Pikantní Salcburk. Zaposlouchejte se do jeho příběhů

Stojím na kopečku nad zámkem Mirabell a jeho pestrobarevnou zahradou. Na jejím druhém konci se ve slunci třpytí mohutný vodotrysk a za řekou k nebi ční věže slavných salcburských chrámů. Nad tím vším se jako koruna na hlavě panovníka tyčí pevnost Hohensalzburg z 11. století. Už jen z tohoto zjednodušeného obrazu čiší okázalost, bohatství i krása. Kvůli vlivu italských architektů se městu někdy přezdívá Řím severu.

Zámek Mirabell nechal postavit arcibiskup Wolf Dietrich von Raitenau pro svoji milenku, Salome Alt. S touto dcerou bohatého kupce měl patnáct dětí. Půvabná Salome byla podle jména židovského původu, ale někteří historici tvrdí, že mohla být i protestantského vyznání, což byl v očích ortodoxních katolíků ještě větší hřích — milenka, navíc protestantka. A arcibiskup svou přítelkyni nijak úzkostlivě neskrýval.

Wolf Dietrich byl podle všeho mužem svérázným, ale také vzdělaným. Podporoval rozvoj umění a architektury. Je považovaný za průbojnou osobnost, která má lví podíl na barokní tváři města. Tu dodnes obdivují miliony návštěvníků. Byl panovníkem bystrým, ale také impulzívním s nevypočitatelnými reakcemi. To ho přivedlo do konfliktu s bavorskými sousedy kvůli poplatkům ze soli. Po porážce svých vojsk byl uvězněný v pevnosti Hohensalzburg.

Jeho nástupcem se stal bratranec Markus Sittikus. S osvobozením příbuzného nijak nespěchal. Obával se jeho cholerických reakcí. Wolf Dietrich po pěti letech „domácího vězení“ v pevnosti zemřel. Marcus Sittikus pokračoval v řadě vizionářských projektů svého bratrance. Jen se snažil být střízlivější při jejich realizaci.

Městu se dařilo díky obchodu, a to zejména obchodu se solí. Na jeho nádherném centru je jeho někdejší bohatství patrné na první pohled. Sůl se v okolí Salcburku těžila už v dobách Keltů. Město navíc po staletí leželo na obchodní stezce, která vedla z jihu na sever, a vedle soli po ní proudilo nejrůznější zboží včetně toho z exotických krajin.

Salcburk byl také církevním státem, podobně jako třeba Vatikán. Nejvyšší církevní představitel, arcibiskup, byl zároveň nejvyšším světským panovníkem, v tomto případě knížetem. Rozloha salcburského knížectví zabírala v dobách největší slávy rozlohu bezmála poloviny dnešního Rakouska.

Vzdělaní arcibiskupové, kteří často mívali vztah ke kultuře, politice a společenskému životu, toho nejednou uměli obratně využít. Ostatně i fakt, že se jim například podařilo to, aby do značné míry zůstali stranou konfliktů a pustošení způsobených třicetiletou válkou, o něčem vypovídá. To všechno se promítalo do podoby města.

V Salcburku najdete Mozartovo náměstí, sochu, dům, kde se narodil, a další dům, kde žil, ale i Univerzitu Mozarteum, která vychovává hudebníky, a vlastní archiv skladatelových děl. V hlavním chrámu města v Salcburském dómu je k vidění křtitelnice, v níž ho pokřtili, a varhany, na které jako kapelník chrámu hrával. Také si ve zdejších cukrárnách můžete pochutnat na Mozartových koulích, pochoutce z pistáciového marcipánu obaleného nugátem s polevou z hořké čokolády.

Mozart, jeho jméno, dílo i osud se staly značkou a jedním z nosných příběhů města. Podstatně přispěly k věhlasu Salcburku. Paradoxní je, že skladatel, který tady složil většinu svých děl, tu neprožíval nejšťastnější období svého života. Často se dostával do konfliktu s arcibiskupy. Nechtěl být lokajem, chtěl být svobodným umělcem. Proto prchal do Vídně i do ciziny, jak jen mohl.

Na náměstí vedle Salcburského dómu sedí v improvizovaném hledišti a v předepsaných vzdálenostech diváci. Na projekční ploše pod širým nebem běží filmový záznam Pucciniho opery Bohéma.

Je to jedno z představení Salcburského festivalu v dobách covidu. Festival tu probíhá v létě a má víc než stoletou tradici. Je jednou z akcí, která přispívá k věhlasu města. Zvlášť když jeho ředitelem byl několik let místní rodák, dirigent Herbert von Karajan, osobnost, jejíž popularita v oblasti vážné hudby se blížila popularitě popových hvězd.

Není jedinou kulturní akcí. Těch tady probíhalo kolem 4000 ročně, teď je jejich počet logicky skromnější. V Salcburku se konají i veletrhy a kongresy, řada jeho účastníků se stává také návštěvníky města.

Krásný pohled na město obklopené horami je z věže se zvonkohrou, která stojí u nové arcibiskupské Rezidence, nebo z pevnosti Hohensalzburg. Uvědomíte si, že víc než polovinu zástavby Salcburku tvoří zelené plochy. Vidíte odsud také značnou část cyklostezek, které ho protínají. Je jich tu sto osmdesát kilometrů. Projet si Salcburk na kole z půjčovny, to je jeden ze způsobů, jak toho během krátké chvíle můžete vidět co nejvíc.

Jiný zajímavý pohled na město nabízí projížďka po řece Salzach. Ta naše byla velmi svérázná. Svezli jsme se po ní obojživelným křížencem autobusu a lodi. Za jedním z mostů zamířil obojživelník z řeky na silnici. Projeli jsme městem až k zámku Leopoldskron.

Spolu se Salcburkem vytvořil působivou kulisu slavnému filmovému muzikálu Za zvuků hudby (získal pět Oscarů). Pak jsme se obrátili zpátky a skrz romantická zákoutí města vpluli zpět do poklidných vod Salzachu. Po nich umí obojživelník jezdit rychlostí 30 km/h, po silnici dokáže uhánět skoro devadesátkou.

Když vkročíte do impozantních prostor Salcburského dómu, zapůsobí na vás okázalá exprese a nádhera zdejšího baroka. Zejména pak v kopuli vysoké téměř sedmdesát metrů. Stavba sice nepřekonala chrám sv. Petra v Římě, jak si přál ambiciózní Wolf Dietrich von Raitenau, ale je určitě nevšední. Stojí na místě fóra někdejšího římského města Juvavum.

Poslouchali jsme tu varhanní koncert. Při něm si uvědomíte, že různě rezonující prostory, a vlastně i celá budova, se staly součástí skladby jako nějaký další hudební nástroj. Sugestivně tu působí také další koncerty. Zvlášť když při nich hudebníci stojí na balkonech po obvodu kostela a hudba se na vás řine z celého prostoru. Někdy jako déšť, někdy jako vodopád a někdy jako potopa. Když pak před chrámem kličkujete koridorem připomínajícím staveniště, je to tak trochu jako probuzení do reality.

Podobně působivé jako Salcburský dóm jsou i některé prostory v nové a staré Rezidenci arcibiskupů, včetně sbírek a obrazů. A pokud se budete moci podívat na mramorový sál zámku Mirabell, neváhejte. Běžně se do něj dostanou jen svatebčané. Kvůli svatebnímu obřadu sem prý létají páry až z Japonska.

Na tržišti vedle zámku Mirabell se konají každý čtvrtek pravidelné trhy, na kterých nabízejí své výrobky místní producenti. Ochutnáváme tu různé druhy sýrů, ale třeba také báječně aromatické miniklobásky nebo místní variantu prošuta. Připadne mi zajímavější než třeba ta chorvatská. Není tak tuhá a slaná, víc se podobá šunce. Má jemnější, a při tom dostatečně výraznou chuť. Navíc se nevyrábí z vepřové kýty, ale z panenky, a nikoli pouze sušením, spíš uzením.

Milovníci noblesních podniků mohou navštívit údajně nejstarší restauraci ve střední Evropě, St. Peter Stiftskulinarium. Na Starém městě prý funguje od roku 803. Nabízí moderní varianty tradiční rakouské kuchyně, jídla pro vegetariány a bezlepkové pokrmy.

Daleko víc jsem si ale užil jídelní lístky v cenově dostupnějších restauracích, často i na druhé straně řeky. Ať už na nich byly místní úpravy sivena, candáta nebo pstruha duhového ze zdejších horských jezer a řek. Moc mi chutnaly i lišky, sezonní houby s různými přílohami a s typickou smetanovou omáčkou.

Pokud jde o sladkosti, místní ručně vyráběné Mozartovy koule poznáte od těch průmyslových podle toho, že nejsou ve zlatém, ale ve stříbrném obale, navíc s modrým nápisem. Vymyslel je v 19. století cukrář Fürst. Jeho podnik a prodejna fungují dodnes, hned vedle arcibiskupské Rezidence.

Druhou místní specialitou jsou Salcburské noky. Jejich základ tvoří našlehané vaječné bílky a pak i žloutky, ke kterým přidáte trochu mouky s cukrem a zapečete je. Vytvoří na talíři jakési kopce. Vymyslela je prý Salome Alt.

Ochutnejte si je třeba v restauraci M32. Stojí vedle pevnosti Hohensalzburg, kam vyjedete lanovkou. Nechte si je přinést na terasu. Spolu s nimi si pak užijete další hezký pohled na Salcburk. Objednejte si ale pouze jednu porci pro dva. Zdolávání těch sladkých „kopců“ není snadné, porce jsou velké a výkon to bývá téměř sportovní.