V Maseru lidé spoléhají na sangomy

Z Johannesburgu se dá do Lesotha i letět. Mezinárodní letiště Moshoeshoeho I. leží jen 20 kilometrů od Maseru u městečka Mazenodu ve výšce 1630 metrů. Společnost Airlink nabízí několik letů denně. Trvají 55 minut. Zpáteční letenka ale přijde na 250 eur (téměř 7000 korun) a navíc bývají lety brzo vyprodané, protože spoje obstarávají vzhledem k velikosti letiště jen menší stroje BAe 146 nebo Embraer ERJ 135.

Druhou možností je použít minibus z Johannesburgu nebo z Bloemfontainu, který je výrazně levnější. Asi šestihodinová cesta z Johannesburgu přijde na 400 až 500 randů (zhruba 700 až 1000 korun). Extra pohodlí ale čekat nelze.

Minibus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla obsazená. A protože každý s sebou veze nejméně dvě tašky, nohama se moc hýbat nedá. Navíc se odjíždí z autobusového nádraží ve dvoře v centru Johannesburgu, které není nejbezpečnější. Aby si váš všiml nějaký gang, nepotřebujete mít ani zlaté rolexky, na krku velký foťák nebo v ruce kameru. Stačí, že máte na zádech batoh a jste bílý — neklamné to znamení, že jste turista.

Cesta ale nabízí poznání krajiny proměňující se od plání okolo Johannesburgu přes pomalu se zvedající hory až k maserskému mostu přes řeku Caledon zaříznutou v hlubokém kaňonu. Tvoří hranici. Před mostem stojí několikakilometrová kolona aut, která ukazuje, jakou nevýhodu tady auto má.

Odbavování nejde nijak rychle, ale řidič minibusu šňůru vozidel s klidem zprava objede bez ohledu na případné protijedoucí řidiče. Zastaví ještě na levém břehu na jihoafrické straně. Přejít přes maserský most musíte po svých. I na jihoafrické straně se ocitnete v jiném světě. Rozdíl je o to patrnější, že Johannesburg je přes propastné rozdíly mezi bohatými a chudými moderní město.

Žádné autobusové nádraží, jen hliněný pruh u silnice s plechovou boudou, kde se podávají jízdenky. Na kraji muži a ženy zachumlané do tradičních dek nabízejí kousky salámu a vepřového osmaženého na plechu plném pochybného oleje.

Na druhém břehu řeky leží čtvrtmiliónové Maseru. Dojem se příliš neliší. Asfalt je ještě rozbitější než na našich okreskách po tuhé zimě a místní taxíky, což jsou opět obligátní dodávky Toyota nebo Nissan s třemi řadami sedadel pro šestnáct lidí, drží pohromadě prakticky jen silou vůle japonských konstruktérů.

Maseru ale ukazuje dvě tváře Lesotha — kromě tradiční také tu moderní. Předměstí jako Ha Neletse jsou ve skutečnosti pouhé vesnice, za nimiž začínají kukuřičná pole, přestože tradiční kruhové domky už vystřídaly hranaté stavby z prefabrikátů.

I blíž centru se ale na kouscích trávy pasou krávy. Až v úplném centru je pár moderních budov z betonu a skla lemujících bulvár Moshoeshoeho I., zakladatele lesothského království. Mrakodrap tu pravda žádný není, ale ve špičkách je tu zácpa jako v každém jiném moderním městě. Nových silnic je tu však málo.

Místní tržiště sloužící také jako autobusové nádraží se stovkami proplétajících se lidí je už ryze africké. Zboží je na stáncích, i když část je jich v halách. Ty další kryjí tlusté zažloutlé nebo vyšisované modré a černé kusy igelitových plachet. Prší tu hodně, a nejen v deštivém létě.

V nabídce je vše od tradičních rýžových košťat bez násady a typických špičatých lesothských klobouků (symbolu země, který se objevuje skoro všude). Bohatá je nabídka lavórů a plastových barelů i kanystrů všech velikostí, neboť vodovod ve většině chýší není, kohoutek je většinou společný pro celou vesnici.

Kromě levného oblečení jsou k mání i tlusté vlněné deky, do nichž se lze zahalit, a pásky z mimořádně tlusté kůže a hrubými sponami, to je ale tak vše, co si může návštěvník přivézt. Zboží čistě pro turisty, jako třeba v Indii, se tu nevede.

Bohatá je nabídka zeleniny, cibule, rajčat, dýní a brambor, ale také živých kuřat a opečených kusů masa a klobás ležících na skoro černém oleji. Výrazný pach, mnohem silnější než jaký se line z tuzemských stánků s buřty, každého varuje. Ovoce často nabízejí ženy z košů na hlavách spolu s vodou v igelitových sáčcích a podezřele vypadající zmrzlinou, které je lepší se vyhnout.

Hlavně se ale nabízí air time, jak se tady říká kreditu do mobilu, nejrozšířenější formě komunikace. Neodbytní prodejci donekonečna omílají jména operátorů a nabízejí jejich karty v podobě tenounkého papírku s číslem. Kupodivu to funguje.

Koupit se tu ale dají i léčivé byliny. Mají pomoci nejen při kašli, což funguje, bylinkář nelhal, když říkal, že jsou stejně dobré jako pastilky vick a stojí desetinu. Jak je to s prostředky na posílení imunity pro lidi nakažené HIV, nevím. Vzhledem k tomu, že třetina lidí v zemi je HIV pozitivní, je pochopitelné, že jdou na odbyt.

Naproti největšímu kostelu, ohyzdné budově snažící se marně napodobit neoklasicistní evropský styl, bylo dokonce napsáno: Bůh odpouští, AIDS ne. Nedělní návštěva kostela je mimořádným zážitkem. Ženy si na sebe berou ty nejlepší šaty a na jehlových podpatcích jdou překvapivě ladně vyšlapanými pěšinkami do chrámu Páně, kde se nejen zpívá, ale mnohdy i klacky rytmicky buší do země.

Asi 80 procent lidí se hlásí k nejrůznějším větvím křesťanství, na návštěvu papeže Jana Pavla II. tu stále všichni vzpomínají a zdůrazňují, že celý svah kopce za městem byl zaplněný. V neděli jdou na mši do některého z početných kostelů a modliteben také všichni patřičně vyšňoření.

Kromě katolických kostelů v nevzhledném koloniálním stylu lze navštívit i méně honosné svatostánky různých protestantských církví, adventistů sedmého dne, svědků Jehovových či různých obskurních sekt. Tam se mísí křesťanství s místními tradicemi. Bubnuje se v nich, ale také tluče holemi do podlahy. Jak místní jízlivě poznamenávají, i když většina chodí do kostela, každý stejně věří hlavně sangomům. Tak se tu říká místním šamanům.