Mosteckem v Suzuki Jimny: Malý offroad překvapil, krajina ještě více

„Moje“ zelená hračka je úplně jiná než všechna ostatní auta téhle velikosti. Stojí totiž na žebřinovém rámu a má tuhé nápravy. Standardně pohání tu zadní a pákou v kabině připojíte přední, poté ještě můžete zařadit redukční převod, když jedete do opravdového terénu. Takhle se pozná offroad.

Vůz přebírám o den dřív, a protože ještě nepadla tma, chce to hned nějakou zkoušku. Nějak se s ním seznámit, než pojedu na naplánovanou akci. Využít co nejlépe ten krátký čas, který s ním mám. Takže hned volám kamarádovi s Jeepem.

Jenže kam jet? Po asfaltu to nemá smysl a milovický offroad park na takovou chvilku taky ne, když navíc brzy padne tma. Nedaleko je ale taková pěkná cesta, není moc dlouhá na pozdní odpoledne, navíc je na ní i brod a dlouhé stoupání na redukci…

Jimny záhy ukazuje, proč ho mají lidi tak rádi – sebejistě vymetá výmoly, všude se díky skromným rozměrům protáhne a vůbec nemusím mít strach o nájezdové nebo přejezdové úhly – opět díky tomu, jak je mrňavý.

Přesto výtku mám – kontrolka zařazené čtyřkolky je zelená, což by mohlo navodit dojem, že je možno ji použít i na asfaltu, byť to tak není. Redukce nemá žádnou další kontrolku, jen se po jejím zařazení vypnou asistenční systémy – ne že by jich tu bylo moc, ale vypnou se – což hlásí jejich vlastní kontrolky. Nic jako „4L“ na budících nesvítí.

Jedním dechem ale musím tenhle kousek i pochválit – má velmi dobrá LEDková světla, kužel je velmi široký a světla je hodně. To oceňuji v terénu i na asfaltu, a perfektní je i seřízení světel – potkávací neoslňují, ale zároveň svítí dost daleko. Navíc mají ostřikovače, takže si je po průjezdu blátem snadno očistíte.

Jak jezdí tahle věc na asfaltu? Bez nadsázky jako velké offroady. Je tak totiž stavěná, rám a tuhé nápravy se prostě nezapřou. Na všechno je třeba čekat – než po pohnutí volantem zatočí, než po šlápnutí na brzdu začne brzdit. Jediná věc, na kterou se tady nemusí čekat, je motor – atmosférický benzín má úžasné reakce na plynový pedál a okamžitě s ním umím pracovat přesně a rychle.

Co motor nemá, je hodně výkonu. Jimny není rychlé auto žádným současným měřítkem, a to přestože mu pomáhá velmi krátké zpřevodování – na pětku jedu 115 km/h a motor zní, jako bych jel v normálním autě 170 km/h. Ale to mu nemůžu vyčítat, tohle auto nevzniklo pro zpevněné silnice. Stejně jako to, že v pětapadesáti mi přijde, že jedu sedmdesát, a že se na zatáčku jen podívá a už se naklání. Na druhou stranu, do Jimny jsem přesedl z Fordu Mustang, který zase náklony v zatáčkách moc nezná a jeho 5,0 V8 má síly spoustu.

Zapomeňme ale na asfalt, tohle auto vzniklo pro terén – a řádně to zkoušíme v rekultivované krajině Mostecka. Cestičkou kolem Jiřetínské výsypky jedeme přes pár metrů vysoké kopečky, které vypadají nevinně, ale vznikly kvůli hlubinné těžbě hnědého uhlí. Ta zde, zhruba 170 metrů pod povrchem, skončila v roce 2016, takže ještě pár let tu bude země pracovat a tyto kopečky se budou měnit.

Kolem rybníků, v kterých už pár let po skončení rekultivace rybáři můžou lovit a volavky můžou hnízdit, se dostáváme k zámku Jezeří, který jako poslední mohykán staré doby stojí nad šedivou jámou rozměrů v pošmourném počasí nedozírných.

Tou jámou je důl ČSA, těsně sousedící s Horním Jiřetínem. Tato kombinace jmen se ve zprávách čas od času objeví v souvislosti s prolomením těžebních limitů. V současnosti to nevypadá, že by k prolomení limitů došlo, ale pokud ano, vesnice by zanikla tak, jako desítky dalších v okolí.

Jako jeden ze čtyř posledních povrchových hnědouhelných dolů v této oblasti by měl být v činnosti do roku 2024. Tedy, pokud nedojde k prolomení limitů těžby – uhlí je jinak v zemi těsně okolo dost a dost. Pak ho také čeká rekultivace a zatopení, vypráví nám průvodce Martin Bareš ze společnosti Offroadsafari. Napřed se jílem a ornicí vytvoří těsnění uhelné sloje, aby voda neprotekla skrz, a pak sem bude několik let přiváděna voda z Ohře, nejčistší české řeky.

Protože jáma dolu ČSA zeje pod Krušnými horami, kudy z nich odtéká voda, váže se k ní ještě jedna zajímavost. Kolem ní byl vytvořen systém kanálů, který odvádí povrchovou vodu ze svahů pod Medvědí skálou a Jedlovou. To proto, že kdyby voda „protekla“ dolem, musela by se čerpat ven a přečišťovat, což je náročné a drahé.

Pokračujeme dál po asfaltu kolem značek, které jsem snad nikde jinde neviděl – nápis „STOP“ v modrém kolečku s dodatkem, že pokud blikají červená světla, je nutno zastavit a vypnout motor. K čemu je taková značka dobrá? K zastavení provozu aut a tramvají, kdyby došlo k výronu čpavku, a to se tu podle Martina Bareše občas děje. Používají se nejen kvůli čpavku, ale obecně pro zastavení dopravy v případě mimořádné události.

Na asfaltu zkoušíme zejména stěrače nového Jimny; jejich cyklovač nemá nastavitelnou rychlost, ale fungují hezky. Zastavujeme se na místě, které je ukázkou, jak by mohly za pár desítek let vypadat všechna místa, která jsou dnes vředem v zelené krajině – u Mosteckého jezera.

To vzniklo zatopením povrchového dolu Ležáky, který přestal dávat uhlí téměř přesně před dvaceti lety, s ideou vytvořit místo pro rekreaci lepší, než je Máchovo jezero – je tu hloubka až 75 metrů, a tak by tu neměl být problém s kvalitou vody pro koupání. Jenže zatím se tu koupou nanejvýš kachny – už pět let se lidem říká, že za rok bude rekultivace hotová, ale dodnes se např. staví infrastruktura. A když někdo k jezeru sejde, odchytí ho patrola a z tohoto veřejnosti nepřístupného prostoru jej vykáže.

Zajímavým detailem těchto míst je „řopík“ – prochází tudy podkrušnohorská obranná linie z doby výstavby opevnění před druhou světovou válkou – z nějž trčí ocelové tyče. Není to však pozůstatek snahy nacistů o odstřelení bunkru. Traduje se, že v 80. letech panovala obava, aby se bunkr neskutálel do dolu, takže ho chtěli odstřelit. Při vyvrtávání děr zničili několik vrtáků. Když do děr nastrkali výbušninu a odpálili ji, bunkr ze sebe oklepal trochu betonu a zůstal stát.

Přesouváme se další šotolinovou cestou, na kterou Jimnymu stačí pohon zadních kol jako na asfalt, k místu, za které by se nemusely stydět leckteré lázně. Je to vývěr důlní vody – výstup čerpadla z hloubky cca 380 metrů z dolu Koh-i-noor II. Čerpá se proto, aby nestoupala důlní voda a neohrožovala důlní díla v okolí.

Zatím je vypouštěna do povrchových vodních toků, ale uvažuje se o jejím využití např. na vyhřívání skleníků se zeleninou. Vyvěrá tu zhruba 2000 litrů za minutu a v dole má voda teplotu cca 25 °C, takže představuje obrovské množství v současnosti nevyužité tepelné energie.

Asfaltem a šotolinou s gigantickými loužemi pokračujeme na druhou stranu města Most. Bývala tu výsypka skrývky z povrchových dolů a po rekultivaci tu mělo vzniknout golfové hřiště. Z těchto plánů však sešlo a je tu louka s pár kopečky, z nichž jeden je velkou hromadou písku. Nebo malou dunou, chcete-li, a právě tady Jimny ukazuje, co všechno umí.

Snad by se to dalo nazvat improvizovaným terénním polygonem – je tu spousta cestiček, ve kterých na redukovanou dvojku malý offroad ukáže, zač je toho loket. A ukáže to nejen nám, ale překonal by i řadu větších offroadů – má totiž kratičký rozvor i převisy a přejezdový i nájezdové úhly jsou ohromné a Jimny je tak téměř nezastavitelný.

A to i přes fakt, že nemá mechanickou uzávěrku ani jednoho diferenciálu. Takováto funkce je suplovaná systémem ESP, který přibrzdí protáčející se kolo. Ať to zní, jak chce, funkčnost je příkladná – i rozjezd do kopce na mokrém písku, náročnou to disciplínu pro nejedno auto, Jimny zvládá s přehledem.

Chvilku jsme pojezdili v terénu a obracíme hranatou, jedovatě zelenou kapotu zpátky ku Praze. Navigace vede vcelku spolehlivě i po šotolinových cestičkách a po pár minutách jízdy dokonce zahlásí, že upravila trasu podle aktuální dopravní situace. Data o dopravě samozřejmě nemá tak dobrá, jako např. aplikace Waze, ale něco je lepší než nic.

Přestože je Jimny ve svém živlu mimo zpevněné silnice, ani na asfaltu to není žádná tragédie – nevytřepe z vás duši na nerovnostech, jako řada jiných „rámových“ offroadů, a když ve stojícím autě přidáte plyn, i 130 newtonmetrů stačí na to, aby se karoserie na měkkém odpružení zhoupla.

Když po celém dni za jeho volantem přijíždím zpátky domů, říkám si, že bych ho opravdu chtěl do vlastní garáže. A taky, že moje ignorace Mostecka byla chybou a že se tam jistě někdy vrátím. Nejspíš za volantem něčeho, co můžu vzít mimo asfalt.