Indický Tádž Mahal je víc než monument lásky

Se splněním prvních dvou přání to dopadlo všelijak. Císař Mughalské říše (existovala v letech 1526 až 1858) se dle historických pramenů oženil celkem desetkrát, a to před i po smrti milované Mumtáz, která byla jeho v pořadí třetí ženou.

Polovina z jejich čtrnácti dětí se nedožila dospělosti, přeživší synové se poprali o moc a dříve mocný panovník nakonec dožil jako vězeň svého potomka Aurangzéba. Poslední přání císařovy osudové ženy se však naplnilo měrou vrchovatou. Udává se, že na velkolepé stavbě v letech 1632 až 1654 pracovalo přes 20 tisíc řemeslníků z celé Asie.

Mauzoleum, jenž poté vešlo ve známost jako Tádž Mahal (Koruna paláců), se stalo nejznámějším symbolem Indie a dnes je jednou z nejnavštěvovanějších památek na světě. Od roku 1983 je na seznamu světového dědictví UNESCO a roku 2007 se dostalo na seznam nových sedmi divů světa.

„Nemusím cestovat po světě, protože celý svět nakonec přijede sem,“ směje se doširoka průvodce Tádž Mahalu Ramesh Deewan a vlastně ani moc nepřehání. Loni na místo zavítalo přes 6,5 milionu turistů, navzdory různým snahám úřadů počty návštěvníků omezit. Regulaci mělo napomoci zvýšení vstupného pro cizince, podle indických médií je na spadnutí další zdražení. Aktuálně vstup činí 1100 rupií (přes 350 Kč), Indové platí 50 rupií (zhruba 16 Kč).

Loni též úřady omezily dobu platnosti lístku (maximálně tři hodiny v areálu, jinak při odchodu zaplatíte přirážku). A není vyloučeno, že úřady se snaží snížit počet turistů i tím, že je zmatou. Jak jinak si lze vysvětlit nedávné zprávy, že třímilionová Ágra, kde se komplex nachází, by mohla změnit název? Příslušná komise zatím podle indických deníků pátrá po vhodných alternativních jménech.

Elegantní mauzoleum z bělostného mramoru je střeženo čtyřmi minarety, které nikdy nesloužily ke svolávání k modlitbě, ale měly jen podtrhnout dokonalou symetrii.

Mytická stavba, vysoká 73 metrů, jež vévodí sedmnáctihektarovému komplexu, je ze všech čtyř stran stejná. Největší tlačenice je ale pochopitelně naproti hlavnímu vchodu, kde se palác zrcadlí v síti vodních kanálů a působí, jako by se vznášel. Ikonický snímek chce zkrátka každý.

Centrální hrobku ze západu, východu a jihu obklopují rovnoměrně rozmístěné stavby z červeného pískovce, včetně velké vstupní brány. Některé části komplexu zřejmě nebyly nikdy využívány a byly postaveny jen kvůli geometrickému dojmu. Je tak paradoxní, že jediné, co všudypřítomnou symetrii narušuje, je hrobka samotného Šáhdžahána.

Zatímco náhrobek Mumtáz je umístěn přesně ve středu stavby, ten císařův byl vedle přistavěn až 35 let po její smrti. Podle legendy měl panovník původně v plánu spočinout v černém Tádž Mahalu, jenž chtěl jako protipól manželčiny hrobky zbudovat na protějším břehu řeky Jamuny. Řada historiků to ale považuje za pouhou smyšlenku.

Šáhdžahán každopádně poslední chvíle života trávil jako vězeň v Jasmínové věži ágerské pevnosti, odkud na Tádž Mahal dohlédl. Oba hroby, které většina návštěvníků uvidí, jsou přitom jen bohatě zdobené prázdné schránky, skutečné sarkofágy s ostatky manželů se skrývají pod podlahou o úroveň níž. Jejich prohlídku lze za zvýšené vstupné rovněž zařídit.

Bílý mramor legendární stavby je vykládaný celkem osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů – použity jsou zejména na květinové motivy a úryvky z koránu. „Většina turistů si ani nevšimne, jak drahokamy uvnitř jasně zazáří, když na ně posvítíte,“ prozrazuje malé tajemství průvodce Deewan.

Také zabarvení celé stavby se mění v závislosti na ročním období a denní době. Nyní brzy odpoledne má Tádž Mahal slonovinovou barvu, za úsvitu může mít lehce růžový nádech, v poledne bělostně září a při soumraku získá bronzové zabarvení, zatímco později v noci bývá namodralý.

Nejkrásnější je ale prý pohled na Tádž Mahal za svitu úplňku, kdy plně vyniknou drahé kameny, jimiž je mauzoleum osázeno. „Přízračně se třpytí do noci, jako by byl osázen hvězdami,“ popisuje Deewan unikátní zážitek, který si už několik let mohou dopřát i turisté. Šance je pět dní v měsíci okolo úplňku, dovnitř se ale dostane jen prvních 400 lidí, kteří si předem úspěšně zarezervují lístek.

Změny zabarvení podle některých tvrzení ukazují Alláhovu přítomnost, ostatně mešita v areálu je stále funkční a v pátek je kvůli místním muslimům pro turisty omezena otvírací doba. Řeka Jamuna, která za Tádž Mahalem protéká na severní straně, je pak posvátnou řekou hinduismu, neboť u jejích břehů dle tradice vyrůstal samotný Krišna.

Ani bohové však nedokázali Tádž Mahal uchránit před některými problémy – přes zpřísněné zákony bělostnou barvu ikonické stavby ohrožuje znečištění v důsledku průmyslu i exkrementů přemnoženého hmyzu, který se líhne v nepříliš čisté řece.

Stavba proto čas od času dostává očistnou kúru, kdy je pokryta takzvanou Fullerovou zeminou podobnou jílu. Ta nečistoty absorbuje a poté je spláchnuta.

Indický nejvyšší soud nicméně loni vyčetl federální vládě i správě svazového státu Uttarpradéš, že slavná památka kvůli jejich laxnímu přístupu chátrá a žloutne. Varoval přitom, že ji nechá uzavřít, pokud se situace nezmění. A připojil radikální výzvu – ať vláda uvede Tádž Mahal do původního stavu; pokud to nedokáže zařídit, ať ho raději zbourá. Problém představují i kompetence – střed mauzolea totiž spravuje centrální indická vláda, zatímco boční křídla vláda regionální.

Ohrožení podle některých expertů představuje i opakovaně slábnoucí tok Jamuny. Voda z řeky je přitom nutná k naplnění studní v základech budovy, díky nimž nevysychá důmyslný systém základů z teakového dřeva, které stavbu o váze několika desítek tun podpírají. „Základy se pravidelně kontrolují a zatím nebyl potřeba žádný zásah,“ ujišťuje nicméně průvodce Deewan o trvalosti monumentálního díla.