Pražský Karlův most, galerie pod širým nebem

Sraz máme na Starém Městě, na Křižovnickém náměstí, před sochou Karla IV. „Ta je však mnohem mladší než samotný Karlův most,“ začíná vyprávět Jaroslava Nováková, průvodkyně Pražské informační služby – Prague City Tourism.

„Pražská univerzita chtěla tímto pomníkem oslavit své výročí, v roce 1848 mělo uplynout rovných pět set let od jejího založení,“ pokračuje průvodkyně. Proto si na podstavci můžeme prohlédnout postavy, jež zastupují původní fakulty: lékařskou, právnickou, teologickou a artistickou. Panovník také v ruce drží zakládací listinu univerzity.

Pomník to však ve své době neměl jednoduché. „Soutěže na ztvárnění Karla IV. se mohli zúčastnit i němečtí umělci. Ti čeští proto klání bojkotovali.“ Nakonec tak sochu navrhl německý sochař Julius Hähnel.

„Navíc v době, kdy se měl pomník odhalit, vypukly revoluční události roku 1848 a v Praze probíhaly nepokoje.“ Na své odhalení si tak dílo muselo počkat až do doby, než se situace uklidnila, a to celé tři roky – odhalovalo se nakonec v lednu roku 1851. To už míříme k samotnému mostu.

„Jedná se vlastně už o třetí most přes Vltavu v těchto místech,“ říká náš doprovod. „Nejdříve tu stál v desátém století most dřevěný, v polovině dvanáctého ho nahradil kamenný most, Juditin.“ Ten vydržel až do roku 1342, kdy byl během ničivé povodně nenávratně poškozen. Pražané museli řeku ještě dlouhé roky přecházet po provizorní dřevěné konstrukci, než se v roce 1357 začal stavět most Karlův.

„Údajně se mělo se stavbou začít v magický okamžik: roku 1357, dne 9. 7. v 5 hodin a 31 minut. Zda to ovšem bylo přesně v tento den a tento moment, to z historických pramenů nevíme,“ říká průvodkyně.

Jiné mýty naopak s jistotou vyvrací. Stavitelé mostu, tedy mistr Otto a po něm Petr Parléř, skutečně do stavebního materiálu míchali vejce. Legenda praví, že se do Prahy svážela z celé země a že lidé z Velvar se strachovali, aby se po cestě nerozbila – proto je raději dovezli vařené. „To je opravdu jen legenda.“ Pokračujeme dál a přicházíme ke Staroměstské mostecké věži, kde nás čekají další příběhy.

Na věži jsou sochy Karla IV., jeho syna Václava IV. a také svatého Víta. „Tuto dominantu stavěl a zdobil Petr Parléř. A jistě vás napadne, proč je věž ozdobená jen z jedné strany, při pohledu ze Starého Města,“ klade průvodkyně řečnickou otázku. „I druhá strana, při pohledu z Malé Strany, byla původně zdobená. Našli byste na ní třeba sochy Karla IV. a jeho poslední ženy Alžběty Pomořanské.“

„V roce 1648 ovšem obléhali Staré Město Švédové a útočili právě z Malé Strany. Pražané se sice ubránili, ale výzdoba na věži byla nenávratně zničena,“ zjišťujeme.

„Sochy na mostě jsou mladší, pocházejí z doby baroka,“ pokračujeme dále. Zastavujeme se u těch nejzajímavějších.

„Většina soch vznikla na začátku 18. století. Tehdy v Praze působili vynikající sochaři jako Matyáš Bernard Braun, Matěj Václav Jäckel nebo Jan Brokoff. A každý považoval za čest, že tu své dílo může mít.“ Zároveň sochy často financovaly univerzitní fakulty či náboženské řády – opět šlo o prestiž. „Třeba tato socha svatého Iva je od Matyáše Bernarda Brauna,“ ukazuje.

„Ivo je patronem právníků, na výjevu zde za ním vidíte spravedlnost a před ním chudé, kterých se zastává. Sochu nechala na most umístit Právnická fakulta Univerzity Karlovy.“ Barokní sochy na mostě jsou z velké části kopiemi. „Originály byste našli v lapidáriu Národního muzea nebo v Gorlici, podzemním sále na Vyšehradě.“

Nejvíce turistů tradičně stojí před bronzovou sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1683. Lidé si sahají na reliéf zde i na místě o kousek dál, kde byl zpovědník údajně shozen do vody. Doufají, že se jim tím splní přání.

„Zajímavá je i tato kalvárie. Svatý Kříž byl původně určen pro jiný most přes Labe, v roce 1657 byl však zakoupen v Drážďanech a přemístěn sem na Karlův most,“ dozvídáme se. Velké diskuse ovšem budil hebrejský nápis okolo ukřižovaného. „Dole je česky, německy a latinsky uvedeno, že tento nápis byl v 17. století zhotoven z pokuty. Tu měl zaplatit jistý Žid za to, že se rouhal kříži.“

Pokuta však byla podle všeho udělena neoprávněně a Židy, ať už místní, či z ciziny, tyto popisky urážely. Od roku 2000 zde proto najdete tabulku s vysvětlením, že pokuta byla skutečně neoprávněná.

Zajímavé je také sousoší od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. „Je tu zobrazen svatý František Xaverský, spoluzakladatel jezuitského řádu, jak šíří křesťanství.“ V ruce drží kříž a křtí indiánského náčelníka. Na podstavci je pak podpírají Číňan, Tatar, Ind a Mouřenín, které jezuité také křtili. Najdete tu tedy zvěčněné i zástupce cizích krajů.

Cizince najdete i na dalším sousoší od Brokoffa, tomuto výjevu se přezdívá Turek na pražském mostě. „Znázorňuje řád trinitářů. Ti byli známí tím, že vykupovali křesťany z vězení.“ Proto zde vidíme vězně, křesťany, před mřížemi stojí Turek a hlídací pes a nahoře svatí, kteří se je chystají vykoupit.

Stojí tu i novější díla, od bratrů Emanuela a Josefa Maxových z 19. století. Dokonce až v roce 1938 sem přibyli Cyril a Metoděj od sochaře Karla Dvořáka.

My se zastavujeme ještě u sochy svaté Luitgardy, opět od Matyáše Bernarda Brauna. „Když v Praze na začátku 20. století pobýval sochař Auguste Rodin, prý si právě k této soše nechal umístit židli a chodil sem odpočívat. Miloval pohled směrem k Malé Straně, na dvě mostní věže a kostel svatého Mikuláše mezi nimi.“ Musíme uznat, že Rodin odsud neměl špatný výhled.

Mostem jsme mezitím prošli na druhý břeh. „Po mostě od roku 1883 jezdila koněspřežná doprava, a krátce tu fungovala dokonce i elektrická tramvaj.“ Aby nad mostem nemusely viset troleje, vymyslel František Křižík přívod elektřiny zespoda. „Tramvaje tu ovšem vydržely jen do roku 1908, zato auta ještě dalších 57 let,“ zjišťujeme.

Další zajímavost následuje. „Karlův se tomuto mostu říká teprve od roku 1870, dříve se mu říkalo Pražský či Kamenný. O změnu se významně zasadil i spisovatel Karel Havlíček Borovský.“ A poslední letopočet na závěr: „Za přechod mostu se platilo do roku 1815, kdy placení zrušil císař František I.“ Od té doby si tuto galerii pod širým nebem můžeme užívat zcela zdarma. Alespoň zatím.