Skutečná love story, tragičtější než Romeo a Julie

Inês de Castrová byla galicijská šlechtična, spřízněná s kastilskou královskou rodinou. V roce 1339 přišla tato půvabná mladá dívka do Portugalska jako dvorní dáma Konstancie Kastilské, portugalské královny, která neměla zrovna šťastný osud předtím, ani poté. Královnou byla pouze dva roky, Alfons XI. Kastilský se s ní totiž rozvedl a bývalou manželku dal na několik let uvěznit. Jejímu otci se po čase podařilo vstoupit do aliance s králem Alfonsem IV. Portugalským, za jehož syna Petra se Konstancie v roce 1339 provdala.

Snad mohl mít tentokrát její příběh šťastnější konec, nebýt zřejmě až příliš půvabné Inês. Svou nastávající manželku prý následník trůnu shledal „vhodnou“, ale jen do chvíle, než poprvé pohlédl na její nejlepší kamarádku Inês. Podle dostupných zdrojů měla mít zlatavě blond vlasy, modré oči a pleť jako mléko.

Petr a Inês se do sebe okamžitě bláznivě zamilovali. To mělo samozřejmě za následek, že Konstancii, právoplatné Petrově manželce, se nedostávalo tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. A přestože se ona i král všemožně snažili milenecký poměr ukončit, nepodařilo se. Konstancie Petrovi i tak porodila tři děti, takže manželské povinnosti zřejmě Petr do určité míry plnil.

Konstancie dokonce podnikla zoufalý pokus, jak poměr svého muže a pravděpodobně již bývalé kamarádky ukončit. Učinila ji kmotrou jejich právoplatného potomka. Podle pravidel církve se totiž kmotr automaticky stával členem rodiny a Konstancie zřejmě doufala, že hrozba incestu jejího muže napraví. To se však nestalo, dítě totiž nepřežilo. Do hry ale vstoupil král. Nechal Inês vykázat a poslal ji za hranice Portugalska.

V roce 1345 Konstancie umírá po porodu dítěte a Inês se vrací zpět ke dvoru. Což u krále opět neprošlo. Vášnivý vztah pokračoval, pouze přesídlil do půvabného portugalského města Coimbra. Tam se milenci čile scházeli a z jejich zakázané lásky vzešly čtyři děti. To, spolu s kastilskými kořeny Inês a jejím vlivem na Petrovu politiku, bylo králi trnem v oku. Petr se totiž také odmítl znovu oženit s kýmkoli jiným než Inês, což nevyhovovalo sňatkové politice monarchy, který nechtěl, aby byla jeho země zatažena do španělského válčení.

„Roku 1355 králi finálně došla trpělivost a do kláštera Santa Clara a Velha, kde Inês s dětmi pobývala, poslal tři vrahy. Portugalští velmoži prý neměli Inês v lásce, a proto tlačili na krále, aby vyřešil hrozbu, kterou pro zemi představovala. Ten, snad při bujarých oslavách tehdejšího národního svátku, nakonec svolil. Zatímco byl Petr na lovu, Inês sťali hlavu. K vraždě navíc údajně došlo před zraky jednoho z jejich potomků,“ popisuje místní průvodkyně Maria José Fernandesová.

Podle některých zdrojů měl král svého rozhodnutí litovat, protože Petrův žal neznal hranic, stejně jako jeho hněv a hlad po pomstě. Dal vrahy hledat a dva z nich po letech skutečně našel. Zaživa jim pak dal veřejně vyrvat srdce z těla, protože oni pomyslně vyrvali to jeho.

Chtěl se samozřejmě pomstít i svému otci, ale občanská válka, kterou zburcoval, nedopadla podle plánu. Petrova matka však zasáhla a mezi otcem a synem poté zavládlo křehké příměří. O dva roky později král Alfons umírá a korunu přebírá Petr. Ten v roce 1360 prohlásil, že se s Inês před její smrtí tajně vzali, což z jejich dětí učinilo právoplatné dědice trůnu a z jejich matky posmrtnou královnu Portugalska. Událost vešla ve všeobecnou známost jako prohlášení z Cantanhede.

Další známou skutečností je fakt, že tělo Inês bylo na příkaz nového krále exhumováno. Nejpravděpodobněji se jeví verze, že důvodem bylo přesunutí ostatků do honosnějšího svatostánku s opožděným smutečním průvodem hodným královny.

Podle legendy se ale v tomto momentu celý příběh poněkud zvrtnul. Král, na kterého mělo být žalu po jeho životní lásce a dlouhodobého bažení po pomstě tak nějak moc, měl tělo Inês nechat obléct do svátečního šatu, posadit vedle sebe na trůn a nutit šlechtice, aby už nějakou dobu mrtvé královně na důkaz své loajality líbali ruku.

Tak nebo tak, tělo jediné posmrtné královny Portugalska dnes odpočívá v klášteře v Alcobaçe. A hrobka krále Petra I. Portugalského je v tomtéž klášteře hned naproti té její. To proto, aby na sebe milenci mohli opětovně pohlédnout v den posledního soudu. Král nechal na místo jejich společného odpočinku napsat slova: „Až do skonání věků“.

Osud nešťastných milenců byl samozřejmě umělecky zpracován v několika desítkách oper, baletů, básní, maleb a objevil se i na stříbrném plátně. Kdo by se chtěl vydat po stopách tragického milostného příběhu, neprohloupí. Místa, na nichž se love story odehrávala, jsou totiž skutečně hodná hollywoodského velkofilmu.

V Coimbře, dnes kosmopolitním univerzitním městě, se měli milenci tajně scházet v zahradách Quinta das Lágrimas, kde stálo sídlo patřící královské rodině. Ty jsou plné exotických rostlin, z nichž některé jsou staré více než 200 let. Nechybí zde sekvoje, Jidášovy stromy, vzácné cedry ani palmy. Snad nejpůsobivější je ohromný fíkovník, v jehož dechberoucím kořenovém systému dnes často posedávají zamilovaní.

Součástí zahrad je i mladší středověká zahrada, první svého druhu v Portugalsku, kde návštěvníci najdou na 50 druhů původních rostlin doložených dobovými listinami. Místní Pramen lásky pak měl sloužit k posílání milostných psaníček mezi Petrem a Inês. Klášter, ve kterém pobývala, je totiž nedaleko a místní pramen jej zásoboval vodou. Malé dřevěné lodičky opatřené láskyplnými slovy byly roztomilejšími předchůdci dnešních textovek.

Při pohledu na rozlehlé udržované zahrady je zřejmé, že milostných příběhů se tu za staletí muselo odehrát nepočítaně. A dnešní hrdličky sem táhne i skutečnost, že palác z 19. století, který se na pozemku nachází, byl přetvořen v luxusní romantický hotel Quinta das Lágrimas. Do místní restaurace s venkovním posezením pod kvetoucími vistáriemi je lepší si udělat rezervaci předem, těší se totiž velké oblibě.

„Některé historické prameny uvádí zahrady jako skutečné místo vraždy královny Inês. Mělo k tomu dojít u Pramene slz, který byl prý krví Inês po jejím stětí zbarven do ruda a její krev měla na kamenech ve vodě zůstat jako věčná památka na tento zločin,“ přibližuje Fernandesová jednu z verzí, avšak přiznává, že věda má pro nevšední barvu skal vlastní vysvětlení. Tím je specifický druh řas, jež je pokrývá.

Dalším možným dějištěm úkladné vraždy Inês jsou dnes již ruiny kláštera Santa Clara-a-Velha, které leží nedaleko. Inu, k vraždě došlo před víc než šesti stoletími, historici si tak museli vystačit s dochovanými fragmenty příběhu. Oba objekty byly navíc provázány, ač jeden patřil králi a druhý církvi. V určitých otázkách, jako třeba zásobení vodou, spolu koexistovaly.

Stavba kláštera byla dokončena v roce 1330. Jeho na první pohled idylická poloha na břehu řeky Mondego byla ale zdrojem častých záplav. V sedmnáctém století byl nedaleko postaven nový klášter a ten původní byl ponechán pomalé zkáze. Pitoreskní ruiny si můžete prohlédnout při procházce kolem a pokochat se temnou krásou časů dávno minulých.

Místem, které by určitě neměl vynechat žádný návštěvník středního Portugalska, ať už nadšenec do známé středověké romance, či nikoli, je klášter Panny Marie v Alcobaçe, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho velikost, čistota stylu a umné architektonické ztvárnění z něj činí mistrovské dílo cisterciácké gotiky.

Největší gotická sakrální stavba v Portugalsku byla založena prvním portugalským králem Alfonsem I. roku 1153, a stalo se tak na oslavu vítězství nad Maury u Santarému. Se stavbou se začalo o čtvrtstoletí později a jeho dokončení trvalo bezmála sto let. Klášter se stal centrem prosperity a vzdělanosti a rozrůstal se až do 18. století.

Během velkého lisabonského zemětřesení v roce 1755 nebyl nijak významně poškozen, to samé bohužel nelze říci o období napoleonských válek. Roku 1907 byl vyhlášen národní památkou Portugalska a roku 1989 byl zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Většina návštěvníků ale ihned po příchodu spěchá k okulahodícím mramorovým hrobkám nešťastných milenců, které jsou hlavním tahákem působivého kláštera. Precizní práce s rozličnými výjevy a až neuvěřitelně titěrnými detaily je sice na několika místech poškozena, ale na působivosti jí to ani zdaleka neubírá.

Až dostatečně nasajete atmosféru, nezapomeňte se zastavit v některé z okolních cukráren. Jsou široko daleko vyhlášené výrobou klášterních sladkostí podle starých receptů, a přestože je původně vyráběly jeptišky, jsou hříšné až běda. A sladké jako čerstvá láska.