Tajemství bohnického hřbitova bláznů

Železná brána zavrže a my vstupujeme do zeleného přítmí „umrlčího háje“. Hroby bez náhrobních kamenů se rýsují v terénu. Jsou srovnané v řadách těsně jeden vedle druhého, stejně jako kdysi lůžka choromyslných ve společné ložnici. Co hromada, to jeden bezejmenný mrtvý. Kolem jich jsou tisíce. A všude břečťan, břečťan, břečťan…

Polorozpadlé torzo někdejší kaple lemují dvě prastaré túje. Jejich větve škrábou nebe při sebemenším záchvěvu vánku. Připomínají ruce, zoufale sepjaté nad střechou k poslední modlitbě za ty, již nikomu nechybějí: zapomenutí blázni zavržení vlastními rodinami. Vojáci, kteří zešíleli hrůzou v zákopech první světové války. Úchylní vrazi, zejména žháři. Sebevrazi.

Na bohnickém hřbitově prý pochovali vraha Otýlie Vranské či atentátníka Gavrila Principa. Sem se také v roce 1996 vydala baronka Margaret Thatcherová, když pro ni exhumovali blíže neurčené ostatky…

Procházíme okolo zadní branky do nejvzdálenější, jihozápadní části hřbitova. Tady jsou pohřbeni ti nejhorší: lidé, kteří zabili nebo si vzali život vlastní rukou. Když se zatouláte až k jejich hrobům, přepadne vás zvláštní, nepřirozený chlad. Vítr náhle šelestí břečťanovými listy daleko hlasitěji a vy nemáte potřebu zdržovat se tu déle…

Nevadí, zadní branka je na dosah a hned za ní se ocitnete v příjemném lese, na pěšině vedoucí dolů k řece. Do bezpečí. Cokoli by vás snad chtělo ze hřbitova pronásledovat, nemůže totiž projít ven přes tajemného strážce brány. Ten prý dokáže udržet veškerou negativní energii ve zdech hřbitova. Tam, kam patří.

Není divu, že se místo posledního odpočinku pacientů bohnické psychiatrické léčebny, zvané příznačně hřbitov bláznů, stalo oblíbeným místem lidí toužících nahlédnout za oponu: ezoteriků, lovců duchů a satanistů. I bez duchařských příběhů má však vlastních tajemství dost.

V první polovině 20. století patřila nová, moderní psychiatrická nemocnice v Bohnicích k největším zařízením svého druhu v Evropě. Choromyslní obdělávali v rámci terapie přilehlá pole, pěstovali na záhoncích zeleninu, sklízeli ovoce ze sadů, pracovali v dílnách, pomáhali v kuchyni, prádelně či při úklidu, vyráběli rakve. Bylo to v podstatě soběstačné městečko s vlastním statkem, elektrárnou, vodojemem, ale také s divadlem, kostelem – a hřbitovem.

Ten vznikl o šest let později než samotná léčebna, roku 1909. A že tu byl provoz: ročně uložili do země na osmdesát místních pacientů. Prvním pohřbeným byl jedenáctiletý František Janovský, ústavní chovanec postižený hydrocefalem (vodnatelnost mozku), který zemřel na tuberkulózu. V knize úmrtí, uchovávané v Archivu hlavního města Prahy, je u jeho jména poznámka „nepovolali kněze“. Smutný důkaz toho, že rodiče o postiženého chlapce zcela ztratili zájem.

Kromě chovanců lze na hřbitově najít i náhrobky jejich ošetřovatelů a řádových sester, místních dělníků či úředníků. Místo posledního spočinutí zde našli italští vojáci, kteří v nedalekém zajateckém táboře podlehli v roce 1916 epidemii tyfu, nebo chovanci psychiatrické léčebny z Tridentu, jež sem přesunuli za první světové války. Za šest desítek let, kdy byl hřbitov oficiálně v provozu, zde bylo na ploše 2,5 ha pohřbeno asi 4300 osob.

V roce 1963 ho převzala Pohřební služba hlavního města Prahy. Přestal fungovat jako pohřebiště a začal chátrat. Puberťákům z nedalekého sídliště sloužil coby skvělý cíl zkoušek odvahy, lovcům duchů jako tréninkové hřiště a pro uctívače ďábla představoval ideální místo nekalých rejdů. Však na ně také podnikla koncem 80. let minulého století Veřejná bezpečnost hned dva zátahy.

Pochmurnou atmosféru hřbitova využil v roce 1984 režisér Miloš Forman jako kulisu pro scénu ukládání geniálního Mozarta do hromadného hrobu v oscarovém filmu Amadeus. O pět let později vypálili místní kapličku vandalové. Pak hřbitov začal sloužit jako skládka. Až šel v roce 2013 okolo jeden hasič…

„Šel jsem okolo se psem a viděl ten stav. Tak jsem to tam začal uklízet,“ vzpomíná někdejší hasič a současný místostarosta Prahy 8 Jiří Vítek. Bohnický hřbitov se stal jeho srdcovou záležitostí. Napřed sám, později s dalšími dobrovolníky vyvezli ze hřbitova okolo 35 tun odpadu a suti, odstranili náletové křoviny a zlikvidovali ohořelé trámy propadlé střechy kaple.

O hřbitov se dál stará i jako místostarosta. V současnosti jedná o jeho převodu z ministerstva zdravotnictví na stát, hlavní město a potažmo na Prahu 8. Chce ubránit romantický nádech proti modernizaci, aby tam nevznikly lavičky, lampy na solární energii a zámková dlažba. Chce zachránit rozpadající se kapli, a hlavně zachovat genia loci tohoto místa.

Kdyby někdo toužil malovat romantickou zříceninu umrlčí kaple, poslouží torzo té bohnické jako skvělá předloha: holé obvodové zdi bez střechy, trojúhelníkový štít s prázdným obloukem branky zarostlý břečťanem, průčelí lemované zkroucenými tújemi, prázdné okno, které slepě civí do nebe…

Opatrně obcházíme kolem hluboké díry do země, jež připomíná tajnou chodbu pekelnou. Účel je však daleko prozaičtější: jde o šachtu do sklepa, kde se skladovalo vápno pro pohřbívání mrtvých „bez víry“: vrahů a sebevrahů. Ti, kteří nedostali poslední církevní pomazání, skončili v koutě hřbitova, zašiti v pytli a posypáni vápnem, pohřbeni bez rakve rovnou do holé země. Ze zadní stěny márnice ještě trčí zbytek zrezivělé kladky, kterou se vápno ukládalo do skladu a vytahovalo ven.

Po požáru v roce 1989 zbylo z kaple jen torzo, jehož citlivá revitalizace je nyní Vítkovou hlavní prioritou. Už má představu, jak by mohla vypadat: nezateplená, ponechaná břečťanu na místech, která už si vydobyl, ale začištěná a překrytá skleněnou střechou, aby nezatékalo dovnitř. „Hlavně aby nespadla, než se stačíme s magistrátem dohodnout na jejím převedení,“ strachuje se.

Pro Jiřího Vítka je hřbitov místem plným energie a odpočinku. Ale také tajemství. Patří k nim domněnka, že zde pochovali vraha Otýlie Vranské. Ostatky mladé prostitutky s nohama a hlavou pečlivě oddělenými od těla objevili v září 1933 zaměstnanci drah ve dvou kufrech směřujících vlakovou poštou do Bratislavy a Košic. Přestože případ vyšetřoval zkušený kriminální rada Josef Vaňásek, předobraz rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského, vrah nebyl nikdy dopaden. Ale…

Další legendární kriminalista Miloslav Nečásek, přezdívaný „pražský Maigret“, se domníval, že Vranskou zabil četař Pavlíček, s nímž sloužil začátkem třicátých let na vojně v Prešově. Tehdy ještě Nečásek nepracoval u policie, nicméně věděl, že četař byl v čase vraždy na dovolence v Praze a odpovídá popisu jednoho z podezřelých. Navíc v civilu pracoval jako laborant na pitevně, takže by si s rozřezáním těla bez problémů poradil. Vraždu mu však neprokázali. Po válce skončil v bohnické psychiatrické léčebně, kde se v roce 1960 oběsil.

Krátce předtím se prý dokonce k vraždě Otýlie Vranské přiznal při terapii. „Já si ale nemyslím, že to byl vrah. Spíše jeden z tlučhubů, jenž se chtěl ocitnout na titulních stranách novin,“ podotýká Jiří Vítek.

Nevylučuje ovšem, že je na hřbitově bláznů pochován jiný vrah: Gavrilo Princip, jehož dva výstřely ukončily 28. června 1914 život následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho těhotné manželky a posloužily jako záminka k rozpoutání první světové války.

Gavrila Principa dělilo v době atentátu od dvacátých narozenin pouhých 27 dní. Ty mu zachránily život, jako mladší dvaceti let totiž nemohl být popraven. Vyfasoval proto nejvyšší možný trest, dvacet let žaláře. Odpykával si ho v Malé pevnosti v Terezíně, v tvrdých podmínkách ještě přiostřených válkou. Jejího konce se nedočkal. Zemřel na tuberkulózu v dubnu 1918. V době smrti vážil pouhých čtyřicet kilogramů. Byl tajně pohřben na terezínském hřbitově v neoznačeném hrobě v sekci B II/1. V červenci 1920 hrob exhumovali a tělo převezli do Sarajeva na hřbitov svatého Marka. Tolik oficiální verze…

Co když ale bylo všechno úplně jinak? Principův hrob označil při exhumaci pouze jeden voják. A o necelé tři dny později proběhl pod dohledem vojenské eskorty z terezínské pevnosti přísně utajený pohřeb – hádejte kde? Na hřbitově bláznů… Zjistilo to gestapo v září 1942, když rozbilo skupinu odbojářů z bohnické léčebny.

Ústavní hrobník Slavata u výslechu přiznal leccos, kromě jiného i tajný pohřeb do neoznačeného hrobu v noci na 1. května 1918. V seznamech zemřelých byl mrtvý uveden jako Karel Chotěžovský, demobilizovaný kaprál 28. pěšího pluku. Zemřel údajně v bohnické léčebně na „úbytek mozku“, pověstnou nicneříkající diagnózu. Existoval skutečně? Nebo se rakouskouherské úřady bály, že z Principova hrobu bude pietní místo odpůrců monarchie, a tak nechaly atentátníka v tichosti pochovat na dobře skrytém místě?

„Je to možné, nějaké pohřby tam začátkem května 1918 opravdu proběhly. A bývalá ředitelka psychiatrické léčebny Libuše Dobiášová si byla jistá, že šlo mimo jiné i o Gavrila Principa,“ podotýká místostarosta Vítek. Podle něj leží mladíkův hrob vlevo od hlavní cesty směrem k mohyle na památku obětí války.

Napůl utajená exhumace však proběhla také na bohnickém hřbitově, a to relativně nedávno. Psal se rok 1996 a baronka Margaret Thatcherová, v té době už bývalá předsedkyně britské vlády, přiletěla potřetí do ČR. Zpráv, že se setkala s premiérem Václavem Klausem a ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem, byly plné noviny. O tom, že politička navštívila také hřbitov bláznů, se nemluvilo, zahrádkáři z přilehlé kolonie však těžko mohli přehlédnout nezvyklý ruch na příjezdové cestě k bráně.

„Mám to potvrzeno hned od několika spolehlivých zdrojů, jsou to kamarádi, staří hasiči. Prvně projel kropicí vůz, aby paní expremiérka přijela do čistého. Poté následovaly limuzíny. Z jedné vystoupila paní Thatcherová v elegantním plášti. Napoprvé však netrefili hrob, který chtěli exhumovat, takže museli jet do hospody pro Tetovaného Ferdu. To byl místní starý kriminálník, jenž svého času popíjel s bývalým správcem hřbitova a věděl od něj, kde je kdo pochovaný.

Prý slíbil, že jim to za basu rumu ukáže. Jeli, koupili, ukázal… A dobře, protože podle nějakého vyznamenání či prstenu skutečně poznali, že našli správný hrob,“ vzpomíná Jiří Vítek. Vyzvednuté ostatky si Železná lady odvezla do Británie. Údajně patřily někomu z dobrodružných předků jejího manžela Denise.

Ať už byl onen neznámý kdokoli, měl velké štěstí: rodinu, která ho milovala a vzpomínala na něj i po smrti. Zatímco jiné hřbitovy na Dušičky září vzpomínkami živých, na tom bohnickém problikává temnotou sotva pár plamínků.