Speciální prohlídka nepřístupného pražského podzemí

Ačkoliv slunce žhne jako o letních prázdninách a nabízelo by se spíš zalehnout na deku či lehátko, my jsme připraveni před věží Staroměstské radnice na sestup do podzemí radničního bloku, které vede od domu U Minuty až k náměstí Franze Kafky. „Jsme jedna z prvních skupin v novodobé historii, která do tohoto podzemí sestupuje,“ násobí naši nedočkavost průvodce, manažer Staroměstské radnice Antonín Baloun.

Z ruchu Staroměstského náměstí unikáme do budovy radnice, kde se svižně přemisťujeme k vstupu do běžně přístupné podzemní expozice. Tou za okamžik jen projdeme a sestoupíme ještě níž. Před samotným vstupem do podzemí průvodce promlouvá o dřívější podobě Staroměstské radnice.

„Pražského povstání se týká hlavně východní křídlo, které stávalo směrem do náměstí a bylo vystavěno v letech 1838 až 1848. Byla to budova velmi reprezentativní. Zdobily ji sochy českých králů a římských císařů. Její dominantou byl balkón na čtyřech kamenných pilířích. Pražské povstání v roce 1945 ale zapříčinilo, že tato budova stála na svém místě pouhých 100 let. Definitivně byla zdemolována v roce 1948,“ vypráví průvodce a ukazuje dobové fotografie.

Pokračuje tím, že během Pražského povstání byly poničeny i další domy na náměstí. Na rozdíl od radnice byly ovšem zrekonstruovány do původní podoby. Na obrázcích vidíme, jak vážně boje při povstání zdemolovaly staroměstský orloj – krásu, kterou jsme s desítkami turistů před chvílí obdivovali, když odbíjela druhá hodina odpolední.

„Byla poškozena horní astronomická deska, shořely dřevěné figury na fasádě a poškodila se i kamenická výzdoba z doby vladislavské gotiky. Figury apoštolů shořely úplně, ty dnešní pocházejí z roku 1947. Po válce byl orloj obnoven do původní gotické podoby,“ popisuje průvodce. Rekonstrukce orloje trvala tři roky. Zohýbané díly se rovnaly na lisech, ty úplně zničené se musely vyrobit.

Věž Staroměstské radnice byla jednou z částí budovy, které při povstání vzplanuly nejdříve. Prohořela až do prvního patra. Oheň spolkl dřevěné schodiště, později nahrazené betonovou rampou, i byt hlásného, v jehož místech je dnes prosklený vyhlídkový sál. „Přišli jsme i o nejstarší pražský zvon. Když prohořely krovy, zvon spadl dolů a rozbil se na kusy. Jeho zbytky si můžete prohlédnout v Muzeu hlavního města Prahy na Florenci,“ říká Baloun.

Po válce bylo obnoveno pouze jižní křídlo radnice, orloj a věž. Novogotická budova východního křídla se nezachovala, přestože její stržení podle Balouna nebylo nutné. Velká část budovy se totiž zachovala a bylo možné ji obnovit. V místech východního křídla se následně vysadil trávník, dnes je tam park s lavičkami a občerstvením. Voní tam klobásy a sladké trdelníky.

Průvodce nezapomíná zmínit ani několik neznámých osudů českých hrdinů, kteří v květnu 1945 položili život při obraně Staroměstské radnice a snaze o záchranu civilistů. Pak už popoháněni zvědavostí procházíme podzemní expozicí Staroměstské radnice, abychom se dostali do nejspodnějších částí radničního bloku.

Spletité podzemní chodby a prostory zůstaly ve stavu, ve kterém byly před 70 lety opuštěny. Na cestu si musíme svítit, díky čemuž vidíme, jak se v chladném vzduchu vznášejí jemná oblaka prachu. Terén si vyžaduje bedlivé sledování, zejména kvůli různým nerovnostem a na řadě míst i kvůli schůdkům. Musíme následovat průvodce a nevzdalovat se. V některých místech je nainstalován alarm, protože podzemní prostor ústí k jednotlivým domům radničního bloku.

„Právě se nacházíme v místech spojených s Pražským povstáním 5. až 8. května 1945. Němci se Staroměstskou radnici pokusili obsadit už 5. května. Nákladním vozem se snažili vjet do vrat severního křídla. Vrata se jim ale nepodařilo prorazit, a tak radnici začali ostřelovat,“ začíná průvodce výklad v podzemí pod domem U Minuty.

Budovu radnice bránili českoslovenští povstalci. Bylo jich několik desítek, rozdělených do více skupin rozmístěných ve všech křídlech Staroměstské radnice. „Podmínky, za kterých radnici bránili, byly katastrofální. Problémem byl například nedostatek zbraní. Zásadní roli sehrály pancéřové pěsti, které dokázaly zlikvidovat přijíždějící tanky. I těch bylo samozřejmě málo.“

Účinné byly také barikády, které se stavěly dokonce i z tramvajových vozů. Němci však barikádníky obelstili. „Nacisté byli už tak zoufalí, že hnali před tankem zajaté civilisty. Měli tak jistotu, že barikádníci tank neohrozí. Civilisté pak museli barikádu rozebrat. Jakmile tak učinili, Němci je postříleli a tankem projeli, kam potřebovali,“ líčí Baloun.

Staroměstská radnice byla v době povstání pod neustálou palbou. Fatálně poškozené byly elektrické i vodovodní rozvody. Obránci tak museli řešit problémy se světlem a budovou tekly proudy vody. Vyplavila i protiletecký kryt.

„Když už bylo jasné, že radnici nelze zachránit, protože pod neustálou palbou hořela, obránci se stáhli sem do podzemí a pomáhali s péčí o raněné, kterých bylo velké množství. Fungoval tu provizorní lazaret nejen pro obránce, ale také pro civilisty. Působili tu tři lékaři, desítky zdravotníků a sester,“ říká průvodce.

Dále popisuje, že role zdravotních sester byla obzvlášť náročná. „V případě potřeby vezly raněné autem do nemocnice – uprostřed bojů. A také tahaly raněné z okolí radnice sem do podzemí.“

V podzemním lazaretu bylo ošetřeno 253 lidí, 120 pacientů muselo být převezeno do nemocnice a 12 lidí v těchto prostorách zemřelo. Po povstání se našlo v okolí radnice dalších 70 obětí, velmi často chlapců a mladých mužů. Z výkladu mrazí, bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíme.

Do podzemí radničního bloku byli také evakuováni například obyvatelé Pařížské ulice, které boje ohrožovaly. Potraviny zajišťovaly dobrovolnice. Jídlo a pití nosily tunely vedoucími k Nové radnici na Mariánském náměstí a do Kaprovy ulice. Stejnými cestami putovaly zbraně a lékařské pomůcky.

Tunely byly vybudovány mezi válkami. Vedení města nechalo vytvořit podzemní cesty po čerstvých zkušenostech z 1. světové války. Tehdy asi nikdo netušil, jak moc budou zanedlouho potřebné.

Vydáváme se dál, míjíme renesanční studnu a prohlížíme si architektonické prvky baroka i gotiky. Procházíme také pod domem U Zlatého rohu, kde vidíme točité renesanční schodiště. Zhruba minutový přesun prašným podzemním terénem nás přivádí pod dům U Tří mečů, který společně s domem U Zlaté dvojky vyniká tím, že byl postaven ještě před navýšením terénu, tedy v první polovině 13. století.

Nacházíme se tím pádem v prostorách dřívějšího přízemí. Torzo schodiště naznačuje cestu do prvního patra, které bývalo obytné. Přízemí fungovalo obvykle jako krám či sklad.

Oku laika podzemní prostory začínají splývat. Trasu objímají cihlové zdi, vysoký strop tvoří klenby a svítilny vytvářejí zvláštní atmosféru plnou stínů a kontrastů. Po přibližně 45 minutách stoupáme zpátky na denní světlo. Procházíme ještě interiérem radnice, v roce 1945 tak zásadně poničeným.

Poslední zastávkou, značně povznášející, je radniční balkón v místech, odkud se pražský primátor mohl dívat na náměstí ze své kanceláře v zaniklém východním křídle Staroměstské radnice. Z hloubky podzemních chodeb jsme teď naopak vysoko nad zemí.

Pozorujeme skupinku mladých lidí s bublifukem, turisty pochutnávající si u stánků i zástupy cizinců s fotoaparáty u obličejů. Zní tu hudba umocňující uvolněnou atmosféru slunečného dne. Od smutné etapy pražských dějin se tak pomalu vracíme zpět do současnosti.