Rakouské ledovce – kam na první lyžování

Z hlediska dopravní dostupnosti jsou nejvýhodnější ledovcové areály na Kitzsteinhornu nad Kaprunem, který je nejblíže z Čech, a dále pak Mölltalský ledovec v Korutanech, dobře dostupný naopak z Moravy. Takzvaně po ruce je i Dachsteinský ledovec nedaleko Schladmingu, ten však slouží hlavně běžkařům a freestylistům, pro sjezdové lyžaře je vzhledem k plochému terénu jen omezeně využitelný.

Kitzsteinhorn je ovšem velmi dobře přístupný i pro rakouské a německé lyžaře z velkých měst, a proto bývá jedním z nejvytíženějších. Je velmi přehledný a díky novým lanovkám z posledních let i pohodlně přístupný. Na ledovci pod Kitzsteinhornem se rozlévají pravidelně skloněné modré a červené tratě, jak je pro ledovce typické.

Hlavní tratě obsluhuje moderní kabinková lanovka namísto dřívějších vleků, které dnes slouží hlavně jako doplněk pro vyšší přepravní kapacitu, pohodlnější lyžaři se jim však mohou vyhnout. Z celého ledovce je velmi působivý pohled na jezero Zell am See, z vrcholu pak i na hřeben Vysokých Taur – pokud se naopak počasí nevyvede, umí tu být naopak difúzní „peklo“ s velmi špatnou viditelností i orientací. Velkou novinkou přespříští sezony bude nová přístupová lanovka přímo z městečka Kaprun, která už se začíná stavět.

Mölltalský ledovec je výrazně menší, rovněž velmi přehledný, přitom příjemně rozmanitý s rozličnými obtížnostmi tratí i off-piste terénem. Hlavní ledovcová pláň je monotónní, ale svižně skloněná a obsloužená pohodlnou šestisedačkovou lanovkou. Členitější tratě se nacházejí mimo ledovcové území a bývají tak otevřené až v pozdním podzimu podle sněhových podmínek, obsloužené jsou rovněž sedačkovými lanovkami nebo kabinkou. Na Mölltalu se tak zcela vyhnete vlekům.

Na podzimní lyžování si mohou letos nově držitelé špindlerovského Gopassu pořídit přes e-shop mimořádně zvýhodněný skipas za cenu necelých 30 eur (necelých 800 korun).

Velmi oblíbený je i Hintertux na konci Zillertalského údolí v Tyrolsku, který má mírné carvingové pláně i slalomáky a hlavně je jediným ledovcem s celoročním lyžařským provozem v Rakousku – na podzim se tu setkávají reprezentační týmy z celého světa. Právě tato kombinace absolutní sněhové jistoty a všestranného terénu sem láká i značné množství lyžařů.

Ledovec je zpřístupněn kapacitními funitely, nahoře přepravu zajišťují kotvové vleky, v posledních letech je ale doplnily i dvě moderní a pohodlné lanovky. Mimo lyžování lze navštívit ledovcovou jeskyni.

A velmi frekventovaný je i Stubaiský ledovec nedaleko Innsbrucku, který se může pochlubit největší lyžařskou plochou ze všech rakouských ledovců, lákadlem jsou i ceny skipasů pro děti, které až do 10 let lyžují zdarma.

Stubaiský ledovec má dlouhé, široké a mírné ranveje sjezdovek, okořeněné jen sem tam strmější variantou. Na ledovcové poměry má velmi komfortní přepravní park s převahou lanovek nad vleky. Před několika lety se Stubaiský ledovec dočkal supermoderní, pohodlné, a přitom výkonné přístupové lanovky z údolí, která má nástupní stanici uprostřed hlavního parkoviště, čímž odpadlo někdejší dojíždění skibusem.

Západněji situované tyrolské ledovce už bývají o poznání klidnější. Nejrušnějším z nich je ten v údolí Ötztal, který se rozkládá nad prominentním letoviskem Sölden. Jde vlastně o dva ledovce – strmější Rettenbach, kde se na konci října zahajuje Světový pohár, a mírný Tiefenbach. Vede k nim klikatá vysokohorská silnice, ovšem jakmile sněhové podmínky – zpravidla od poloviny listopadu – dovolí spustit i lanovky mimo ledovec, je pak přístupný přímo z údolí a navíc se dá lyžovat i na dalších vysokohorských sjezdovkách, které výrazně přidají na rozmanitosti.

V údolí Ötztal se pak nachází ještě jeden „neledovec“, který však otevírá pravidelně již v polovině listopadu a lyžařskou nabídku tohoto údolí tak posouvá v daném termínu na nejvyšší příčku v celých Alpách – jedná se o vysokohorské dvojstředisko Obergurgl–Hochgurgl, jehož výhodou je i dostupnost lanovek a sjezdovek přímo z hotelů, bez dojíždění. Cenová hladina však tomuto „luxusu“ odpovídá.

Ještě západněji leží údolí Pitztal se stejnojmenným ledovcem, který je nejvýše položeným lyžařským územím Rakouska. Má kompaktní areál laděný „do červena“ a díky menší rozloze působí až útulně, jedinou „nepříjemností“ je přístup podzemní lanovkou z údolí, u které často vzniká tlačenice jak ráno, tak odpoledne při cestě zpět.

Letos bohužel lyžování na Pitztalském ledovci – snad jen dočasně – omezuje úřední zákaz vstupu na lyžařskou cestu, která spojuje horní stanici nejvýše položené lanovky Wildspitzbahn s hlavními ledovcovými sjezdovkami. Důvodem jsou nepovolené zásahy do úprav této cesty, které údajně vážně poškodily tamní přírodu.

Vrchol Brunnenkogel je tak lanovkou přístupný jen pro výletníky, kteří se ve výšce 3440 m mohou zastavit v nejvýše položené rakouské kavárně.

Nejzápadnějším tyrolským ledovcem je Kaunertal – poměrně malý a zdlouhavě přístupný po klikaté vysokohorské silnici, zato s výhodou parkování přímo pod vleky, bez tlačenic v přístupových lanovkách. Bývá z toho důvodu nejklidnějším z ledovců, v oblibě ho ale mají i četné tréninkové týmy.

Mimo klasické ledovcové dálnice nabízí i členitější tratě v morénovém terénu, kde už ledovec ustoupil.

Ústup ledovců ve všech alpských ledovcových areálech způsobil, že značná část jejich sjezdovek už na skutečném ledovci neleží. Letošní léto bylo extrémně horké, a tak ani na zbytcích ledovců neležel v podstatě žádný sníh, zlepšení podmínek přinesla až chumelenice s výraznějším ochlazením koncem října. Kvůli zkracování ledovcového splazu se tedy již ani ledovce neobejdou bez zasněžování.

Kromě konvenčních sněžných děl si na Pitztalu pořídili zařízení, které umí chrlit sníh i při teplotách nad bodem mrazu. Tento gigant s názvem Snowmaker, původně vynalezený Izraelci pro chlazení zlatých dolů v Jižní Africe, zabírá celou budovu – sníh z něj vypadává „oknem“ na hromadu, odkud ho rozhrnují rolby.

Dalším způsobem, jak získat na podzim sníh pro „obnažené“ ledovcové tratě, je skladováním sněhu z loňské sezony – ve velké míře ho využívají na Pitztalském a Kaunertalském ledovci. Sníh se na jaře shrabe na velkou hromadu, pod přikrývkou ho většina přečká léto a na podzim jej rolby rozhrnou na dojezdy tratí nebo případně i na celé tratě. Díky tomu je možné zahájit sezonu ještě dříve, než se dá zasněžovat – uskladněný sníh, přesně řečeno firn, je přitom optimálně zhutněný, a tedy i trvanlivý.

Kromě ledovců zahajuje lyžařskou sezonu již během podzimu i známé tyrolské letovisko Kitzbühel – jde však jen o dvě tři sjezdovky v nadmořské výšce do dvou tisíc metrů, které pokryje sněhem uskladněným z minulé sezony.

V druhé polovině listopadu začíná sezona i v Obertauernu jižně od Salcburku, který využívá své výhodné polohy na hlavním alpském hřebeni, díky níž tu sněží častěji a vydatněji – podle meteorologické studie je Obertauern v Rakousku střediskem, které je sněhově vůbec nejspolehlivějším ze všech, v průměru tu během zimní sezony leží sněhová pokrývka o mocnosti více než dva a půl metru.

Pro návštěvu ledovce je na podzim vhodné vybírat všední dny, kdy je na nich výrazně volněji než o víkendech. Z tyrolských ledovců jsou turisticky nejrozvinutější ty v údolích Zillertal a Ötztal – je tu největší ubytovací kapacita a i lyžařská infrastruktura má „průmyslové“ rozměry, naopak Pitztal a Kaunertal jsou skromnější, zapadlejší, s malými vesničkami a kompaktnějšími lyžařskými areály.

Stubaiské údolí je něco mezi – údolí je poseté vesničkami nebo menšími městečky, ledovec už má ale trochu „továrenskou“ atmosféru.

Ceny jednodenních skipasů se pohybují od 45 eur (necelých 1200 korun) na Kaunertalu přes 48 eur (1245 korun) na Mölltalu a Stubaiském ledovci až po téměř 55 eur (cca 1400 korun) v Söldenu, na Hintertuxu a Kitzsteinhornu.