Na sněžnicích kolem Kvildy. Procházku s průvodcem zvládne i začátečník

Především pro zájemce, kteří po tomto typu vycházek zatím jen pokukují, jsou jako stvořené akce Národního parku Šumava probíhající každoročně od ledna do března. Letos se nejčastěji konají kolem Kvildy, nejvýše položené obce v České republice, kde je i vzhledem k výrazně studenému klimatu velká šance na dlouhodobou zimní pokrývku.

Čtyřkilometrového putování s průvodcem v okolí tohoto oblíbeného šumavského střediska ve výšce 1065 m n. m. se můžete zúčastnit po předchozím objednání.

Připojili jsme se ke skupině s průvodkyní Danou Zývalovou, vedoucí Informačního střediska Kvilda, která si na nezájem ze strany veřejnosti rozhodně nestěžuje. Kvůli počtu omezenému na dvacet lidí jich musí skoro pokaždé několik odmítnout. Vycházky s výkladem o okolní přírodě a částečně i historii probíhají, i když zrovna není sníh, jak se to stalo před dvěma lety. Jen se místo na sněžnicích jde „po svých“. Stokorunový poplatek zahrnuje i zapůjčení sněžnic.

Před začátkem v infocentru Dana Zývalová rozdá sněžnice a vysvětlí jejich přednosti a způsob používání. O největší výhodě — svobodě pohybu — jsem se už zmínila. Platí to i v národním parku, kde smíte kamkoli, ovšem s výjimkou nejpřísněji chráněné I. zóny. Tam je nutné držet se značených turistických cest.

„Málokdo to ví, ale v případě Šumavy se můžete bez omezení pěšky pohybovat zhruba na osmdesáti procentech národního parku,“ říká průvodkyně. První zóny se označují tabulemi a červenými pruhy na kmenech stromů.

Aby se vám šlo komfortně a bezpečně, je nejdůležitější připnout si sněžnice pevně k botám. K nastavení délky chodidla slouží pojistka, po jejímž uvolnění lze regulovat vzdálenost paty od špičky. Dobře utažené pásky na těchto místech musí být samozřejmostí.

Pro přirozenější chůzi Dana Zývalová doporučuje ponechat „volnou“ patu. Tu je vhodnější - opět pojistkou - na sněžnici naopak zafixovat, když například chceme přeskočit potok nebo obecně udělat delší krok.

Přirozenější a jistější pohyb při stoupání či na namrzlém sněhu umožňují kovové hroty, takzvané drapáky, umístěné na spodní straně sněžnic. Do prudkého kopce se dá použít „podpatek“, což se ale, jak zdůrazňuje průvodkyně, naší trasy netýká. Na tabuli s mapou před infocentrem ukazuje, kudy se vydáme.

Prvních několik set metrů do mírného kopce si sněžnice neseme v ruce, protože se po silnici potřebujeme dostat nad sjezdovku. Poblíž běžkařské stopy vedoucí k pramenům Vltavy, vzdáleným necelých šest kilometrů, si je konečně nasazujeme.

Několik účastníků výpravy potřebuje pomoct s utažením řemínků či správným nastavením velikosti. Hned je jasné, že mokrý sníh se bude na sněžnice lepit. Jedna z možností, jak si cestu za takových podmínek ulehčit, je jít někomu doslova v patách, nebo se čas od času sněhové boule zbavit.

„Ne tím, že oklepete jednu sněžnici o druhou, ale pořádně si dupnete do sněhu,“ radí Dana Zývalová. Jakmile popojdeme dál na louku, rozpovídá se o výhledu na okolní kopce a údolí Teplé Vltavy pod námi.

Jako cíl výšlapů z Kvildy, ať už na sněžnicích, nebo pěšky, doporučuje vrch Tetřev (1260 m n. m.), odkud je nádherný výhled na Horskou Kvildu a Jezerní slať. „Místní ho používali k předpovídání počasí. Říká se, že když je Tetřev v mlze, bude zataženo a trvalý déšť, ale neplatí to úplně stoprocentně,“ říká průvodkyně.

Vzhledem k tomu, že vrcholek se právě utápí v mracích, šance na jasnější oblohu jsou nejspíš mizivé. Podobně je na tom i Černá hora, se svými 1315 m n. m. nejvyšší kopec v okolí Kvildy.

Vede přes něj hranice mezi Jihočeským a Plzeňským krajem a také historický předěl mezi panstvím Velký Zdíkov, k němuž patřila také Kvilda, a kašperskohorským. Na Vysokém stolci (1251 m n. m.) zase najdete kámen z 18. století, který označoval přechod na panství schwarzenberské. Samotná Kvilda se nachází uprostřed neprostupných lesů, které tvoří přirozenou hranici mezi Čechy a Bavorskem.

Význam obce zvýšila Zlatá stezka, která tudy procházela z Pasova do Kašperských Hor. Vozily se po ní sůl, chmel, slad a další důležité zboží. První písemná zmínka o Kvildě, jejíž český název je odvozen od německého Gevilde (pláně), pochází z roku 1569.

Německé obyvatelstvo, které tvořilo většinu, bylo na konci druhé světové války odsunuto. V roce 1978 byl dokonce zničen hřbitov, ale před osmnácti lety se alespoň některé náhrobky vrátily a na jeho místě vzniklo pietní místo. Dnes v obci trvale žije kolem sto čtyřiceti lidí.

Úvodní část vede po louce a nikdo ze skupiny nemá podle všeho s chůzí na sněžnicích problém. Někteří si přinesli vlastní trekové hole, které zlepšují stabilitu, ale podle Dany Zývalové nejsou nezbytné. „Kdo nemá potíže s koordinací pohybu, zvládne to i bez nich.“

U břízy, která na pláni stojí jako solitér, se zastavujeme. Je zvláštní tím, že na ní roste v Česku vzácná dřevokazná houba rezavec šikmý neboli čaga, která má údajně spoustu léčivých účinků — užívá se na podporu imunity, trávení a vyhledávají ji také onkologičtí pacienti.

Průvodkyně se zmiňuje také o tom, jak velký význam mají dřevokazné houby pro koloběh života v přírodě, když pomáhají uvolňovat živiny z dřevin do půdy. Cestou se dostáváme k dalším rostlinám.

Lodyhy hořce panonského (nebo též šumavského) jsou natolik vysoké, že vykukují i z půlmetrové vrstvy sněhu. Tento chráněný symbol šumavské flory má květy v podobě modrofialových zvonků, které jsou k vidění na přelomu července a srpna. Podobně o kus dál ze závějí čouhá i prudce jedovatý oměj šalamounek, lidově zvaný mordovník.

Během krátkých lesních úseků padne zmínka o lišejnících, samostatně žijícím organismu, o němž si však lidé často myslí, že na dřevinách parazituje. Dana Zývalová odhaduje, že na Šumavě jich najdeme na tři sta druhů. Některé z nich se vyskytují třeba i v městských parcích, ale jiné jsou velmi citlivé na čistotu ovzduší. Patří mezi ně i takzvané Krakonošovy vousy, především provazovka a vousatec, které máme možnost vidět. Prvně jmenovaný lišejník se pro své antibiotické účinky využívá v medicíně.

Podél hranice I. zóny NP, v němž se nacházejí významná rašeliniště a prameniště, která zásobují Kvildu pitnou vodou, se dostáváme ke zmíněné Teplé Vltavě. Někteří geografové pro tuto řeku, pramenící na úbočí Černé hory poblíž hranic s Německem, používají název Černý potok.

Dostáváme se až do místa, kde stávala sklářská huť. Ta byla založena na přelomu 18. a 19. století a vyrábělo se v ní především tabulové sklo. V osadě s názvem Hraběcí Huť fungovaly také hamr a pila.

Když se podél řeky vracíme do Kvildy, všímáme si bobřích hrází a také rostlin, které sníh nedokázal zakrýt. Výskyt jedné z nich, děhele lesního, který je příbuzný s jedovatým bolševníkem, nás může varovat, že přes danou lokalitu neprojdeme suchou nohou. Kromě přírody průvodkyně upozorňuje i na pozůstatky lidské činnosti, které jsou sice do značné míry zapadané sněhem, ale například zbytek náhonu je patrný. Proslulý byl hamr Wendelina Strunze, který za své výrobky dostal první cenu na výstavě ve Vimperku.