Inspirace Zikmundem: Afrikou po stopách slavných cestovatelů

„Expedice Z101“, jak ji pojmenovali, v názvu odkazuje na Miroslava Zikmunda, který se ještě v loňském roce na přípravách radami a doporučeními osobně podílel. V době, kdy měla cesta odstartovat, mu bylo 101 let. Covid plány posunul o rok na duben loňského roku, kdy přes Itálii vyrazili čeští cestovatelé do Tunisu, pak zpět do Evropy, přes slovinský přístav Koper do egyptské Alexandrie a následně do Súdánu.

Tam je zastihla revoluce a střelba v ulicích. Vzhledem k odpojenému internetu se stali jedněmi z mála zahraničních svědků nepokojů. Zatímco Tomáš zůstal v Chartúmu, hlavním městě Súdánu, a sbíral svědectví, Linda se na otočku vrátila do České republiky, aby informace předala dál. Rozhovor pro Víkend deníku Právo probíhal právě v době, kdy ji zastihla zpráva o smrti Miroslava Zikmunda.

Určitě nezmění. I sám pan Zikmund během několika hovorů s Tomášem vždy dbal na profesionalitu, důsledně jej oslovoval „pane Vaňourku“. Naše cesta je pány Hanzelkou a Zikmundem inspirována, ale snažíme se o její rozšíření, spolupracujeme třeba také s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Neříkám, že zrovna potřebuju strčit hlavu do kalašnikova, ale když se někde blízko střílí, nebojím se. Nemá smysl ječet a zběsile někam prchat. Na strach nezbývá čas. Ten si začnu připouštět, až když je všechno za mnou. Nebo když nemůžu mít situaci pod kontrolou. Dokud jsme s Tomášem, podvědomě hlídáme jeden druhého. Nejvíc jsem se bála v Česku, když mi Tom v telefonu popisoval, jak šly odražené kulky do nákupu, který nesl, a ne do něj. To jsem měla strašný strach, protože na vzdálenost tisíců kilometrů nemůžu dělat vůbec nic.

Během cesty potkáváme tolik lidí, že to nelze spočítat. Vím, že nedokážu spasit svět. A že někteří lidé umírají, protože nemají možnost naplnit základní životní potřeby. Když se na těch nejhorších místech pohybuji jako bílá holka s foťákem, uvědomuji si, že je to pro mě lidské safari a že si musím dávat dobrý pozor na to, jak to budou místní vnímat.

Za tu dobu, co jsem na cestě, mě k slzám dojaly jen dvě věci. První byla noční obloha v bílé poušti v západním Egyptě. Podruhé to bylo v den, kdy byl svržen súdánský premiér Hamdok a my jsme v Chartúmu šli do ulic. Dav protestantů nás dotáhl z místa střelby do nemocnice na JIP, kam přiváželi raněné. Posílali nám videa, kde byli zastřelení nebo postřelení, které lékaři intubovali a rozdýchávali. Představovali jsme pro ně jeden z mála způsobů, jak zůstat ve spojení se světem. Internet byl odpojený, kdokoliv, kdo měl kontakt ven, se stal možností, jak předat světu tu obrovskou frustraci. To pro mě bylo dojemné.

V zemi sice stále není úplně klid, nicméně situace se uklidňuje. Život běží dál, lidé musí pracovat, vydělávat, žít — a stejně tak musí pokračovat naše expedice. Tomáš mi před chvilkou poslal fotku, jak se chystá potápět v Port Súdánu. Vypadá to skvěle, kdyby nepřišel převrat, doporučila bych lidem Súdán na dovolenou: je to nádherná země s milými lidmi.

Pravda, řada míst je tam z hlediska středoevropské optiky nebezpečná. Súdán byl dlouhá léta izolovaný kvůli režimu generála al-Bašíra. Panují tam obrovské kontrasty, bohatství vedle naprosté chudoby. V Chartúmu jsou kavárny evropského typu s cenami stejnými jako u nás. A hned vedle nich najdete kavárničky s pár plastovými židlemi, kde vám za pár set súdánských liber (v Súdánu proběhla měnová reforma, takže peníze se počítají v tisících) uvaří kafe z vody z Nilu. Nejde tam platit kartou, máte jen hotovost, kterou si přivezete.

Takové riziko k cestě patří. Můžeme ho jen minimalizovat tím, že budeme dodržovat základní bezpečnostní opatření. Jako bílá modrooká holka nechodím polonahá po městě. Nemám náušnice ani řetízek. Jasně, máme dobré mobily, počítač, foťák… Ale zatím nás nikdo nepřepadl. Když kamarádka projížděla s rodinou Jižní Afrikou, zastavili je ozbrojenci a poručili, ať si všichni vystoupí z auta. Vystoupili, nechali tam úplně všechno a byli rádi, že přežili. To se může stát i nám.

Přišli. Když se George — naše expediční auto — vylodil v alexandrijském přístavu, zjistili jsme, že je vyrabovaný, má poničené zámky a rozvody. Ukradli nám úplně všechno, dokonce i spodní prádlo a vepřové konzervy. Ale mohlo to dopadnout hůř — někdy prý zují i pneumatiky. George naštěstí zůstal pojízdný. Nakoupili jsme nějaké oblečení a jeli dál.

George je třetí člen výpravy, důležitější než já. Bez něj bychom se nedostali nikam. Jméno dostal po Jiřím Hanzelkovi. Je to speciál, který byl s týmem Aleše Lopraise dvakrát na rallye Dakar jako novinářský vůz. Ale Tom ho — v Plasích mezi králíkárnou a hnojem, jak říká — úplně přestavěl pro naše potřeby. Z promovaného inženýra ekonomie se stal plnohodnotný automechanik, jemuž v -17 °C přimrzl k ruce ráčnový klíč.

To všechno se vyplatilo, když v poušti na západě Egypta havaroval. Přepálil rychlost, najel do rokle a narazil do protisvahu. Náraz poškodil masku vozu. Vyproštění zabralo pět hodin kopání z písku a zvedání vozu na zvedáku — to vše při teplotách přesahujících 46 °C ve stínu, desítky kilometrů od nejbližší civilizace. Ale Tomáš to zvládl. Teď aktuálně řeší, jestli dokáže přejet Jižní Súdán, kde v období dešťů může být metr a půl bahna. George potřebuje nové gumy. Máme v plánu pokračovat s ním po východním pobřeží Afriky až do Kapského Města. Budeme rádi, když dojede a zůstanou z něj aspoň kola.

Já si myslím, že je to výhoda, Tomáš to občas považuje za nevýhodu. Na expedici jsem se mu tak trochu vnutila. Navíc fakt nejsem hospodyňka, nevařím ani nenakupuji jídlo. Když jsem Tomovi naposledy vyprala oblečení, srazilo se a pak jsem ho nosila já. Ale on je nesmírně psychicky odolný i vyrovnaný a statečně to snáší.

Dobře se nám totiž spolupracuje. Dokážeme chladnokrevně řešit i velké průšvihy. Vzájemně se respektujeme a vážíme si svých názorů. Pohádáme se, ale nedržíme věci v sobě. Jsme schopni si naslouchat a ustoupit. A věříme si. Do expedice jsme investovali všechno, veškerý pracovní i osobní život. A díky tomu, že žijeme v podstatě v autě jen s minimem věcí, se známe lépe než dlouholetí manželé.

To jistě. Před cestou jsem každý den běhala. Také jsem boxovala a chodila na kurz sebeobrany. Sama jsem procestovala Botswanu, Etiopii či Jihoafrickou republiku. Tomáš je devadesátikilový chlap ve skvělé kondici a já mu musím stačit. Nejsem doplněk, kterému tahá batoh. Ale vím, že nikdy neutáhnu tolik, kolik on. Nikdy tolik nevydržím. A nesmím pro něj být zátěž. V takové chvíli to musím správně vyhodnotit a dát mu prostor, aby další aktivity realizoval sám.

Stačí umět anglicky. Pokud to nestačí, tak se obvykle nedomluvíte ani jinak. Ale všichni Afričané mají mobilní připojení a chytré telefony. Používají Google překladač, poslouchají MTV a Spotify, jezdí uberem. Jejich povědomí o světě je stejné jako naše. Nebo lepší. Řada z těch zemí byla britskými koloniemi a vzdělání na středních a vysokých školách tam dodnes probíhá v angličtině. Ano, jedí rukama, to je součástí kultury: jednou rukou jedí, ale ve druhé mají nejnovější iPhone. Neběhají s mačetami. A když, tak v jedné ruce mají mačetu a ve druhé zase ten iPhone.

Největší motivací pro změnu byla chuť dělat něco nového. Jsem vzděláním politoložka se zaměřením na Afriku, jezdila jsem tam už na univerzitě. Teď se tomu, co jsem učila, věnuji přímo v terénu. Pohybujeme se mezi běžnými lidmi, ne v prostředí akademické bubliny. Můžu tak o věcech uvažovat otevřeněji.

Nejvíc v rychlosti komunikace. Jinak spousta věcí tam zůstala stejná, jenom se o nich mnohem rychleji dozvíte. Afrika má přes miliardu obyvatel. Vzniká tam čím dál početnější střední třída, která chce posedávat v kavárnách, nosit západní oblečení a jezdit toyotou. Na druhé straně se obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými stále zvětšují, přitom neexistuje záchranná sociální síť. Propad na dno společnosti je totální. Chudobu umocňuje oteplování a nárůst počtu obyvatel.

Nevím. Ale nemám ráda katastrofické scénáře. Adaptabilita homo sapiens je obrovská. Věřím, že modernizace a kreativita situaci vyřeší. Lidstvo pokaždé vymyslí něco nového, co ho zachrání. Bude to jiný svět, ale to je normální. Život znamená změnu.