V indickém kmeni bojují muži za rovnoprávnost, říká cestovatelka

Během zhruba deseti let navštívili oba cestovatelé kulturu mexických Zapotéků s korpulentními a sebevědomými ženami, a v Indonésii jediné islámské etnikum, kde mají ženy oproti mužům skutečně navrch.

V Číně jejich pozornost přitáhl malý národ Mosuů, kde vládne absolutní sexuální svoboda a jeden z nejsilnějších příběhů prožili v indickém státě Méghálaja, kde muži z kmene Khásí dokonce bojují za rovnoprávnost.

Zhruba před deseti, jedenácti lety jsem byla v Anglii na stáži u organizace, která se zabývala podporou ženských práv. Jednou se tam objevil charismatický Kanaďan a přednášel o ženských právech mužům. Byla jsem velmi nadšená, a když jsem přišla domů, vyprávěla jsem o tom příteli — že by ženská práva od teď měli prosazovat jen muži. On opáčil, že za mužská práva by zase měly bojovat charismatické ženy.

A pak si vzpomněl, že kdysi navštívil v Číně jedno etnikum, kde měly ženy absolutní sexuální svobodu, a muži neměli práva. Ta informace mě nadchla, tak jsem zkusila do Googlu zadat matriarchát. Tehdy o něm ale moc informací nebylo a vyhledávač se zeptal: „Měla jste na mysli patriarchát?“ To mě trochu naštvalo, tak jsem se rozhodla, že zjistím víc informací. Nadchla jsem tím i přítele a rozhodli jsme se, že se při cestování zaměříme právě na matriarchální kultury.

Poté, co jsem si našla potřebné informace, tak ano. Řekli jsme si, že pojedeme tam a tam. Dohromady jsme navštívili sedm kultur, ale vybrali jsme ta nejsilnější etnika. V knize máme ještě jedno africké překvapení na závěr.

To je těžké, každé má něco do sebe. Ale nejvíc se mi líbilo v Mexiku mezi Zapotéky z Tehuantepecké šíje a v severovýchodní Indii u Khásiů.

Přesně tak, bylo to velmi silné. Ženy tam jsou totiž maličké a vůbec nevypadají na to, že by měly navrch. Zatímco v Mexiku to bylo přesně obráceně. Ženy jsou tam mohutné, tlustší než muži — skutečně takové matriarchy, jak si je člověk představuje.

U Khásiů mají tradici, že dědí ženy a nejmladší dcera dostává největší díl. Dokonce i jméno se dědí po ženské linii. O to silnější je fakt, že to tak mají i uzákoněné, takže se už nejedná jen o tradici. Muži jsou s tím srozuměni a většinou jim to nevadí.

Čím dál více se objevují muži, kteří studují, cestují do zbytku Indie, vracejí se zpět a říkají si, že by to mělo fungovat jinak, že by muži i ženy měli začínat na stejné startovní čáře.

Zaujal mě příběh jednoho třicetiletého pána. Bydleli jsme u jeho matky a celou dobu s ním normálně komunikovali. Mysleli jsme si, že je bezdětný, svobodný, navíc zastával významnou funkci v tamním protestantském kostele.

Po měsíci jsme zcela náhodou zjistili, že má čtyři děti a byl ženatý. I když to je relativní pojem, protože u Khásiů se manželství nikde neregistruje. Nerozuměl si s rodinou své ženy, tak ho manželka v podstatě vyhnala. Ale teď své děti nemůže ani vídat.

Ne, nemají takový zákon.

Největší spolek má 2000 členů, což není moc, když uvážíme, že Khásiové čítají zhruba milión členů. Jezdí do menších měst a vesnic, svolává meeting, rozdá se pár letáků a to je všechno. Stoupenci se získávají velmi těžko, protože tradice se velmi obtížně láme.

Určitě jsem se cítila lépe než ve zbytku Indie, kde jsou muži občas nepříjemní a arogantní. Snaží se vás třeba dotknout, protože někteří z nich pod vlivem amerických filmů považují západní turistky za promiskuitní. U Khásiů to byl ženský ráj, muži se mnou jednali s respektem a vůbec by si nic takového nedovolili.

Také v pohodě, dělal si srandu, že se ženy bavily jen se mnou a jeho ignorovaly. Ale přišlo mu líto mužů. Ptal se, proč se více nezapojí do boje za rovnoprávnost. Ale na menších městech a vesnicích je to trochu tabu.

Tradice se drží spíš v rodině, není potřeba, aby kdokoli před matriarchou klečel a líbal jí ruku. Obvyklý respekt k odlišné kultuře zcela stačí. Ale bylo zajímavé, když jsme mluvili s vůdci a bojovníky za mužská práva, tak v mém příteli viděli přirozeného spojence. Říkali, že chtějí být konečně moderní a nastolit patriarchát jako u nás.

Nevěřím, že by mělo jedno pohlaví dominovat druhému. Myslím, že jednou i u Khásiů — a bude to správné — budou mít muži stejná dědická i vlastnická práva. Nejideálnější společnost je taková, když si jsou všichni rovni.

Khásiové patří mezi minoritní kmeny, kterým indická ústava poskytuje práva na autonomii. Mají vlastní orgán, který může přijímat zákony na podporu jejich zvyklostí a tradic. Mohou si zachovávat jazyk, kterým je kromě angličtiny khásijština.

Tehdy jsem byla zapálenější feministka, takže jsem opravdu toužila najít skutečný matriarchát, idylické místo, kde vládnou ženy. Nyní to ale vidím už trochu jinak. Stále se jedná o zajímavé téma, ale úplně ideální taková společnost také není.

Indie je velmi levná země, takže jde jen o letenku a dopravu. V podstatě jsme celou dobu byli na jednom místě, ubytování bylo také levné, často jsme bydleli v rodinách, kde více proniknete k jádru věci. Lidé jsou navíc velmi pohostinní. Indonésie byla také v pohodě, v Číně to bylo o něco složitější, jelikož mosujská kultura je už hodně turistická, ačkoli čítá jen zhruba 50 tisíc členů. Jezdí k nim spousta Číňanů, během roku třeba milión návštěvníků.

Jednak za prostředím, protože kmen Mosuů sídlí v Himalájích. Hodně je přitahuje i jejich kultura. Mají zajímavý zvyk, takzvané navštěvující manželství, což jsou velmi volné sexuální vztahy, kde ženy i muži mohou mít tolik partnerů, kolik chtějí. Většinou na noc, někdy se to vyvine i na déle. To Číňany velmi přitahuje.

Spíše tradice, zákony jsou normálně čínské. Ale během kulturní revoluce v 60. a 70. letech měli Mosuové velký problém. Komunisté je nutili uzavírat manželství a žít v monogamním svazku.

Mosuové byli hodně pronásledovaní, ale po uvolnění v 80. letech následovala vlna rozvodů a všichni se vrátili k původním zvykům. Ačkoli mohou mít volné vztahy, jsou poznamenaní kulturní revolucí. Říkají, že mají dlouhodobé vztahy a zdůrazňují, že nejsou promiskuitní. Jestli je to pravda, se dá těžko říct. Spíš to bude takový mediální obraz, který pro lidi vytvořili.

Ne, vůbec nikde. To je asi velké pozitivum matriarchálních společností — jsou bezpečné. Ale opravdu. Konkrétně u Khásiů jsme se byli ptát na policejní stanici a dostali jsme statistiky. Trestné činy proti ženám jako je třeba znásilnění, jsou tam mnohem nižší než ve zbytku Indie.

Také jsou to spíše muži. I v politice jsou většinou muži, což je zajímavé, protože si uzákonili, že dají větší práva ženám. Má to však logiku, musejí reprezentovat názory většiny a většina chce tradice udržovat. Asi už od mala sypou mámy synům do hlav, aby podporovali ženy.

V Číně určitě, tam je mosujská kultura trochu pohlcována. Staví se hotely, loni se otevřelo nové letiště. Čínská vláda chce na takové turistické destinaci rýžovat peníze. Mladí lidé také přebírají okolní zvyky, přijde jim například úžasné, že se dva lidé tak moc milují, až se vezmou.

Všechny čtyři společnosti jsou více moderní, než si představujeme. Vliv západní kultury je obrovský. U kmene Mosuo jsme všude chytali například wi-fi. A to bylo před lety, bůhví, co je tam nyní.

Ze začátku příjemný. Člověk může pít vodu z kohoutku, nemusí jí převařovat, nebojí se komárů, všechno tak nějak přirozeně funguje. Po nějaké době má ale člověk tendenci utéct zpět, protože si uvědomí, že je to na jednu stranu trochu nuda a touží po dobrodružství.

V Mexiku se mi líbilo, jak byly ženy sebevědomé, dokázaly se o sebe postarat a byly asertivní, skoro až agresivní. A nejen ty mohutné, ale i hubenější. Dokonce i muži tam věří, že jsou ženy inteligentnější, racionálnější — a co mě pobavilo — lepší v počtech. Kdyby se asertivita a víra v sebe sama začala prosazovat u malých holčiček i u nás, bylo by to super.

Ano, ale už ne tolik intenzivně. Ale bavilo by mě hledat nějaké menší kmeny. Mám vyhlídnuté ostrovy v Tichomoří, ale ty jsou už náročnější. Myslím, že ty největší kultury jsme už pokryli.