Hrad, kde v dětství trpěl Otec vlasti

Nedaleko Karlových Varů či Sokolova, na místě, kde se řeka Ohře zvláštním způsobem „ohýbá“, jako by opravdu tvořila lidský loket, najdeme jeden z našich nejstarších hradů. Více než osm století hlídá tento úsek řeky, jeho zdi, zejména podzemní cely, byly svědky mnoha často neveselých příběhů.

Dnes je nádherná stavba především cílem návštěvníků, kteří chtějí vystoupat na jeho věž a pokochat se výhledem. Samotné městečko skrývá pěkně upravené náměstí, kde si můžeme posedět a zavzpomínat třeba na Johanna Wolfganga Goetha, který tu také prožil svůj příběh…

Archeologové dokládají, že hrad byl založen ve 2. polovině 12. století. Iniciátor stavby jistý není, hovoří se buď o králi Vladislavu II., nebo o takzvaných ministeriálech císaře Fridricha I. Barbarossy.

Hrad sloužil především jako ochrana obchodní stezky z Prahy přes Cheb do Erfurtu a po připojení k českému státu také coby pohraniční pevnost. Na přelomu 12. a 13. století vzniklo hrazené podhradí, povýšené na královské město. Do počátku 15. století byl hrad postupně rozšiřován a změnil se v gotickou pevnost, kterou s oblibou navštěvovali příslušníci panovnického rodu.

V době panování Jana Lucemburského se na Loket několikrát uchýlila královna Eliška Přemyslovna s dětmi, protože v Praze pro ně nebylo bezpečno. V roce 1319 sem král přijel údajně na „přátelskou návštěvu“ své rodiny, ale místo toho dal Elišku převézt na Mělník a malého, teprve tříletého, kralevice Václava věznil několik měsíců ve zdejších sklepích.

Na hrad kupodivu nezanevřel a v dospělosti se sem už jako Karel IV. rád vracíval. Pobýval už ale ve zcela jiných komnatách. Na Loket se však za pár set let, kdy vystřídal nejrůznější majitele, vězňové vrátili — v 19. a první polovině 20. století sloužil jako žalář.

Hrad si můžeme projít buď s průvodcem, nebo sami s plánkem se základními informacemi. Otevřený je celoročně, proto se sem můžeme bez obav vypravit i v chladnějších předjarních dnech.

Jakmile projdeme branou, uvítají nás dělové koule a staré zdobné náhrobky ze zdejšího zrušeného hřbitova. Na nádvoří nás vedle věže a paláců zaujme i hradní studna, při důkladnějším pohledu postřehneme opodál i zbytky malé rotundy z konce 12. století, která byla v roce 1966 překvapivě objevena skrytá v točitém schodišti.

Největším lákadlem pro návštěvníky dvora je malá bronzová socha Gottsteina — jakéhosi dobrého ducha loketského hradu, přezdívaného „vládce loketských skal, kamenů a podsvětí“. Pokud si s dobrým úmyslem sáhnete na nablýskanou špičku jeho vousů, které na vás vystrkuje, a zanecháte ve studni symbolický peníz, vyplní se vám prý přání.

Ale běda tomu, kdo by se dotkl kyje, který Gottstein drží za zády, nebo třeba jen na zlý úmysl pomyslel! Toho údajně do roka stihne duchův hněv.

V hradních místnostech si můžeme prohlédnout malby, brnění, lovecké terče a expozici porcelánového nádobí, opiček či medvědů — Loket byl totiž po staletí proslavený svou porcelánkou. Během stoupání na loketskou věž se nelekněte draka, který na vás vykoukne z otvoru zezdola. Ano, na první pohled vypadá obyvatel věžního sklepení jako živý. Má křídla, rozevřenou tlamu, svítící červené oči. Jen vzlétnout.

Naštěstí tenhle drak nejenže nelétá, ale ve skutečnosti je dokonce hodný. Jak nám prozradí tabulka, drak Šarkan býval veliký dobrák, který nikdy nikomu neublížil. A hospodyňky si k němu dokonce chodívaly pro oheň, který jim ze své tlamy ochotně poskytl, aby si měly čím zapálit v kamnech.

A pak už vás čeká cesta po dřevěných schodech nahoru. Z věže nádherně vidíte onen proslulý „loket“ na řece Ohři, zahlédnete i kousek náměstí a hlavně malebné zelené vrchy v okolí.

Na Lokti je dnes pro silné nátury připraveno ještě něco jiného: expozice mučicích nástrojů. A ne jen tak ledajaká. Zmiňované nástroje jako španělské boty či skřipec jsou zde konkrétně předvedeny na nebohých figurínách, které tady trpí ve sklepních kobkách za příslušně ponurého osvětlení.

Žena zazděná zaživa, po které už pobíhají lačné krysy, tělo odsouzence vpletené do kola, oběšenec, muž s rukama v kládě či ubožák pálený do boku železem… To všechno je doprovázeno ještě hlučnými zvukovými efekty a některé figuríny se dokonce hýbou.

Na tabulkách se podrobně dozvíte, za jaké skutky se podobná mučení či popravy prováděly. Zazdění zaživa například postihlo ženu, která zavraždila své právě narozené dítě, lámání kolem bylo určeno úkladným vrahům a šibenice čekala lidi nižšího původu za krádež.

Kdo ještě nemá dost, může sejít hlouběji do starých vězeňských kobek a zahloubat nad tím, kde asi sedával ubohý malý Karel IV. poté, co ho násilím odtrhli od matky… A nechat se vystrašit zlomyslným skřítkem Strakakalem, který se prý znenadání zjevoval s knihou a hřebenem, a když uviděl nějaké rozcuchané dítě, pořádně mu to osladil. Nejdřív ho praštil knihou do zad a potom ho jaksepatří učesal.