Korfu: Zelený ostrov bájné nymfy

Korfu je svým průzračně modrým mořem a poklidnými kavárničkami poblíž pláží typickým řeckým ostrovem. Ale zároveň se v mnohém liší. Důvodem je do značné míry odlišná minulost ostrova, který po dlouhá staletí patřil Benátčanům. Ti mu vtiskli zvláštní ráz, a také díky nim se tu nikdy neprosadily arabské vlivy. Zdejší domky a kostely možná spíše připomenou Jadran, který leží nedaleko na sever odtud.

Dokonce i na některých českých mapách byste mohli mít problém Korfu najít. Skrývá se totiž pod názvem Kerkyra. Ano, ostrov má vlastně dvě jména. Kerkyra je původní, známe ho od antických autorů.

Vděčí prý za něj nymfě Korkýře, dceři řeky Asópos, do níž se zamiloval vládce moří Poseidón a ostrov jí věnoval. Říkají mu tak také dnešní Řekové.

Ani Korfu ovšem není nějakým novodobým názvem, má rovněž dlouhou historii. Objevuje se poprvé ve spisech z 10. století a je odvozen od slova vrcholek, ostatně v hlavním městě dva najdeme. A aby to bylo ještě trochu složitější, Kerkyra se jmenuje i hlavní město ostrova. V češtině se ostrovu nejčastěji říká Korfu a městu Kerkyra.

Ostrov, jemuž se rovněž přezdívá smaragdový či olivový, patří mezi řeckými ostrovy k nejhezčím. Všudypřítomné růžové květy oleandrů či velké modrofialové květy svlačců, palmy, fíkovníky a pomeranče působí blahodárně na psychiku turistů. Korfu je stejně jako celé Řecko proslulé stříbrolistými olivovníky, které tu nacházíme v rozsáhlých hájích. Z oliv tu pochopitelně vyrábějí nejrůznější produkty od oleje, přes kosmetické přípravky až po pomazánky.

Skutečnou specialitou jsou kumquaty, drobné citrusové plody původem z Číny, které je možno jíst i s kůrou. Tohle ovoce se v Evropě pěstuje jen na Korfu. A také tu s ním umějí dělat úžasné věci. Vyrábí se z něj jednak známý slaďoučký alkohol, jednak se zpracovává do vynikajících marmelád a kompotů.

Hlavnímu městu Kerkyře dominují dvě pevnosti – Stará a Nová. Rozlehlému hlavnímu náměstí zase palác sv. Michaela a sv. Jiří. Kamenný útvar na jeho vrcholku měl prý představovat válečnou loď, ale ve skutečnosti spíš připomíná páva s korunkou.

Nejdůležitějším kostelem Kerkyry a celého ostrova je určitě chrám svatého Spyridona z roku 1509. Světec ze 4. století je patronem Korfu a jeho tělo je uloženo právě zde ve stříbrném sarkofágu za oltářem. Zajímavé ovšem je, že Spyridon neměl s ostrovem nic společného, dokonce tady nikdy nebyl.

Celý svůj život totiž prožil na Kypru – nejdříve jako prostý pastýř, později jako biskup se zázračnými schopnostmi. Ale od doby, co se jeho ostatky dostaly na Korfu, svatý Spyridon na svůj ostrov dohlíží a zachránil jej prý před morem i tureckými nájezdníky.

A snad nejfotografovanějším místem ostrova je malý klášter Bohorodičky na ostrůvku Vlachernes. S Myším ostrůvkem v pozadí působí skutečně malebně. Když se vydáte pěšky po hrázi, ze které je nejlepší výhled, můžete si po levé straně prohlédnout i další, tentokrát ryze novodobou pamětihodnost ostrova – přistávací dráhu pro letadla. Místa je tu totiž tak málo, že dráha vybíhá až do moře. Pokud budete mít štěstí, může vám letadlo přistávat či vzlétat přímo nad hlavou.

Rakouská císařovna Alžběta Bavorská, slavná Sissi (1837 až 1898), si ostrov Korfu opravdu zamilovala. V roce 1890 si tu koupila pozemek a na něm nechala vystavět zámeček v neoklasicistním stylu, který nazvala Achillion – podle svého oblíbeného hrdiny z trojské války Achilla.

Dnes tu najdeme dvě sochy Achilla – první je bílý Umírající Achilles, který už klesl na zem a pokouší se vytáhnout si osudný šíp ze zraněné paty. Druhý, Vítězný Achilles už nepatří k době Sissi – monstrózní bronzovou sochu ozbrojeného hrdiny (vysokou jedenáct a půl metru) tu nechal vystavět pozdější nájemník, německý císař Vilém II.

Na napodobeniny antických soch tu narazíme všude – nejvíce jich je na Nádvoří múz, kde kromě služebnic umění najdeme také busty starověkých dramatiků. Jako by náhodou se mezi ně vklínil také Shakespeare.

Místnosti někdejšího Sissina odpočinku jsou vyzdobeny malbami – najdeme tu Achillův triumf nebo Odyssea, skrývajícího svou nahotu před Nausikou. Expozice v zámku představuje císařovniny osobní věci a dozvíme se například, jak náročné bylo pro komorné udržovat její více než metr dlouhé vlasy.

Sissi ani císař Vilém II. nebyli jedinými slavnými aristokraty, kteří měli něco společného s Korfu. V roce 1921 se právě na tomhle ostrově narodil Filip, princ řecký a dánský, a strávil zde také část dětství. Od roku 1947 je manželem dnešní britské královny Alžběty II.

Z hlavního města se vydejte napříč ostrovem na západní břeh, do osady Paleokastritsa. Leží na členitém zeleném pobřeží plném menších kopečků a je považována za kouzelnou.

U silnic často vídáme jakési stavbičky připomínající naše boží muka. Jsou to prý připomínky silničních neštěstí – podobné jako u nás bývají dřevěné křížky. Dávají se ale nejen na místa, kde skutečně někdo přišel o život, ale také jako symbol poděkování nebesům tam, kde někdo z ošklivé nehody vyvázl živ.

Návštěva kláštera nejsvětější Bohorodičky z Paleokastritsy je povinná. Panagia Theotokos, jak zní řecký název kláštera, je sice poměrně malý, ale jeho nádvoří jsou plná květů a celý působí prosluněným a útulným dojmem. Dnes tu žije prý jen deset mnichů.

Uvnitř uvidíme slavnou ikonu zobrazující událost, ke které došlo 30. ledna roku 1635 v hlavním městě. Tehdy měl být při náboženské slavnosti zapálen ohňostroj, který však vybuchl ještě na zemi. Nedaleko stála chůva a držela v rukou dítě. Chůva při explozi zahynula – na obrázku vidíme, jak leží a z boku jí prýští krev, ale dítě zůstalo nezraněné. Ikonu pak nechali vymalovat rodiče jako poděkování světcům, kteří měli toho dne svátek.

Pokochejme se také vyhlídkou nad Paleokastritsou, považovanou za jednu z nejhezčích v celé Evropě. Zelené bochníky kopců vystupují nad modrým mořem, které tu vytváří členité zátoky s bělostnými plážemi.

V eposu Odyssea se vypráví o národě Fajáků, který ostrov Kerkyru v dávných dobách obýval. Hrdina Odysseus poté, co už se léta neúspěšně snažil dostat na rodnou Ithaku a ztratil již všechny své druhy, ztroskotal jednoho dne u břehů ostrova.

Nahý se skrýval na pobřeží, když uviděl urozenou dívku a její družky, jak přicházejí prát prádlo k nedaleké říčce. Odysseus zakryl svou nahotu listím, objevil se před děvčetem a poprosil je o pomoc. Nausika mu nejdříve věnovala část svého oděvu, aby se jím mohl zahalit, pak jej odvedla ke svému otci králi Alkinóovi s prosbou, aby hrdinovi poskytl loď k návratu domů. Zlobící se bůh moře Poseidón však prý loď proměnil v kámen.

S Nausikou jsou spojeny některé svérázné moderní teorie. O tom, že žádný Homér nejspíš nikdy neexistoval, že Ilias a Odyssea vznikly každá v poněkud jiné době, se už dnes příliš nepochybuje, objevila se ale i myšlenka, že Odysseu ve skutečnosti napsala žena.

Jednou z možností je, že je to právě ta, která se v básni skrývá pod jménem Nausika – píše o tom například romanopisec Robert Graves v knize Homérova dcera.

Může se vám hodit na Seznamu: