Námořnická pověra proměnila významný přístav v umělecké dílo

Malebná Horta je hlavním městem či spíše městečkem ostrova Faial. Ten patří do centrální skupiny Azor a na jeho 173 kilometrech čtverečních žije asi 15 tisíc obyvatel. Polovina z nich právě v Hortě, která je postavena kolem pitoreskní zátoky. Přestože nejde o žádnou metropoli, je tu poměrně rušno, a to díky zmíněnému přístavu, který je prakticky celoročně plný plachetnic, člunů a dalších plavidel.

Jedním z největších taháků jsou různobarevné a roztodivné malby, nápisy a symboly, které tu podle našeho průvodce musí zanechat každá posádka projíždějící přes Faial do Ameriky či do Evropy. Azory mají v Atlantiku jedinečnou pozici, protože při cestě mezi kontinenty je prakticky nelze minout, a v minulosti to souostroví zajistilo výsadní postavení na obchodních trasách.

Při procházení přístavní promenádou narážíme na opravdu pestrou směsku maleb. Některé jsou propracované a komplexní, vyobrazují například plachetnice, pod kterými plave plejtvák či jiné velryby, na které je možné v okolním oceánu narazit. Jiné jsou prostší a vyobrazují jen vlajky zemí, ze kterých posádky lodí pocházejí. Na jedné zdi nacházíme i českou stopu.

A když se roztrhnou mraky, lze na sousedním ostrově Pico vidět i stejnojmennou horu, která je se svými 2351 metry tou vůbec nejvyšší v Portugalsku. Jde o stále aktivní vulkán, naposledy však vybuchl v roce 1718 a od té doby podřimuje.

Vzhledem k tomu, že je Horta čtvrtým nejfrekventovanějším jachtařským přístavem světa, vzniklo tu už v minulosti množství námořnických hospůdek. Všechny ovšem zastiňuje už přes sto let fungující podnik Peter’s Cafe Sport s vorvaněm v logu. V mottu baru se ostatně říká, že kdo doplul do Horty a Petera nenavštívil, tak vlastně v Hortě vůbec nebyl.

Je to příjemná hospůdka s britským naturelem, kde si nejen námořníci mohou dát něco z místní kuchyně, tedy hlavně mořské plody. Vyrábějí tu také unikátní gin, což blízkost ke Spojenému království jen stvrzuje.

Zajímavostí, na kterou jen tak v nějakém baru nenarazíte, je místní muzeum, které se nachází v prvním patře. Vzhledem k tomu, že byl na Azorách ještě v minulém století zcela běžný rybolov, vztahuje se expozice právě k němu. Ale nikoli z hlediska strohých historických reálií, k vidění tu je umění zvané scrimshaw. Jde o kresby nebo spíše rytiny na zubech vorvaňů, kteří jsou největšími ozubenými velrybami a rovněž největšími ozubenými zvířaty na světě – keporkaci či plejtváci už chrupem nedisponují.

V muzeu je k vidění zhruba stovka různě velkých zubů s rytinami, o původu této tradice se však mnoho neví. Patrně se zrodila na palubách velrybářských lodí z Nové Anglie, námořníci si tímto způsobem zřejmě krátili čas při plavbě. Někteří historici se rovněž domnívají, že je umění scrimshaw ovlivněno také Inuity či původními obyvateli Severní Ameriky.

Tak či tak, své podobizny mají na zubech vorvaně někteří významní mořeplavci, kteří se v Hortě při svém putování zastavili. A nejen oni. Častými výjevy jsou také panoramata Horty, lodě a podobně.

Při výrobě se nejčastěji používaly jehly, nože nebo nějaké podobné předměty s tenkým a kvalitním ostřím. Spisovatel Herman Melville, autor slavného románu Bílá velryba (v originále Moby-Dick), údajně viděl některé velrybáře používat cosi jako zubařské nářadí speciálně navržené na scrimshaw.

Ostrov Faial sice patří k menším ostrovům na Azorách, ale i tak se na něm nacházejí naprosto úchvatné scenérie. Stačí jen vystoupat na jeden menší pahorek nad přístavem a Horta se vám otevře jako na dlani. Jen se nenechat zastrašit hustým porostem, který většinu času cestu obklopuje. Krásný výhled na město se naskýtá také z kopečku nad městem, kde stojí vysoký kříž.

Hlavním tahákem ostrova je nicméně kráter sopky Caldeira, který v nejvyšším bodě dosahuje 1043 metrů. Právě cesta od pobřeží až k okraji vulkánu nejlépe vystihuje neuvěřitelnou proměnlivost Faialu. Dole působí exoticky a svěže, ale čím více člověk míří nahoru, tím více krajina s nízkým porostem a lučním kvítím připomíná třeba Skotsko. Rychle se mění také počasí, takže zatímco u pobřeží svítí sluníčko, nad kráterem se doslova přelévají oblaka a mlha. Nutno podotknout, že i to má své nesporné kouzlo.

Kolem celé kaldery, která má šířku dva kilometry, vede stezka dlouhá necelých osm kilometrů. Za jasného dne to musí být krásná procházka. Za mlhy ale nemá moc smysl se tudy plahočit, protože i když stezka působí bezpečně, ani na jednu stranu toho moc neuvidíte.

Zase úplně jinou tvář ostrova lze zažít na západním výběžku ostrova. Zdejší pustina vám možná připomene Lanzarote nebo černou pláž na Islandu. Fascinující je především fakt, že tento kus země vznikl teprve před 60 lety po erupci sopky Capelinhos.

Díky včasnému varování vědců se z okolí před výbuchem stihli evakuovat všichni obyvatelé a nikomu se nic nestalo. Naopak se lidé na erupci, která trvala dlouhých 13 měsíců, jezdili koukat jako na turistickou atrakci. Sice při ní zmizela pod zemí část zdejšího majáku, ale i to dokázali místní obrátit ve svůj prospěch.

Vzniklo tu totiž velmi moderní a prostorné muzeum, kde se návštěvníci dozvědí, jaké typy sopek na světě existují, a samozřejmě i něco o historii vulkánu Capelinhos a vzniku nové zemské masy. Po skončení prohlídky se dá vystoupat až na vrchol majáku, odkud jsou na popelavě černou krajinu nejkrásnější výhledy.