Nejmenší české město ukrývá bývalou nacistickou továrnu

O bývalé nacistické továrně Sauersack v obci Rolava na Sokolovsku můžeme s trochou nadsázky říct, že se nachází na konci světa. Nedaleká Přebuz je podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2017 nejmenším městem v Česku. Žije zde pouhých 69 obyvatel. Do katastru města spadají i území obcí Rolavy a Chaloupek, zaniklých po odsunu německého obyvatelstva. Pozůstatky tehdejšího osídlení připomíná dnes několik chalup poblíž říčky Rolavy.

Ruiny bývalého důlního závodu se nacházejí v nadmořské výšce 900 metrů zhruba tři kilometry od Přebuze. Do města jezdí autobus z Kraslic, vzdálených od Přebuze šestnáct a půl kilometru, ale spojení není příliš časté. Pro výlet v chladnějším počasí tedy doporučujeme jet raději autem. Přímo u areálu Sauersacku není problém zaparkovat.

Polorozpadlé budovy jsou celoročně volně přístupné. Místo potěší především milovníky industriální turistiky a vojenské historie. Cedule nabádající k opatrnosti tu nikde nejsou, přestože stavby jsou v pokročilé fázi rozpadu. Pouze bláto a prošlapané pěšinky svědčí o tom, kudy mířily kroky turistů před vámi.

Žádný případ zranění zatím znám není, přesto je opatrnost na místě. Kvůli někdejší těžbě to tu není příliš stabilní a vyplatí se proto dávat pozor, kam šlapete.

Pro výlet s malými dětmi tento důl příliš vhodný není. Starší školáky by ovšem mohl zaujmout.

Oblast si dodnes zachovala temnou až mysteriózní atmosféru. Není proto divu, že si ho jako místo činu vybrali tvůrci seriálu Rapl, který se z velké části odehrává právě v Krušných horách. Tělo oběti najdou detektivové v kruhové vodní nádrži u největšího objektu celého areálu, jež sloužila k plavení rudy.

Během zimních měsíců je nádrž zamrzlá a celý areál pokrytý sněhem, který díky vysoké nadmořské výšce mnohdy vydrží i v jarních měsících. V období mrazů na přelomu letošního února a března meteorologové nejnižší teploty naměřili právě v nedalekém Jelení, vzdáleném od bývalého dolu zhruba tři kilometry.

Osada Rolava vznikla v první polovině 17. století, i když cín se tu zřejmě těžil už dříve. Rýžování zde probíhalo nejspíš již ve 12. a 13. století, což ovšem nelze doložit písemnými materiály. Nejstarší písemný záznam o hledání cínové rudy pochází z roku 1494. Jedná se o soudní spor k cínovému právu k místu zvanému Sawersack.

O rozsáhlosti těžby svědčí i dobová hornická mapa, na které je zakresleno 45 těžebních žil. V roce 1556 byl v Přebuzi dokonce zřízen horní úřad. Úpadek těžby přišel v období třicetileté války, mezi lety 1618 až 1648. K dalšímu oživení dolování došlo až na konci 17. století.

Zlaté časy zažívala těžba cínu v letech 1698 až 1760, útlum přišel v 19. století. Patrně kvůli nerentabilitě těžby se důlní společnosti věnovaly těžbě cínu už jen okrajově. Výraznější pokusy o obnovení nastaly až v průběhu 20. století, zejména během druhé světové války.

Nový majitel dolů na Sauersacku, německá společnost Zinnbergbau Sudetenland GmbH, tu v roce 1940 začala stavět velký a ve své době moderní důlní závod. Areál se jí povedlo dokončit o dva roky později. Těžkou práci zde vykonávali zejména muži z blízké Přebuzi, která v té době měla asi tři tisíce obyvatel, převážně Němců.

Polovinu pracovníků tvořili váleční zajatci, kvůli nim se původní kancelářské prostory změnily na zajatecký a pracovní tábor. Jeho pozůstatky můžete v blízkosti Sauersacku navštívit i dnes. Byl rozdělen na dvě části. Velmi tvrdé podmínky panovaly v té, kde byli internováni sovětští vojáci, o něco lépe se měli francouzští, italští nebo řečtí zajatci, kteří zde byli také drženi.

Podle odhadů táborem prošly tři tisíce lidí. Dozor vykonávalo zhruba pět set dozorců z Ukrajiny, kteří byli často sadističtější než ti němečtí. V této době se v Sauersacku dolovalo až v hloubce 176 metrů a v podzemí bylo vyhloubeno čtrnáct kilometrů chodeb. Zájem nacistů o těžbu cínu nebyl náhodný. Jednalo se o strategickou surovinu pro výrobu zbraní.

V roce 1945 procházela územím demarkační linie. Na místo dorazili nejprve Američané, poté oblast přenechali příslušníkům Rudé armády. Před postupujícími vojsky se dali na úprk nejprve dozorci, hned po nich tábor opustili i samotní vězni. Po válce se v těžbě nepokračovalo, jelikož těžba cínu už nebyla výnosná.

Rozsáhlému areálu se dnes říká lidově cíňák. Dochovalo se torzo pětipatrového zásobníku rudniny, haly a kruhový bazén na zahušťování kalů. Vidět tu můžete betonové základy pomocných budov, zato dřevěné budovy zajateckého tábora zmizely.

Areál s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů se v roce 2012 stal přírodní rezervací s názvem Rolavská vrchoviště. V okolí Rolavy se kromě cínové rudy těžila v minulosti i manganová a železná ruda a také rašelina. Ta sloužila zejména v 19. století k vytápění domácností. Jedno z míst, kde se rašelina těžila, bylo v roce 1992 vyhlášeno přírodní památkou – Přebuzské vřesoviště.