Hlavní obsah

Prohlédněte si 36 úchvatných míst, která jsou nově na seznamu UNESCO

Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO se rozrostl o množství míst. Nově se tímto prestižním statusem mohou pyšnit například francouzské město Nice, celkem 11 evropských lázní, historické fresky v italské Padově, íránská železnice spojující Kaspické moře s Perským zálivem nebo petroglyfy u Oněžského jezera v Rusku.

Foto: Profimedia.cz

Nice je jedním z míst, která se nově pyšní statusem kulturního dědictví UNESCO.

Článek

Lázeňská města v Evropě

V rámci rozšíření seznamu dědictví UNESCO si další položku připsalo i Česko se svým lázeňským trojúhelníkem. Nově se totiž prestižním titulem pyšní Karlovy Vary, Mariánské i Františkovy Lázně. Kromě nich to jsou ale i další lázeňská města v Evropě, dohromady jich je jedenáct v sedmi zemích. Mimo jiné francouzské Vichy, anglický Bath, belgické Spa či německé Baden-Baden a Bad Kissingen. Podle organizace UNESCO jsou připomínkou na lázeňskou kulturu, která se v Evropě začala rozvíjet počátkem 18. století.

Foto: Profimedia.cz

Na seznam se dostala také trojice českých lázeňských měst, včetně Mariánských Lázní.

Maják Cordouan, Francie

Mistrovské dílo námořní signalizace. Tak organizace UNESCO popisuje maják Cordouan ve francouzském departementu Gironde. Stavba z vápence vznikla na přelomu 16. a 17. století, zdobí ji pilíře či chrliče - architektonickou podobu inspirovala antika, stejně tak renesance a manýrismus. V 18. století byl maják zvětšen, respektive vyvýšen, a dostal také novou signalizační komoru.

Foto: Profimedia.cz

Maják Cordouan vznikl na přelomu 16. a 17. století.

Pravěké bukové lesy Evropy

Do široké kategorie prastarých bukových lesů se probojovalo hned několik evropských zemí, mimo jiné i Česká republika se svými bučinami v Jizerských horách. Jde o první zápis přírodního dědictví, kterým se tuzemsko může pyšnit. Dalšími státy jsou Francie, Itálie, Černá Hora, Severní Makedonie, Polsko či Slovensko. Jde o relativně nedotčené lesní komplexy se širokým spektrem komplexním ekologických vzorců.

Foto: Profimedia.cz

Bučiny v Jizerských horách jsou součástí kategorie evropských bukových lesů v několika zemích.

Fresky ze 14. století v Padově, Itálie

Italská Padova mohla dosud ležet poněkud ve stínu svého slavnějšího souseda, tedy Benátek. Změnit by to mohl zápis tamních historických fresek ze 14. století na seznam kulturního dědictví. Vznikly v letech 1302 až 1397 a stojí za nimi různí umělci. Nejvýznamnější z nich je pravděpodobně Giotto, jenž vyzdobil místní kapli Scrovegni. Interiér zahalil do nádherných náboženských výjevů, kterým dominuje modrá barva nebes.

Foto: Profimedia.cz

Fresky v kapli Scrovegni

Čtvrť Mathildenhöhe v Darmstadtu, Německo

Umělecká kolonie ve čtvrti Mathildenhöhe je nejvyšším bodem německého města Darmstadt. O její vznik se zasloužil Arnošt Ludvík Hesenský, který byl velkým uměleckým mecenášem, šlo o centrum progresivní architektury i řemesel. Budovy v kolonii postavili její členové jako experimentální obytné domy i pracovní prostředí. Areál se několikrát rozrostl během první čtvrtiny 20. století.

Foto: Profimedia.cz

O vznik čtvrti Mathildenhöhe se zasloužil Arnošt Ludvík Hesenský.

Nice, Francie

Francouzské Nice je hlavním městem Azurového pobřeží, populární riviéry na březích Středozemního moře. Od poloviny 18. století přitahovalo bohatou či aristokratickou klientelu, která sem mířila během zim kvůli místnímu mírnému podnebí. Dnešní Nice je se svojí slavnou promenádou des Anglais moderní metropolí s mnoha muzei a galeriemi, parky či rozlehlým zámkem, který byl původně jako citadela určen pro vojenské účely.

Foto: Profimedia.cz

Výhled na Nice z někdejší citadely

Oblast Ḥimā, Saúdská Arábie

Na jihovýchodě Saúdské Arábie leží oblast, která byla jednou z významných tras pro obchodní karavany. Její jméno je Ḥimā a je významná především nástěnnými skalními malbami, které vyobrazují lov, rostliny, zvířata a jsou staré sedm tisíciletí. Petroglyfy a nápisy tu měli zanechat právě putující obchodníci, jsou proto arabské, řecké či nabatejské.

Foto: Profimedia.cz

Oblast proslula množstvím nápisů a petroglyfů.

Třída del Prado a park Buen Retiro v Madridu, Španělsko

V samém srdci Madridu leží bulvár Paseo del Prado. Upoutá hned několika velkými fontánami, které návštěvníka dovedou až do parku a zahrad ze 17. století Buen Retiro. Jde o jednu z hlavních atrakcí města díky místní architektuře a sochám. Obzvlášť nepřehlédnutelný je památník Alfonsa XII. s jezírkem, které často brázdí turisté v lodičkách.

Foto: Profimedia.cz

Parku Buen Retiro vévodí památník Alfonsa XII.

Transíránská železnice, Irán

Přes dvě horská pásma, přes řeky, kopce, lesy i planiny. Od Kaspického moře k Perskému zálivu. Všudy tudy vede Transíránská železnice dlouhá 1394 kilometrů, která se nově pyšní statusem kulturního dědictví. Její stavba začala v roce 1927 a hotovo bylo o 11 let později. Trať je významná z technologických důvodů, kvůli náročnému terénu, který bylo potřeba při její konstrukci překonat.

Foto: Profimedia.cz

Transíránská železnice vede od Kaspického moře k Perskému zálivu.

Chrám Ramappa, Indie

Bohu Šivovi je zasvěcen chrám Ramappa v indické vesnici Palampet. Ta se nachází asi 200 kilometrů od města Hajdarábád ve státu Telangána. Výstavba pískovcového svatostánku začala někdy kolem roku 1213 a pokračovala dalších 40 let. Stavbu doplňují ozdobné sloupy a sochy, které zobrazují místní taneční zvyklosti.

Foto: Profimedia.cz

Chrám Ramappa je zasvěcen Šivovi.

Čchüan-čou, Čína

Světové obchodní centrum. Tak se v minulosti přezdívalo čínskému městu Čchüan-čou, které bývalo významnou zastávkou na Hedvábné stezce. Metropole, jejíž historie se začala psát v 10. století, se může pyšnit starými mosty, pagodami, ale také jednou z nejstarších mešit v Číně. Ta má navíc po Itálii největší počet památek zapsaných na seznam UNESCO na světě.

Foto: Profimedia.cz

Čínské město Čchüan-čou bylo významnou zastávkou na Hedvábné stezce.

Portikusy v Bologni, Itálie

Takzvané portikusy jsou otevřené sloupové haly - ty v Bologni se nyní mohou pyšnit zápisem na UNESCO. Stáří některých sahá až do 12. století a dohromady zabírají 62 kilometrů. Postavené jsou ze dřeva, kamene i cihel, novější z 20. století také z betonu. Portikusy jsou podle organizace UNESCO součástí architektonické identity města.

Foto: Profimedia.cz

Stáří některých portikusů v Bologni sahá až do 12. století.

Stavby Joži Plečnika v Lublani, Slovinsko

Jože Plečnik byl významným slovinským architektem, který přispěl i k současné podobě Pražského hradu, stojí také za kostelem na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. Na seznam UNESCO se nicméně probojovaly stavby v Lublani, ať už jde o veřejná prostranství, jako jsou náměstí, ulice, promenády či mosty, nebo knihovny, kostely a další instituce. Odborníci na jeho práci vyzdvihují především jednotnou vizi, omezený čas a prostor, v němž tvořil, i omezené zdroje, které měl.

Břidlicová krajina severozápadního Walesu, Velká Británie

Krajina severozápadního Walesu, jíž dominuje břidlice, ukazuje proměnu, jakou přinesla typickému venkovskému prostředí těžba a doly. Oblast prošla velkou proměnou během průmyslové revoluce a stala se významným centrem tohoto odvětví. Zápis na UNESCO zahrnuje kromě lomů a dolů také archeologické lokality, historické osady, železnici i silnice.

Petroglyfy u Oněžského jezera, Rusko

Okolí Oněžského jezera a Bílého moře se na seznam kulturního dědictví dostalo kvůli zhruba 4500 petroglyfům vyrytým do místních skal, jejichž stáří sahá až do neolitu šest až sedm tisíc let do minulosti. Jde o jeden z nejrozsáhlejších souborů těchto skalních maleb a rytin, které dokumentují kulturu neolitu ve Fennoskandinávii, oblasti, která kromě samotné Skandinávie zahrnuje také Finsko, Karélii či poloostrov Kola.

Národní park Ivindo, Gabon

Vodopády a množství řek tekoucích přes mokřady a bažiny. To je národní park Ivindo v africkém Gabonu, jenž leží prakticky na rovníku. Žije tu několik endemických sladkovodních druhů ryb, třináct z nich patří mezi ohrožené. Obyvateli jsou nicméně i další ohrožené druhy zvířat, včetně slona pralesního, gorily nížinné či papouška šedého.

Japonské ostrovy

Dohromady 42 698 hektarů deštných lesů přibylo na seznam přírodního dědictví díky zápisu čtyř japonských ostrovů. Patří mezi ně Amami-Ošima, Tokunošima, severní část Okinawy a Iriomote. Ostrovy jsou domovem mnoha endemických druhů rostlin, savců, ptáků, ještěrek, ale i sladkovodních ryb.

Wattové pobřeží Getbol, Jižní Korea

Watty jsou rozlehlá písčitá pobřeží a bahnité mělčiny, které jsou během přílivu zaplavovány a během odlivu se naopak objeví. UNESCO jedno takové místo ocenilo i v Jižní Koreji kvůli jeho bohaté biodiverzitě. Je domovem 2150 druhů zvířat a rostlin, z nichž některé jsou endemické.

Lesní oblast Kaeng Krachan, Thajsko

Komplex lesů Kaeng Krachan se nachází u horského pásma Tenasserim na rozcestí Himálaje, Indočíny a oblastí se sumaterskou faunou a flórou, uvádí UNESCO. Je proto velmi bohatý na biodiverzitu, žije zde několik endemických druhů. Domov tu má například kriticky ohrožený krokodýl siamský, slon indický či želva mohutná nebo několik kočkovitých šelem včetně kočky rybářské a levharta obláčkového.

Foto: Profimedia.cz

Národní park Kaeng Krachan je největším v Thajsku.

Lesy a mokřady v Gruzii

Z nového zápisu na UNESCO se může radovat také Gruzie, kde byly oceněny lesy a mokřady na 80kilometrové části východního pobřeží Černého moře. V místních extrémně vlhkých lesích žije bohatá flora i fauna, včetně 19 ohrožených druhů zvířat, mezi kterými je například místní druh jesetera. Jde navíc o klíčovou zastávku mnoha ptáků, kteří tudy migrují.

Arslantepe, Turecko

Asi 12 kilometrů od řeky Eufrat v Turecku leží archeologické naleziště Arslantepe, na seznam UNESCO se probojovala místní 30 metrů vysoká mohyla. Ta dokládá osídlení oblasti nejméně od 6. století před naším letopočtem až do pozdně římského období. Naleziště v minulosti vydalo kovové objekty či zbraně, mezi nimi i jeden z nejrannějších mečů, který je světu znám.

Obranná linie Amsterdamu, Nizozemsko

Nejde o zcela nový zápis, ale pouhé rozšíření dosavadní obranné linie nizozemského Amsterdamu. Lokalita nyní čítá také přístavní opevnění, včetně několika pevnůstek, kanálu a významných technologií, kterým Nizozemci chránili centrum svojí země. Důmyslný systém dokázal v případě potřeby zaplavit určitá území, aby znesnadnil postup nepříteli.

Foto: Profimedia.cz

Amsterdamská obranná linie se dočkala rozšíření.

Kolonie v Nizozemsku a Belgii

Nizozemsko a Belgie se v 19. století pustily do sociálního experimentu. V rámci boje proti chudobě vystavěly několik takzvaných kolonií benevolence, kde mohli lidé žít a pracovat. První z těchto kolonií vznikla v roce 1818 v nizozemském Frederiksoordu, brzy se stala domovem sirotků, žebráků a podobných opuštěných lidí. Vzápětí však vznikly i nesvobodné kolonie, kde lidé pracovali pod dohledem stráží.

Foto: Profimedia.cz

Nizozemská kolonie Frederiksoord byla první, která v rámci experimentu vznikla.

Mešity v súdánském stylu, Pobřeží slonoviny

Celkem osm malých mešit na severu Pobřeží slonoviny se probojovalo na seznam UNESCO. Představují architektonický styl, který má kořeny ve 14. století v malijském městě Djenné a postupně se šířil Saharou severní Afrikou. Později se ujal v oblastech Súdánu, kde doznal určitých změn, které stavitelé následně aplikovali i na Pobřeží slonoviny.

Komplex Chankillo, Peru

Historie sluneční observatoře Chankillo sahá zhruba do roku 250 před naším letopočtem. Nachází se v peruánském údolí Casma v pobřežní poušti a byla pravděpodobně centrem kultu Slunce. Obdivuhodné je, jak někdejší kultura dokázala zaznamenat slunovraty či rovnodennost nanejvýš precizně, s odchylkou maximálně dva dny.

Mumie kultury Chinchorro, Chile

Předkolumbovská kultura zvaná Chinchorro sídlila při severním kraji chilské pouště Atacama před tisícovkami let. Archeologové ji přisuzují nejstarší známé techniky umělé mumifikace těl, které v průběhu staletí dovedli k dokonalosti. Mrtví měli v kultuře hrát významnou roli, při procesu mumifikace měli tito předkolumbovští obyvatelé Jižní Ameriky využívat jednoduché nástroje z kostí nebo lastur.

Opevnění Římské říše, Německo a Nizozemsko

Prsty Římské říše sahaly ve starověku daleko. UNESCO nyní ocenilo pozůstatky hraničního opevnění, které se nacházejí v dnešním Německu a Nizozemsku a jež se rozprostírají na zhruba 400 kilometrech. Archeologické pozůstatky čítají nejen samotné obranné valy, ale také pevnůstky, věže, cesty a další stavby.

Dholavira, Indie

Starověké město Dholavira bylo jižním centrem takzvané harapské kultury v úrodné deltě řeky Indus. Dholavira byla osídlena přibližně v letech 3000-1500 př. n. l. a dnes patří k nejlépe dochovaným městským osídlením z té doby. V době svého rozkvětu se město pyšnilo propracovaným systémem opevnění i vodovody, které poukazují na technickou vyspělost jeho obyvatel. Pozůstatky různých artefaktů od dřevěných talismanů po zlaté, stříbrné, slonovinové či terakotové šperky pak poukazují na čilý obchod i s dálnými oblastmi Mezopotámie a Ománu.

Oblasti Hawraman a Uramat, Írán

Horské oblasti Hawramanu a Uramanu v provinciích Kurdistán a Kermánšáh na západě Íránu jsou plné archeologických památek kurdského kmenu Hawramů, kteří se učí přizpůsobovat zdejší krajině nacházející se v pohoří Zagros už přibližně pět tisíc let. Příkladem je 12 terasovitých vesnic postavených na svazích zdejších hor.

Prehistorická naleziště éry Džómon, Japonsko

Džómon označuje japonské prehistorické období, které trvalo více než 10 tisíc let až do 4 století př. n. l. Dohromady 17 archeologických nalezišť v jižní části ostrova Hokkaidó a Tohoku na severním cípu ostrova Honšú představuje unikátní zdroj informací o životě a náboženství tehdejších lidí, kteří kromě lovu a sběračství živili i rybařením. Z tohoto období například pochází známé hliněné sošky Dogú.

Důlní oblast Roșia Montană, Rumunsko

Horská oblast u obce Roșia Montană v rumunském Sedmihradsku je dnes propletená podzemními chodbami jako pozůstatek po téměř dvou tisíciletích těžební činnosti. Už v 1. století těžili zde těžili zlato staří Římané a dnes představuje nejzachovalejší doklad o jejich tehdejších schopnostech a technologií, které na svou dobu neměly ve světě obdoby. Oblast dolů byla zapsána i na Seznam světového dědictví v ohrožení kvůli přetrvávajícím plánům rumunské vlády o obnovení těžby.

Salt, Jordánsko

Starověké město Salt na západě Jordánu zažilo svůj největší rozkvět až v posledních letech Osmanské říše. V období let 1860 až 1920 se stalo obchodní křižovatkou nejen mezi úrodným západním pobřežím Arabského poloostrova a východní pouštní oblastí, ale i mezi křesťanskou a muslimskou civilizací. V jeho centru zahrnuje přes šest stovek architektonicky cenných budov, které v sobě nesou kombinací evropské secese a neokolonialismu s lokálními tradicemi.

Sítio Roberto Burle Marx, Brazil

Zahradní areál, který se nachází v západní části Rio de Janeira, dnes patří k nejdůležitějším sbírkám tropických a subtropických rostlin typické pro oblast Brazílie, která zahrnuje přes 3500 nejrůznějších druhů. Přes 40 let na něm pracoval krajinářský architekt a umělec Roberto Burle Marx, který začal v roce 1949 s cílem vytvořit „živé umění“ a „krajinou laboratoř“. Jeho návrhy a modernistické ideje, které zde využil, se přitom staly inspirací mnoha zahradních architektů po celém světě. Areál je první moderní tropickou zahradou, která se dostala na Seznam světového dědictví UNESCO.

Kostel Krista Dělníka a Panny Marie Lurdské, Atlántida, Uruguay

Kostel, který na přelomu 50. a 60. let minulého století postavil stavitel Eladio Dieste, se nachází ve městě Atlántida na jihu Uruguaye. Stavba z vyztužených cihel s oddělenou zvonicí a podzemní křtitelnicí je přitom inspirovaná italskou raně křesťanskou a středověkou architekturou. Podle hodnotitelů UNESCO sakrální budova představuje přední ukázku úspěchů moderní architektury v Latinské Americe v druhé polovině 20. století.

Klášter a katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Tlaxcala, Mexiko

Františkánský klášter s katedrálou nacházející se v mexickém státě Tlaxcala nacházející se jihovýchodně od hlavního města je pozůstatkem prvních misijních činností v Novém světě. Patří ke třem dochovaným klášterům, kdy zbylé dva jsou již zapsané na seznam UNESCO, které v první polovině 16. století v oblasti dnešního Mexika stavěli misionáři s cílem evangelizovat domorodé obyvatelstvo a které představují unikátní architektonický mix evropské kultury a místních dostupných zdrojů.

ŠUM, židovské památky měst Špýr, Worms a Mohuč, Německo

Židovské památky v porýnských městěch Špýr, Worms a Mohuč byly na seznam UNESCO zapsány pod jednotným označením ŠUM na základě počátečních písmen jmen těchto měst v hebrejštině. První židovské komunity v oblasti vznikaly už v 9. století a podle UNESCO představují kolébku evropského židovství, na jejichž základě vznikaly další židovské diaspory v Evropě.

Související články

Liverpool byl vymazán ze seznamu UNESCO

Anglické město Liverpool bylo vyškrtnuto ze seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Rozhodl o tom výbor Organizace spojených národů v tajném hlasování....

Výběr článků

Načítám