Krakov plný legend a drsné historie

V krasové jeskyni žili lidé už v době kamenné. Podle legendy v ní žil i drak. Místní ho museli krmit, čím se dalo, aby je nesežral. Zachránil je kníže Krak, který ho zabil. Podle jiných legend to dokázal chytrý švec. Podstrčil mu kůži berana, kterou vycpal sírou, jež doutnala. Když drak „svačinku” zhltnul, pálila ho v žaludku. Začal tedy chlemtat vodu z blízké Visly, až prasknul.

Legenda o drakovi ale nebránila tulákům, žebrákům a chudině, aby se ve středověku do jeskyně stahovali. Proto ji jeden z králů nechal zazdít. Později zeď zbourali. Vznikl tu hostinec a vyhlášený nevěstinec. Život holt nechodí po tak romantických stezkách jako legendy.

Královský hrad na vrchu Wawel je pro Poláky něčím jako pro nás Pražský hrad a zdejší katedrála sehrává podobnou roli jako Svatovítský chrám. Probíhaly v ní korunovace polských králů a většina z nich je tu také pohřbena. Spolu se světci i s řadou významných osobností národních dějin. Několikrát vyhořela, ale pokaždé ji postavili znovu. Na Wawelu, jak se hradu přezdívá, jsme viděli spoustu věcí, od zbraní přes umělecké předměty až po obrazy. Třeba portrét krále Ladislava IV. Vasy od slavného Rubense.

Nejcennějšími byly ale vlámské gobelíny. Dal je zhotovit král Zikmund II. August (1520-1572). Mají monumentální rozměry a visí na stěnách sálů Wawelu. Znázorňují biblické výjevy, ale najdete na nich i rozkošné detaily. Třeba hada, který se chystá sežrat ptáka, jenž chce ulovit brouka, a i ten hledá něco k snědku... Přesně podle hesla: Sněz dřív, než budeš sněden.

Částka, kterou za ně panovník utratil, byla tak ohromující, že k sobě na smrtelné posteli zavolal svou sestru. Musela mu přísahat, že zničí všechny účty. Panovník nechtěl poštvat proti svému rodu veřejné mínění a hlavně dát svým nepřátelům do rukou třaskavé argumenty. Dnes je hodnota gobelínů, kterých se snažili zmocnit různí vládcové, prakticky nevyčíslitelná.

V Krakově dlouho sídlili polští králové. Až Zikmund III. Vasa, který byl i králem švédským, se ze strategických důvodů přesunul v 16. století do Varšavy. A tak to nakonec zůstalo. Význam Krakova klesl. Centrem města je Hlavní tržiště (Rynek Głowny). Pro lidi z Krakova je něčím jako pro nás Václavák nebo Staroměstské náměstí.

Uprostřed stojí renesanční budova Sukiennice, kde se dříve prodávaly látky. Dnes v ní najdete obchůdky s nejrůznějším zbožím. Ale tu pravou atmosféru tržnice zažijete před hradbami, tam, kde je Starý a Nový Kleparz.

Z věže Mariánského kostela z 13. století, který stojí v jednom z koutů náměstí, zní trubka. Jako řadu zdejších gotických staveb ho postavili z cihel. Byly levnější než kámen, ve zdi dost pevné a lépe se s nimi manipulovalo. Kostel se stal svatostánkem německých kupců (Němci tvořili významnou část obyvatel Krakova).

Má dvě věže, jedna je atypicky vyšší než ta druhá. Měří 82 metrů a byla hlásnou věží. Podle legendy na ní trubač uviděl ve 13. století přijíždějící tatarské hordy a začal troubit na poplach. Jeho troubení však utnul šíp, který mu projel hrdlem.

Na paměť té události troubí dodnes hasič každou hodinu fanfáru, kterou jakoby utne. Hlavní atrakcí kostela je dvoukřídlý oltář. Je to nádherné dílo německého řezbáře, navíc technicky i umělecky velice promyšlené a působivé.

Sestoupili jsme do rozlehlých podzemích prostor pod Hlavním tržištěm, kde hořelo. U nohou nám ležely zčernalé zbytky dřevěných domů, které tu vykopali archeologové. Na filmových plátnech kolem se ocitly v plamenech dřevěné budovy města, které Mongolové v roce 1241 téměř úplně zničili. Působilo to velmi sugestivně, jako by se to dělo právě teď.

Archeologové tu při vykopávkách našli sedm tisíc předmětů a tři tisíce jich tady vystavili. Viděli jsme v podzemí dílnu kováře i zlatníka, zbytky dlážděných cest, různé náčiní, mince, šperky nebo víc než stokilový válec soli z nedalekého dolu Velička. Videoklipy nám ukazovaly na mapě, kudy vedly obchodní stezky a z čeho město bohatlo. Ale také výjevy z tehdejšího života.

Zdejší podzemí je vedle Wawelu nejnavštěvovanější atrakcí Krakova. Koho lákají spíš výšky a neuspokojí ho Radniční věž ani věž Mariánského kostela, ten může vyzkoušet pohled z balonu, který vystoupá i s vyhlídkovou klecí až sto padesát metrů nad město.

V Muzeu Czartoryských vcházíme do místnosti, kde je téměř tma. Lampy osvětlují hlavně obraz před námi. Dáma s hranostajem je podle všeho dílem Leonarda da Vinciho. Na obraze zachytil milenku milánského vévody Lodovica Sforzy, tehdy šestnáctiletou Cecilii Gallerani. Tato krásná a vzdělaná žena hovořila několika jazyky, hrála na řadu nástrojů, zpívala, psala básně...

Da Vinci namaloval obraz novátorskou technikou. Využil i tajuplnost jemných gest a výrazu obličeje jako na jiných portrétech nebo skrytou symboliku (třeba hranostaj byl symbolem čistoty, bez ohledu na to, že tady jde podle biologů spíš o fretku, navíc albína). V muzeu je spousta dalších pamětihodností, třeba nádherná krajina od Rembrandta, na níž skvěle využil šerosvitu.

Na náhrobcích na židovském hřbitově Remuh ve čtvrti Kaziměř leží kamínky. Je to vzpomínka na mrtvé. Kořeny tohoto rituálu sahají do dob, kdy Mojžíš vedl svůj lid do země zaslíbené. Když někdo umřel, zakryli tělo kameny, aby ho neroztrhala dravá zvěř a nebožtík mohl odpočívat v pokoji. Na náhrobek Rabiho Mozese dávají lidé pod kamínky lístečky. Ale ne s modlitbami, píšou na ně svoje přání a doufají, že jim je slavný rabín pomůže splnit.

Nacisté z tohoto hřbitova udělali smetiště a hodně náhrobních kamenů rozbili. Židé ho po válce vyčistili a z rozbitých kamenů tu postavili jakousi zeď nářků. I do ní zasouvají návštěvníci papírky s přáními.

Kaziměř založil král Kazimír III. Velký. Přestěhoval sem židy, protože chtěl předejít konfliktům mezi nimi a křesťany, ke kterým docházelo v Krakově. Udělil jim navíc řadu privilegií. Snažil se je přilákat proto, aby vytvořili konkurenci kupcům z Krakova, převážně Němcům. Potřeboval schopné a vzdělané lidi pro dynamičtější rozvoj měst. Ta dřevěná měnil navíc na kamenná.

Židé sem přicházeli ze Španělska, z Německa a z dalších zemí v několika vlnách. Před válkou jich tu ve zvláštní, lehce orientální atmosféře žilo 64 000. Po válce jich sem přijelo šest tisíc, ale místních navrátilců byla pouhá třetina. Dnes je čtvrť centrem bujarého nočního života a alternativních scén. Potkáte tu hodně mladých lidí, jak z ciziny, tak z Krakova.