Synagoga v Plzni patří mezi největší na světě

Podle příspěvkové organizace města Plzeň - Turismus, která v synagoze pořádá prohlídky, se jedná o třetí největší synagogu v Evropě a pátou na světě. Úctyhodnou stavbu si proto chceme nejdříve prohlédnout z odstupu. Kvůli tomu míříme nejprve do křesťanského svatostánku, katedrály svatého Bartoloměje na náměstí Republiky. Místní kostelní věž je se 102,26 metru nejvyšší v republice, vyhlídka je ve výšce 56 metrů a vede na ni 299 schodů.

Odtud si můžeme prohlédnout synagogu i s dominantními, 45metrovými věžemi. Podle původního návrhu vídeňského architekta Maxe Fleischera měly být ještě o 20 metrů vyšší, projekt ovšem musel být přepracován. Mohlo to být způsobeno buď nedostatkem financí, nebo snahou, aby židovská modlitebna nezastínila tu křesťanskou. Ať už to bylo jakkoli, synagogu ani s „menšími“ věžemi z vyhlídky nepřehlédneme.

Poté scházíme dolů a po pěti minutách chůze dorážíme na adresu sady Pětatřicátníků 11, kde se synagoga nachází. Tady už pohled na úctyhodnou budovu trochu kazí hustý automobilový provoz a trolejové vedení určené pro tramvaje, přecházíme proto raději blíže vchodu.

Na schodech před vstupem do synagogy si všímáme sochařsky ztvárněných otisků chodidel. „Jedná se o dílo umělce, který svá kovová díla anonymně zanechával na různých místech města,“ vysvětluje nám Kateřina Sedláčková, průvodkyně zmíněné organizace Plzeň - Turismus.

Před čtyřmi lety se zjistilo, že oním umělcem je kamenosochař Lukáš Řezníček. V případě těchto stop před synagogou měl vše dojednané s Židovskou obcí a dílem chtěl připomenout transport Židů do Terezína v lednu roku 1942.

Vstupujeme dovnitř. Zatímco do kostelů by měl člověk vcházet bez pokrývky hlavy, tady je naopak takové zakrytí požadováno. V opačném případě by byl podle judaismu člověk před bohem nahý. Kdo zakrytí nemá, dostane u vstupu kipu neboli jarmulku, tradiční židovskou pokrývku hlavy.

Podle průvodkyně nebyla náhoda, že ve druhé polovině 19. století mířili Židé ve velkém právě do Plzně. „Město se v té době rozrůstalo a měnilo na průmyslovou metropoli,“ vysvětluje. Navíc v té době Židé získali nová práva, nejdříve po revolučním roce 1848 mohli začít pracovat v úřadech či školách a roku 1867 byli zcela zrovnoprávněni s ostatními obyvateli monarchie.

V Plzni si nejdříve postavili Starou synagogu, kterou bychom našli ve vnitrobloku domů ve Smetanových sadech. „Je tak dobře schovaná, že ani řada Plzeňanů neví, že existuje,“ usmívá se Kateřina Sedláčková.

„Stará synagoga ovšem přestávala kapacitně stačit, a tak vznikla tato nová budova, Velká synagoga,“ dodává k tomu. Jak už bylo řečeno, původní návrh musel být přepracován a věže sníženy. Přesto je výsledkem úctyhodná stavba v novorománském stylu.

„Inspiraci stavitelé čerpali také z Pyrenejského poloostrova, kde Židé v minulosti žili společně s Maury, muslimy,“ říká průvodkyně s tím, že uvnitř nalezneme také prvky tzv. maurského stylu, například zdobené půloblouky.

Základní kámen této synagogy byl položen v roce 1888, s výstavbou se začalo v roce 1891 a v roce 1893 bylo hotovo - stavební tempo můžeme předkům závidět. Uvnitř najdeme lavice, jak to známe z kostelů. Muži a ženy ovšem neseděli společně, pro ženy byly určeny empory, nadzemní galerie.

V interiéru samozřejmě platí zásady judaismu, a tak zde nenajdeme žádné vyobrazení boha nebo člověka v podobě obrazu či soch. „Nachází se zde ovšem varhany, důkaz toho, že místní židovská komunita byla spíše liberálnější,“ říká průvodkyně.

Synagoga pamatuje i jedno temné období, které samozřejmě nastalo po vzestupu nacismu v Německu. Už 6. března roku 1939 zde hrozil bombový útok, když československá fašistická organizace Vlajka chtěla zaútočit na obě plzeňské synagogy a další židovská místa. Naštěstí se akci nepodařilo uskutečnit.

„V období druhé světové války musely být z budovy odstraněny židovské symboly jako Davidova hvězda. Nedošlo ovšem ke zbourání synagogy. Stála v řadě domů a pro Němce bylo jednodušší ji nechat stát a využívat,“ vysvětluje náš doprovod.

„Nejprve tu zřídili sklad. Zřejmě se sem vozil nábytek, který Němci zabrali Židům odvezeným do koncentračního tábora. Ke konci války zde pak fungovala dílna, kde se šily uniformy pro německé vojáky,“ dozvídáme se dále. Využití našli nacisté i pro vysoké věže, které jim posloužily jako strategicky důležité opevněné body. Po skončení války mohla synagoga opět sloužit náboženským účelům.

„Židovská obec byla ovšem po válce úplně zdecimovaná. V době socialismu synagoga postupně chátrala a v roce 1973 byla z důvodu havarijního stavu uzavřena,“ říká průvodkyně. Rekonstrukce se dočkala až po listopadu roku 1989. „Nejdříve se spravila zvnějšku, tato rekonstrukce skončila v roce 1998,“ doplňuje. V roce 2019 se začal opravovat i interiér a letos 10. dubna se stavba znovu otevřela veřejnosti.

Byla to slavnostní událost. Průvod sem směřoval ze Staré synagogy, vrchní zemský rabín Karol Sidon nesl svitek tóry, tedy pět knih Mojžíšových, zásadní dokument pro judaismus. K tomuto svitku se mimochodem váže další zajímavost. „Jeho původ se zkoumá, probíhá doslova detektivní pátrání. Nejdříve se myslelo, že pochází ze svozu z Prahy. Tam se totiž za války vozily svitky s tím, že vznikne pražské muzeum vyhynulé rasy,“ říká průvodkyně.

Nedávno se zjistilo, že svitek pochází z Bavorska. Na nástavcích se našel nápis, že se jedná o dar Abrahama Eliezera Pfeiffera u příležitosti narození jeho syna. Podařilo se vypátrat, že Pfeiffer žil v bavorském městě Straubing. Jak se dostala tóra do Plzně, to zatím zůstává záhadou.

„V synagoze pořádáme pravidelné prohlídky Velké synagogy a rabínského domu, který je také nově opravený, nebo věže,“ láká průvodkyně. Navštívit stavbu lze i individuálně, k vidění je tu nyní vedle úchvatné architektury také výstava Tady žili Židé.

Na panelech, některé z nich jsou i dotykové, si návštěvníci mohou prohlédnout minulost i současnost židovských památek v Plzeňském kraji. Zatímco v minulosti patřila plzeňská židovská komunita mezi ty nejpočetnější, dnes čítá jen okolo stovky členů.