Údolí Wachau. Na kole i lodí za vínem a památkami

Údolí Wachau je dlouhé asi 40 kilometrů. Začíná u kláštera v Melku a končí u Křemže. Na 2800 kilometrech dlouhém toku Dunaje představuje zanedbatelný kousíček. Přesto tu vznikají bílá vína, která se proslavila v Rakousku i v zahraničí. Čím to? Tajemství spočívá ve zvláštním mikroklimatu a v úrodných půdách navátých na svahy v dávnověku. Navíc tu najdete různé typy půd.

Nejvíc se tady daří odrůdě Veltlínské zelené (tvoří skoro 70 % pěstovaných vín) a Rýnskému ryzlinku (20 %). Vinná réva zde roste na rovinách u řeky, z té většinou vznikají jednodušší, ovocitá vína, nebo na svazích okolních kopců, na úzkých terasách, kde vznikají vína komplexnější. Tyto svahy vyžadují od vinařů ruční práci a v některých případech div ne horolezecké výkony.

Když jsem se o tom bavil s Florianem Ortnerem z vinařství Domäne Wachau v Dürnsteinu, vysvětlil mi, že většina z více než 250 vinařů, kteří se sdružili v jejich podniku, vlastní jeden až čtyři hektary vinic. Malá rodinná vinařství mohou věnovat hroznům tak detailní péči, jakou by jim na velkých plochách nikdy věnovat nemohla. Zvlášť při šetrném ekologickém, respektive biodynamickém přístupu a snaze o maximální kvalitu. Domäne Wachau jim pomáhá v tom, aby z hroznů vytěžili maximum.

Z Veltlínského zeleného dělají v Domäne i brandy. Zraje řadu let v dubových sudech. Na stěně jedné z chodeb sklepení visí také busta Leopolda Figla, rakouského ministra zahraničí z padesátých let minulého století. Neměl jen klíče od zdejších sklepů, ale i klíčový podíl na vzniku Rakouské státní smlouvy. Zaručovala odchod sovětské armády a obnovovala poválečnou suverenitu země.

Zástupci vítězných mocností a Rakouska ji podepsali ve vídeňském Belvederu. Podstatnou část dokumentu však domluvil Figl s ruským ministrem zahraničních věcí Molotovem ve zdejších sklepích. Veltlínské zelené při tom nepochybně sehrálo svou historickou roli.

Městečko Spitz leží asi v půlce údolí Wachau. Půjčil jsem si tady na nádraží kolo a přejel přívozem na druhou stranu Dunaje. Cyklostezka s hezkými výhledy se vinula po břehu, ale i skrz vinice, ovocné sady, malebné vesničky a městečka. Byla kolem ní odpočívadla, dětská hřiště, ale i možnost se občerstvit.

Cestou jsem se zastavil ve dvoře Vinařství Polz. Stoly pro hosty tu stály na zahradě pod stromy obsypanými ovocem. Nechyběla pískoviště, prolézačky, skluzavky i houpačky pro děti. Nedal jsem si tu víno, i když bych mohl. V Rakousku lze mít 0,5 promile alkoholu v krvi. Objednal jsem si domácí meruňkový džus. Wachau je vyhlášené pěstováním meruněk. Získaly dokonce od EU chráněné označení původu. Dělají tu z nich kompoty, knedlíky, zmrzlinu, džem, koláče, likéry, pálenku, čatní nebo třeba kosmetiku. Džus chutnal výborně.

Heuriger Polz nebylo jediné, které jsem cestou potkal. Tento typ podniku je v Rakousku populární. Mívá různou podobu, otevřený bývá většinou jen v určité dny. Často to poznáte podle věnců nebo podobných dekorací vyvěšených u vchodu. Vinaři v něm nabízejí vlastní víno a obvykle také jednoduché občerstvení, v němž dominují regionální výrobky - klobásky, sýry, domácí šunky nebo třeba speciality, např. jemně zauzený pstruh lososovitý.

Pokud jde o víno, nenalévají tady jen to jednoduché nebo mladé, jak si hodně lidí myslí. Třeba na nápojovém lístku Heuriger Hackner v nedalekém Paltu jsem zjistil, že více než čtvrtina nabízených vín získala ocenění v nejrůznějších soutěžích. Pár jsem jich ochutnal. S lehce zauzeným pstruhem se výtečně doplňovala. Pokud si chcete udělat obrázek o tomto typu podniků ve zdejším regionu, klikněte na dolni-rakousko.info/heuriger.

Na hladině Dunaje v Melku se zrcadlí odraz kláštera, který stojí na vysoké skále a jemně se ve větru chvěje. Poprvé se takto zachvěl v 11. století, kdy klášter vznikl. Jeho historie je historií vzestupů a pádů. Zdejší mniši zažili svá vítězství, ničivé požáry, ale třeba i okamžiky, kdy byli nuceni prodat Gutenbergovu bibli z roku 1452, jeden z mála dochovaných výtisků první tištěné knihy světa, aby mohli renovovat budovy. To musel udělat klášter s neuvěřitelnou knihovnou, který byl prakticky po celou svou historii centrem vzdělanosti.

Dnes je klášter impozantní architektonickou památkou plnou pozoruhodných uměleckých předmětů. Na seznamu kulturního dědictví UNESCO se neocitl náhodou. Třeba barokní mramorový sál, zmíněná knihovna nebo kostel sv. Petra a Pavla jsou velkolepou podívanou, která ohromí jak milovníky tohoto stylu, tak i laiky.

V období baroka se stal baštou církevní disciplíny a oporou Habsburků v protireformaci, tedy v epoše temna, kdy společně bojovali proti obrodě v církvi. Zároveň se stal centrem umění a rozvoje některých vědeckých disciplín. Život má rád paradoxy. Pokud si na prohlídku největšího kláštera v Rakousku vyhradíte delší dobu, podíváte se také do krásných zahrad i do starobylého města pod ním.

Když se ve Wachau plavíte po řece nebo kolem ní jedete na kole, míjíte hrady a jejich ruiny, opevněná městečka, ale i opevněné kostely. Vypadají romanticky, svědčí však hlavně o tom, jak drsný tu byl život ve středověku. Velmi zachovalá zřícenina hradu Aggstein u stejnojmenného městečka vypadá, jako kdyby rostla rovnou z hřebene tři sta metrů vysoké skály nad Dunajem. Hrad vznikl ve dvanáctém století.

Jeho posádka měla chránit obchodníky, ale stal se opak: lidi často terorizovala. Mezi jeho majiteli najdeme i loupeživé rytíře, kteří přepadávali vesnice, loupili na cestách a kontrolovali dopravu po řece. Jistý Jörg Schreck vom Wald tu vybíral mýtné. V jeho pojetí však vypadalo spíš jako tučné výpalné za to, že obchodníky a jejich lodě pustil dál. Ty, kteří odmítli zaplatit, podle legendy uvěznil na římse hradu, ironicky nazývané růžovou zahradou. Mohli si vybrat, jestli tu zemřou hlady, nebo raději skočí ze skály dolů.

Dnešní loupeživí rytíři už dávno nesídlí na hradech, a proto se Aggstein, který stojí kousek od Melku, stal oblíbeným místem výletů hlavně pro obyvatele Vídně. Vede k němu cesta a dá se sem vyjet také na kole, když odbočíte z cyklostezky na pravém břehu Dunaje. V bývalé kuchyni najdete kavárnu a ta má i venkovní stoly, navíc slušný výběr pokrmů na jídelním lístku. Ale bezkonkurenčně nejhezčí je tady nádherný výhled na řeku a na údolí, hlavně ze strážní věže.

Vinařství Nikolaihof v obci Mautern je v provozu přibližně dva tisíce roků, už od dob Keltů. Řada obrovitých sudů v hlubokém sklepení má krásně vyřezávaná čela. Signalizují, že se tady děje něco výjimečného. Vinařství bylo první, které začalo v Rakousku hospodařit podle biodynamických principů. To znamená, že tu používají organická hnojiva a kompost, půdu mezi keři vinné révy neplejí, ale pěstují na ní určité rostliny, které tam udržují vysokou biologickou pestrost, a ta chrání keře, takže nejsou třeba chemické postřiky atd.

Zdejší špičková vína zrají řadu let ve zmíněných sudech. Ryzlink z roku 1995 získal po 17 letech ležení v sudu dokonce sto bodů ze sta možných od nejslavnějšího světového znalce a recenzenta vín Roberta Parkera jr. Ale mají tu i řadu dalších vysoce hodnocených vín. Ne náhodou míří sedmdesát procent produkce rodiny Saahsů do zahraničí.

Víno můžete ochutnat v restauraci vinařství. Filozofii kuchyně ovlivňuje Christine Saahs. V 25. ročníku prestižní soutěže Gourmand World Cookbook Awards v Číně získala za svoji kuchařku Vaření se silou přírody první místo. Kniha má i hezký podtitul: Jak se do kastrůlku dostává láska.