Krkonošské Rýchory: Za křivými stromy, vyhlídkami i bunkry

Samotným Dvorským lesem prochází naučná stezka Rýchory, k níž vás přivede několik značených turistických cest. My jsme zaparkovali poblíž areálu s dělostřeleckou tvrzí Stachelberg, vzdáleného asi pět kilometrů od Žacléře, a pak se vydali po červené Cestě bratří Čapků podél linie československého pohraničního opevnění z let 1937 až 1938.

Třináctikilometrová trasa, která částečně tvoří okruh, nás provedla nejatraktivnější oblastí Rýchor, kde si přijdou na své nejen milovníci přírody a výhledů, ale i fanoušci vojenské historie. Počítejte s jednoduchým, nikoli však bezbariérovým terénem. Na polních a lesních cestách je navíc potřeba zvládnout více než čtyřsetmetrové převýšení. Mírné stoupání začíná prakticky hned, když vystoupíte z auta.

Ve stejném okamžiku se před vámi začne objevovat jeden bunkr za druhým. Není divu, vždyť lokalitou prochází naučná stezka Opevněné Trutnovsko. Výšlap si můžete zpestřit prohlídkou dvoukřídlého pěchotního srubu T-S 82, který je volně přístupný a na který narazíte asi po dvou kilometrech.

Stavebně byl téměř dokončen v září 1938 a v rámci mobilizace připraven k obraně. Za svitu baterky v něm objevíte spoustu oddělených prostor různé velikosti a některé dochované vybavení jako třeba granátové skluzy. Na informační tabuli u vstupu se dozvíte, že jde o bývalé sklady munice a proviantu, umývárnu, místnost pro telefonní ústřednu či ubikace posádky. Jen několik desítek metrů nad srubem spatříte jednoduchou turistickou útulnu, kde se lze zahřát a nabrat síly před dalším výstupem.

Dál cesta pokračuje už uvnitř Krkonošského národního parku a během stoupání je vyšší nadmořská výška znát i na okolní vegetaci. K rozcestníku Pod Dvorským lesem dorazíte po necelých dvou kilometrech. Tady si můžete vybrat, jestli zůstanete na červené a vydáte se po ní rovnou do srdce Rýchorského pralesa, anebo si po žluté dojdete za první várkou výhledů.

Zvolili jsme druhou variantu a začali stoupat ke Sněžným domkům, oblasti, která má své specifické klima — z celého regionu se tu nejdéle drží sníh.

Zvláštnost zdejších přírodních podmínek jsme pocítili doslova na vlastní kůži, když nám nad hlavou začaly v poledním slunci odtávat kousky ledu z vrcholků stromů. Přestože byla jasná obloha, jako bychom pár kilometrů ušli v lijáku. Od Sněžných domků se naskýtají výhledy do údolí za hranice s Polskem. Na louce, kde z původních čtyř stavení zbyly dvě chalupy, roste jasan ztepilý, který je nejvýše položeným stromem tohoto druhu v Česku.

Louka se totiž nachází v závětří, takže půda málo vysychá, a navíc je natočena na východní stranu, kde dlouho svítí slunce. Takové podmínky dovolily v minulosti obyvatelům téměř tisíc metrů nad mořem nejen chovat dobytek, ale také pěstovat obilí. Jakmile se po kilometru napojíte na Cestu bratří Čapků, otevře se před vámi další výhled, tentokrát na vrcholové partie Krkonoš včetně Sněžky.

Pokud si z vyhlídky uděláte asi čtvrtkilometrovou odbočku doprava, mírné klesání vás přivede k rozcestí Rýchorský kříž, kde nechal v roce 1804 kovář Joseph Poltz postavit boží muka — údajně poté, co ve Vídni vyhrál soudní spor. Vedle je k dispozici odpočívadlo se stolem a lavicemi. Na dohled odtud, vzdálena jeden kilometr, však stojí Rýchorská bouda, kde je možností k posezení daleko víc. Běžně se tu můžete ubytovat a navštívit restauraci, jenže v listopadu mají zavřeno, jak jsme se dočetli na tabuli u vchodu.

Jako kompenzaci pro zklamané výletníky nabízejí občerstvení „v zádveří“, což je několik druhů sladkého pečiva a tatranky. Horkou vodu ve várnici můžete využít k přípravě čaje nebo kávy.

Otevřené jsou také toalety. Protože nikdo z personálu není přítomen, dobrovolný poplatek za občerstvení lze zanechat ve schránce na zdi. Rýchorská bouda začala vznikat v roce 1926. Do konce 2. světové války měla soukromou majitelku, potom přešla pod Klub českých turistů a o pár let později pod sokolské družstvo Vzlet.

Už pětačtyřicet let patří Správě KRNAP, která zde provozuje Krkonošské středisko ekologické výchovy. Rýchorská bouda však nebyla první stavbou v této lokalitě. Už v roce 1892 stála na místě dnešní upravené vyhlídky na východní Krkonoše Maxova chata. Šlo o původní pavilon ze Zemské jubilejní výstavy, která se o rok dříve konala v Praze. Krkonošskému spolku ho daroval majitel vystavující firmy Max Hirsch ze Slaného.

Odtud se po stejné cestě, jakou jsme přišli, vrátíme k rozcestníku Kutná, kde se nachází vstup do Dvorského lesa. Zároveň po pravé straně (znovu na Cestě bratří Čapků, která se zde kryje s naučnou stezkou Rýchory) začíná linie prvorepublikových bunkrů.

Prvních několik set metrů jdeme sice pěkným, ale nijak výjimečným lesem. Až potom začnou být stromy čím dál pokroucenější do bizarních tvarů a ty, které spadly na zem, porostlé souvislou vrstvou mechů a lišejníků. Dokážu si představit, že by se tu natáčela pohádka nebo horor.

Jedná se o jeden z posledních zbytků původních lesů v KRNAP, kde se kvůli vysoké vlhkosti často tvoří mlha. Dvorský les (1033 m n. m.) je zároveň vrcholem Rýchor. Větru a námrazám je vystaven víc než jiná místa ve stejné nadmořské výšce v Krkonoších, což je jedním z důvodů, proč jsou kmeny stromů, zejména buků, tak křivolaké. Tím dalším je dobytek, který se tu ještě po druhé světové válce pásl. Mladé stromy sešlapával a okusoval a tím způsobil jejich deformaci a nízký vzrůst.

Jakmile se znovu dostanete k rozcestníku Pod Dvorským lesem, pokračujete zpátky k autu cestou, kterou už znáte. Kdo by na závěr výletu cítil, že ještě nemá dost, může po Cestě bratří Čapků pokračovat až k rozhledně Eliška, která stojí poblíž největší československé dělostřelecké tvrze a jedné z největších pevností svého typu v celosvětovém měřítku. Necelých pětadvacet metrů vysoká stavba nabízí výhledy na Krkonoše, Vraní hory, Kladské pomezí a Žacléř.