Peking má nejnavštěvovanější památku, kam se 500 let nesmělo

Stojím na pekingském náměstí Tchien-anmen, největším na světě, ze kterého vede jeden ze vchodů do paláce. Připadám si jako mraveneček. Je mi jasné, že jsem se ocitl v srdci mohutného impéria.

Ten pocit hezky ironizuje vtip jednoho mého kolegy: Čínskému vůdci volá jeho pobočník: „Česká republika nám vyhlásila válku.“ Vůdce: „Česká republika? A kolik jich je?“ Pobočník: „Deset miliónů?“ Vůdce: „A ve kterém hotelu se ubytovali?“

Tchien-an-men znamená náměstí Nebeského klidu. Ale už od počátku minulého století se tu kromě mohutných oslav odehrávala nejedna dramatická událost: bouřlivé demonstrace, střety s vojáky a střelba. Tak jako v centrech spousty evropských měst.

Vcházím do Zakázaného města branou, na které visí portrét Mao Ce-tunga, a za zády mám jeho obrovité mauzoleum. Dnešní čínští vůdcové sice přiznali, že se Mao dopustil mnoha chyb, které stály milióny lidských životů, ale nechtějí bezhlavě strhávat včerejší modly.

Mají obavy, aby Čínu nepotkal osud Sovětského svazu: oslabení centrální moci tam znamenalo rozdrobení země, hospodářský úpadek, vzestup kriminality, etnické konflikty i války atd. Překvapivě hodně Číňanů s nimi souhlasí. Tím spíš, že se dnes lidem vede lépe než kdysi. Komunistická strana Číny sice nerezignovala na ideologii, ale dnes ji daleko víc zajímají ekonomické výsledky.

Zakázané město obklopuje vodní příkop a vysoké hradby. Přežilo požáry, bombardování i kulturní revoluci v 60. letech. Před řáděním rudých gard ho zachránil tehdejší premiér Čou Enlaj. Dal ho, stejně jako řadu dalších památek, uzavřít a hlídat armádou. Oficiálně proto, aby se odsud nešířila nepřátelská ideologie.

Cenností shromažďovaných po staletí tu najdete jen pár. Většina uměleckých a historicky cenných předmětů skončila na Tchaj-wanu. Dal je tam převézt jeden z čínských vůdců, generál Čankajšek. Někteří mu za to spílají do zlodějů, jiní ho velebí jako zachránce národního pokladu. Je pravděpodobné, že bez jeho zásahu by spousta cenných předmětů zřejmě zmizela ve víru válečných událostí.

Obrovský komplex císařského paláce má 800 budov a leží na 72 hektarech. Mohutná náměstí tu střídají komorně pojaté zahrady, velkolepé stavby tady kontrastují se střízlivě pojatými soukromými prostorami císaře, jeho žen i konkubín. V dobách největší slávy jich tu žilo až deset tisíc.

Císař si společnici na jednu noc často losoval. Do jeho komnat mu ji přinesl na zádech eunuch. Nahou. Jen ji zabalil do žluté látky. Na zádech nosil dívky proto, že obvykle nemohly pořádně chodit. Měly nohy znetvořené přehnaně malými botami. Nosily je od dětství. Co nejmenší nožka byla tehdy považována za krásnou a sexy.

Architekti postavili palác podle zásad feng-šuej, tedy harmonie, která umožňuje nejlepší proudění životní energie čchi. Císařové, kteří se navenek prezentovali předepsanou skromností, mívali mimořádně vyvinutý smysl pro luxus a nejrůznější výstřednosti.

Podle záznamů by třeba večeře pro císaře dynastie Čching s desítkami chodů zasytila několikatisícové městečko jeho poddaných. Jak šlo všechno tohle dohromady s učením o rovnováze, která patřila k základním filozofickým a životním hodnotám Číny, asi dnes těžko pochopíme.

V parcích Pekingu potkáte spoustu lidí staršího nebo středního věku, jak cvičí taj-či. V jednom z parčíků jsem narazil na křepkého dědu, jak vybízí urostlého mladíka, aby do něj vrazil. Mladík do něj jen tak zdvořile šťouchl. „Vší silou,“ hecoval ho stařík. Mladík do něj tedy vrazil pořádně, oběma rukama. Starý muž udělal malý bleskový pohyb tělem a zaskočený mladý muž odlétl dva metry daleko.

Taj-či není exotické cvičení s ladnými pohyby, jak ho chápe spousta Evropanů. Je to normální bojové umění. Stařík nám předvedl jeho princip. Absorbovat energii útoku a pak ji krátkým, dokonale zvládnutým pohybem zrychlenou vyslat proti útočníkovi.

Ani u nás nemáme tak nablýskané obchodní domy nabité načančanými novinkami jako v centru Pekingu. To jsou místa, kde cítíte, jak země bohatne. Před jedním z nich vystoupila z mohutného černého teréňáku drobná čínská kráska. V luxusním oblečku a s vlasy sepnutými stříbrnou sponou. V lesklém kovu určitě neměla zasazené obyčejné zirkony. Její manžel zatím odsvištěl pryč.

Když někdo zbohatne v zemi, kde žije 1,3 miliardy lidí, bývá to jiná dimenze úspěchu než v zemi s 10 milióny obyvatel. Otázka je, co se stane, až tito boháči budou chtít svůj podíl na moci.

Víc než nablýskaná centra mě lákaly tradiční uličky s nejrůznějšími stánky a krámky. Jednu jsem našel kousek od honosného obchoďáku. Mezi suvenýry a levným zbožím jsem tu narazil i na grilované kobylky, brouky a chobotničky. Netroufl jsem si na ně. Ale kuličky hroznového vína napíchnuté na špejli a namočené v lehce zkaramelizovaném cukru, který na nich vytvořil křehkou křupinku, jsem si vychutnal. Čínská kuchyně je úžasná tím, jak neuvěřitelně umí zpracovat nejrůznější potraviny.

Pokud můžete, choďte do restaurací ve větší skupině. Ochutnáte daleko víc různých jídel, než kdybyste do nich zašli sami. Přinesou vám je v menších miskách a položí na skleněnou desku kulatého stolu. Sklem se dá otáčet, takže si můžete přisunout jídlo, které vás zaujme. V běžných restauracích bývá zhruba stejně draho jako u nás.

Výškové budovy a široké bulváry, to je obraz moderního Pekingu. Češky, které tu v devadesátých letech studovaly čínštinu, pamatují, jak se po širokých ulicích hrnuly statisíce kol. Jen v jednom pruhu, na kraji silnice, jezdily automobily. Obvykle s vysokými stranickými a státními funkcionáři. Dnes je to přesně naopak. Automobily vytlačily cyklisty do pruhu na okraj cesty.

Peking kdysi tvořily jakési malé čtvrti přízemních nebo patrových domků s malými dvorky, které byly obehnány zdí (chutungy). Jednu z takových komunit jsme navštívili. Měli tu společné záchody i umývárny. U nich se scházeli, probírali novinky a v jejich blízkosti hráli i různé hry. Tyto čtvrti postupně mizí. Jejich obyvatelé se stěhují do paneláků na okrajích města. A na jejich místech vyrůstá nová zástavba.

Na střechách některých domků byly satelity pro příjem televizního signálu. Podobné, jaké jsme viděli i na honosných rezidencích boháčů. Se satelity jsme se setkali po celé zemi. Chudí i bohatí sledují stejné televizní seriály.

Vysílají se v pekingské mandarínské čínštině, která tu je považovaná za spisovnou. To sehrává důležitou roli. Čína je sice jednotnou zemí, ale žijí v ní desítky národností. Navíc čínské znaky se v různých koutech vyslovují různě. Když si chtějí Číňané z různých provincií porozumět, často si musí svá sdělení napsat. Televizní vysílání, včetně sladkobolných seriálů, přispívá proto k jazykovému sjednocení země.

Stojím na Velké čínské zdi a nemohu se nabažit pohledu na to, jak se vlní po hřebenech kopců a mizí na obzoru za jedním z nich. Snad každý, kdo přijede do Pekingu, chce vidět kus této stavby, dlouhé neuvěřitelných 8800 km. Její zbytky lze najít i několik desítek kilometrů za hlavním městem.

Chránila obyvatele pohraničních oblastí před útoky loupeživých nájezdníků. Jejím stavitelům bylo jasné, že nevydrží soustředěný útok velkých armád. Ty ji mnohokrát překonaly a zemi i několikrát okupovaly. Došlo však k pozoruhodnému jevu. Životní styl Číňanů, jejich kultura a myšlenky se ukázaly silnější než dlouhá zeď a čínská armáda. Několikrát se stalo, že cizí panovník a jeho dvůr, který se země zmocnil, postupně přejal kulturu Číňanů, jejich styl života a řady prvků, jak zorganizovat stát. Tak to fungovalo po staletí.

Dnes je to naopak. Po letech válek a diktatury se Čína začala v 90. letech modernizovat a otvírat světu. Zároveň s tím se začala amerikanizovat a poevropšťovat. Byla by ovšem škoda, kdyby v tom zašla zbytečně daleko.