Jak se stravovat v Dubaji za mrzký peníz jako šejk

Chci něco vyzkoušet. Na svých několika dosavadních cestách do Dubaje jsem obvykle jedl v restauracích střední cenové hladiny. Ani luxus, ale ani nejzákladnější strava místních dělníků. Nyní jsem si načetl bez nadsázky stovky recenzí levných restaurací a vybral si hrstku z nich, abych si ověřil, zda se můžete v Dubaji dobře najíst i za pár kaček. Vypočítávám si, že tisícikoruna odpovídá 162 dirhamům. Dávám si tuto sumu do kapsy a vyrážím do dubajských ulic.

Bydlím na pláži Jumeirah a očekával bych, že se budu muset z této lokality za levným stravováním přesunout někam jinam. Ale kdeže, v okolí kilometru a půl se v mé mapě nachází hned dva předvyznačené body.

Prvním z nich je podnik Man'oushe Street. Jde o maličký řetězec restaurací rozesetých po Spojených arabských emirátech. Po vstupu si připadám jako v superčisté arabské pizzerii, a objednávám si tedy také takovou „arabskou pizzu”. Příchuť volím sýr se zaatarem, směsí koření, které dominuje mateřídouška. Levantská kuchyně z východního Středomoří je extrémně chutná a jde pro mě o sázku na jistotu. Platím 13 dirhamů, tedy přesně 80 korun. Najedl jsem se podobně, jako kdybych pozřel menší pizzu margarita, příjemné aroma tymiánu cítím ještě pár desítek minut.

Další zastávkou je nedaleký podnik Zaroob, extrémně oblíbený u místní mládeže. Kombinuje nabídku fastfoodových jídel z Libanonu, Jordánska, Sýrie, Egypta či Palestiny. Můžete si tam zajít třeba na skvělou shawarmu, já jsem však šel na falafel, protože shawarmu jsem měl vyhlídnutou již v úplně jiné restauraci. Falafelový sendvič mě stojí 15 dirhamů, tedy asi 92 korun. Je šťavnatý a vydatný. V kombinaci s pizzou už jsem absolutně přejedený a kus si odnáším s sebou. Dávám si pauzu od jídla a jedu na tržiště Al Aweer.

Mezi jednotlivými místy se pohybuji pěšky či hromadnou dopravou (denní lístek vyjde na 20 dirhamů, tedy 123 Kč), pouze na tržiště mířím taxíkem, protože se nachází na okraji Dubaje. Jde o největší trh s ovocem a zeleninou v celém emirátu.

Právě tady nakupují nejlepší kuchaři z celé Dubaje. Najdete zde jak běžné tržiště s ovocem a zeleninou, tak i obří chlazené haly s nejlepšími surovinami pro vaření, včetně čerstvých lanýžů a dalších specialit. Některé z hal jsou čistě velkoobchodní, v mnohých se dá ale nakoupit i v menším množství. Tzv. letecká manga, která se v ČR prodávají za nekřesťanské ceny, lze na tržišti sehnat za čtvrtinu, za třetinu pak koupíte exotické ovoce jako rambutan nebo liči. Přidejte obří trs marocké máty za dvacetikorunu a máte o náplň kufru na zpáteční let postaráno. Jen durian raději nechte na stáncích, do mnohých hotelů s ním vůbec nesmíte vstoupit.

Když mi po hodině a půl chození konečně opět vyhládne, chystám se vyjet na další stanoviště. Nemůžu ale odtrhnout oči od nenápadné restaurace Ghazal Al Madeena přímo u tržiště, kam chodí všichni stánkaři a prodejci z hal. Chvíli váhám, protože o podniku nevím vůbec nic. Je však plný k prasknutí, což s trochou štěstí znamená, že v něm místním chutná. Možnost, že se tu není kde jinde najíst, si nepřipouštím. Mini shawarma sendvič stojí pět dirhamů, tedy maličko přes 30 korun. Beru si dva. Dojídám jen jeden a druhý si nechávám na později, nevešel by se do mě. Dokonalý poměr chuti a ceny, prodejce mi navíc přidal i dva maličké sáčky s nakládanou zeleninou, aby nebyla chuť stereotypní. Zaplaceno 10 dirhamů, tedy 61 korun. Levnější než se stravovat v Praze. A chutnější.

Nejen typickou kuchyní živ je člověk, říkám si a přesouvám se na dubajskou pláž La Mer, kde je jedno za stanovišť podniku Salt. Ten vznikl jako food truck a obří oblíbenost u místních tento projekt proměnila v řetězec burgerových restaurací. A ač servírují burgery z hovězího wagyu a prý i ty nejlepší hranolky ve městě, ceny nejsou zničující. V mém výčtu sice jde o nejdražší podnik, ale trocha různorodosti je potřeba a tento podnik je na sociálních sítích stále velký hit. Objednávám si tradiční burger a hranolky a platím 45 dirhamů, tedy 278 korun. To už je stejná cena, jakou zaplatíte za tuto pochutinu v oblíbených pražských „burgrárnách”, ale nelituji. Je to v mém rozpočtu drobný, ale popravdě velmi chutný výstřelek.

Ve dvou podnicích jsem si objednal vegetariánské jídlo, ve dvou pak pokrm s masem. A pátý podnik, který jsem si nechal na večer, servíruje také maso. Avšak takové, o kterém si lidé v Dubaji šuškají již neskutečných 42 let. Al Ustad Special Kebab je íránská restaurace, kde je pořádné umění najít ve večerních hodinách volnou židli. Nejde o žádnou drahou restauraci, přesto najdete v okolí často zaparkované nejluxusnější vozy vůbec. Tato restaurace totiž není pod ničí úroveň. Kdo by se také chtěl dobrovolně připravit o nejchutnější masové špízy ve městě? Už jen to, že mi podnik doporučil ředitel Dubajského úřadu pro turismus, slibovalo, že závěr dne bude působivý.

Už pohled přes sklo do kuchyně mi uvádí slinný systém do chodu. Kousek od okna vidím nejrůznější masové špízy a usmívajícího muže, který kovové špejle průběžně otáčí nad grilem. Vidím pěkně žhavé uhlíky, žádná elektřina. Dobré znamení, ač kuchaře automaticky tak trochu lituji. Výběr mas je bohatý, ale já si jdu pro špíz ze šafránového kuřete. Dostávám k němu automaticky i pita chléb a hranolky. Po jídle je pak pozorností podniku mátový čaj na slehnutí. Tak šťavnaté a přitom parádně udělané kuře jsem už dlouho nejedl. Cena činila 34 dirhamů, tedy 209 korun. Není to úplná láce, ale najíte se opravdu velmi chutně.

Za pět gastrozastávek jsem utratil celkem 117 dirhamů, v přepočtu přesně 718 korun. Zbytek už bych neprojedl. Zejména v první části dne jsem se upřímně i trochu přejídal. Není tajemstvím, že do poslední jmenované restaurace sem tam zavítají i členové vládnoucí rodiny. A takových míst, která jsem během jednoho dne vyzkoušel, najdete v Dubaji přehršel. Jen se nesmíte bát zavítat mezi místní. Hygiena stravovacích zařízení v emirátu je na velmi vysoké úrovni díky pravidelným přísným kontrolám. Asijské a blízkovýchodní restaurace jsou obecně výrazně levnější než ty západní, tak se nebojte ochutnat něco nového...