Jak se změnil svět. Dva Češi se vydali po stopách Zikmunda a Hanzelky

„Najít místa, která vyfotografovali Zikmund s Hanzelkou, bylo někdy velmi obtížné. Názvy některých vesnic totiž psali foneticky,“ vypráví Lukáš Socha, který měl během cesty na starosti fotografování. Hledání konkrétních míst jim tak leckdy zabralo i pár hodin. Ale vždy byli úspěšní. Nakonec si z cesty přivezli celkem dvě stovky srovnávacích fotografií.

Některé lokality se podle jejich slov změnily k nepoznání. Nejenže přibylo turistů, ale také novostaveb. „Zajímavé je třeba porovnat centrum města Rangún v Barmě (dnes Yankoun v Myanmaru). Tam, kde dříve stály klasické stavby, jsou nyní vysoké prosklené věžáky,“ upřesňuje Tomáš s tím, že malé krámky a tržiště na mnoha místech vystřídaly světové obchodní řetězce.

Moderní technologie, v podobě internetu a chytrých telefonů, pronikla do všech koutů světa. Dokonce i do kanibalské vesnice na Sumatře.

„Občas to tak bývá, že nejlepší nápady vznikají v hospodě nad půllitrem piva, to byl i náš případ,“ nastiňuje samotný počátek projektu Lukáš.

S cestovateli se potkáváme v plzeňské kavárně. Právě v Plzni loni v dubnu začala jejich dobrodružná cesta, která oběma aktérům obrátila život naruby.

Je přitom paradox, že Tomáš na plaském gymnáziu na první pokus neuspěl u maturitní zkoušky ze zeměpisu a Lukáše pro změnu vyhodili z cestovního ruchu, který studoval. „Teď nás do bývalé školy zvou, ať studentům povyprávíme o našem putování a kantorky chtějí podepsat naši knihu,“ směje se Tomáš.

Tomáš donedávna pracoval v kovošrotu, Lukáš zase jako barman. Teď jezdí po celé republice a vyprávějí o svém putování. Za sebou mají také několik výstav, knihu Zikmund 100, filmový dokument a získali i uznání samotného Miroslava Zikmunda, s nímž se po návratu setkali při příležitosti oslav jeho stých narozenin.

Tomáš na první pohled působí jako optimista, kterého úsměv neopouští za žádných okolností. Lukáš zase oplývá výřečností. Ideální kombinace, když společně vyrážíte na cestu dlouhou sto třicet tisíc kilometrů. Než však od myšlenky došlo k její realizaci, uběhl rok.

Během něho si cestovatelé, kteří do výpravy vložili veškeré úspory, poctivě studovali plánovanou trasu. V knihách Zikmunda a Hanzelky hledali nejzajímavější snímky, jež chtěli nově nafotit. Ty měly ukázat, jak se jednotlivá místa změnila. Projekt nakonec podpořila z menší části finančně rovněž plzeňská radnice. Miroslav Zikmund je totiž rodák z Plzně. Na nejzajímavější místa za nimi vyrazil také český filmový štáb. Z natočených materiálů po návratu vznikl dokument Cesta jako žádná ze sta, který měl premiéru letos v dubnu na filmové přehlídce tuzemské celovečerní hrané a dokumentární produkce Finále Plzeň.

Expedici zahájili v Turecku, kde strávili první měsíc, poslední destinací byl Kyrgyzstán. Navštívili Indii, Japonsko, Srí Lanku, Indonésii ad. Jedinou zemi, kterou vynechali kvůli tamní bezpečnostní situaci, byla Sýrie.

Přestože se mladí dobrodruzi vydali po stejné trase jako slavní čeští cestovatelé, jejich putování logicky bylo trochu odlišné. Vždyť obě výpravy od sebe dělí šedesát let. Hanzelka se Zikmundem vyrazili na cestu v roce 1959 a strávili na ní šest let. Vozem Tatra 805 projeli Blízký východ, Indii, Nepál, Japonsko či Kazachstán. Tomáš s Lukášem na projetí celé trasy, která cestu Zikmunda s Hanzelkou kopírovala, měli jen devět měsíců. Za tu dobu museli navštívit dvaatřicet zemí. „Oni jeli takový swing a jazz a my spíše rock and roll,“ srovnal Lukáš obě cesty.

Největší vzdálenosti překonávali letecky. Celkem absolvovali čtyřiašedesát letů. Kratší úseky zvládli v autě, na lodi, na hřbetu koně nebo třeba velblouda.

Do batohu si vzali jen pár triček, dvoje kraťasy a na nohy žabky. V nich absolvovali osmdesát procent cesty. Jen v Rusku je vyměnili za tenisky. „To naši předchůdci cestovali v mokasínech,“ podotýká Lukáš na adresu Zikmunda a Hanzelky. Zbytek výbavy tvořila především technika — fotoaparát, dron, počítače. Právě do nich si ukládali cenné snímky a denní zápisky, z nichž pak po návratu domů vznikla celá kniha. Kvůli drahé technice, kterou s sebou vezli, nocovali převážně v hotelech.

Každý den natáčeli minimálně padesát krátkých videí, které poté dávali na nejrůznější sociální sítě, jako je Facebook či Instagram. Chtěli tak lidi seznámit nejen se svými zážitky, ale také zpropagovat jedinečný projekt. I díky videím si jich všiml samotný Miroslav Zikmund. „Když jsme se s ním po návratu sešli, svěřil se nám, že pravidelně sledoval naše videa na internetu,“ říká nadšeně Socha. Protože je tlačil čas, spali maximálně čtyři hodiny denně. „Abychom se udrželi v kondici, pili jsme hektolitry kávy,“ dodávají.

Přestože plán cesty byl přesně daný, nevyhnuli se improvizaci. Na některých místech se zdrželi jen pár hodin, jinde několik dnů a v Thajsku dokonce několik týdnů. Důvodem byl tajfun, který je tam uvěznil.

Ačkoli řada míst během let prošla proměnou, některá zůstala nezměněna. I když i do nich se většinou dostala moderní technologie v podobě internetu či mobilních telefonů. Všude se jde také podle kluků domluvit alespoň částečně anglicky. Podle jejich slov mají však lidé o mnoha místech zkreslené představy, ale realita je jiná. „To je příklad kanibalské vesnice na Sumatře. Lidi tady už dávno nejedí, zato bravurně ovládají internet a sociální sítě,“ vykládá Tomáš.

Třeba na indonéském ostrově Nias narazili na muže, který měl doma pověšenou vybledlou fotografii. Ukázalo se, že ji fotil právě Hanzelka, který ji pak muži poslal poštou až z Československa. Kluci udělali totéž, jen snímek poslali na jeho Facebook.

Na Sumatře v kanibalské vesnici Siallagan se dočkali dalšího nečekaného překvapení. „Při hledání jednoho domu jsem požádal o pomoc místní paní. Procházeli jsme v počítači fotografie, které pořídil Zikmund s Hanzelkou, u jedné se ta paní zastavila a začala gestikulovat. Nakonec jsem z toho pochopil, že jde o její babičku, které v té době bylo devadesát let,“ popisuje Tomáš. Pan Zikmund podle něho pořídil snímek v roce 1962 během oslavy svých narozenin.

Na Kamčatce zase potkali osmdesátiletého pamětníka, který navštívil přednášku Zikmunda a Hanzelky během jejich cesty. „Byl to asi jeden z nejsilnějších momentů.“ Právě Rusko, stejně jako pak Kazachstán a Kyrgyzstán, jsou země, které je prý nejvíce překvapily. „Úchvatná krajina, srdeční lidé,“ konstatuje Lukáš. Naopak zklamání je čekalo v Japonsku, na které se hodně těšili. „Nejhorší byly všudypřítomné zákazy. Něco vyfotit nebo natočit bylo velice komplikované.“ „Na druhé straně nás v Tokiu na letišti odchytil televizní štáb nejsledovanější televize Tokio TV a čtrnáct dnů nás natáčel,“ přibližuje Lukáš.

Přestože během cesty zažívali převážně pozitivní zážitky, nevyhnuly se jim ani ty nepříjemné. Lukáš si nalomil žebra, když na Sumatře spadl do třímetrové škarpy. V Libanonu šlo klukům dokonce o život.

„Chtěli jsme autem vyjet na nejvyšší horu pohoří Libanon (3088 m n. m.). Pod vrcholem se ale auto dostalo do hlubokých sněhových závějí a po ledu a sněhu začalo sjíždět do čtyřicetimetrového srázu. I když jsme už byli jedním kolem nad srázem, podařilo se nám nakonec dostat zpět na cestu a svah vyjet,“ vzpomíná Tomáš.

V téměř každé zemi navštívili českou ambasádu. „Zjistili jsme totiž, že všude mají plzeňské pivo,“ smějí se a přidávají jednu historku, která se jim stala na ambasádě na Srí Lance.

„Vzhledem k tomu, že jsme na zádech tahali batohy, žádné suvenýry a podobné věci jsme nekupovali. Spíš jsme ještě po cestě vyhazovali mýdlo, trika, abychom si odlehčili. Jenže pak přijedete ke konzulovi a on vám dá jako dar obrazy,“ popisuje Tomáš. Každý z nich vážil téměř dva kilogramy. „Ale zkuste odmítnout takový dar. Takže jsme je nakonec přes půlku světa vezli až do Plzně,“ dodávají s úsměvem mladí cestovatelé.

Ti si z několikaměsíční cesty přivezli hodně zážitků a zjištění, že jejich přátelství jen tak něco neohrozí. A v neposlední řadě touhu vydat se společně zase na další dobrodružství. Možná do Afriky a opět po trase legendární dvojice Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky.

Může se vám hodit na Zboží.cz: