Nejsem si jist, že umístit zámky vedle vikingských historických památek je právě ideální,“ krčí nos starosta Říma 20 Gianni Giacomini.. Prozatím budou diplomaticky umístěny v městském skladu a o jejich osudu se rozhodne později, až mediální ruch kolem jejich odstranění utichne.

Martě se myšlenka muzea evidentně líbí: „Je škoda, že zámky odstraní z mostu, ale kdyby je přesunuli do muzea, tak bychom se na ten náš mohli chodit koukat tam. Aspoň tak bude chráněný před bouřkou.“

Snažím se odhadnout, jestli trochu přehrává, nebo to myslí vážně. „B“ je k mému překvapení správně. Že bych už začínala být stará? Přibližuju se koneckonců věku, který je součtem toho jejich.

„Je fakt, že tato tradice přilákala do města mnoho mladých. Není to vzkaz, aby přestali do Říma jezdit, jen budou zámky věšet jinde než na mostě,“ ujišťuje přítomné starosta Giacomini.

Podle nejnovějších informací bude tradici vyhrazeno místo na římském pahorku Monte u astronomické observatoře Zodiaco (Zvěrokruh). Kam budou házet klíč na symbol nezvratného kroku, když ne do řeky, už starosta nevysvětlil. Valeria s Robertem si tuto otázku ale zatím nekladou. Mají jasno (tedy hlavně Valeria): „Zámeček pověsíme až tam, tak si aspoň budeme jistí, že naše láska vydrží! A proč nebýt první? Lásko, kde jsme zaparkovali motorku?“