Evropské hlavní město fontán

Řím bývá označován jako město tisíce, dvou a někdy i tří tisíc fontán. A to mluvíme jen o těch dekoračních. Dalších více než 2500 fontánek přezdívaných Nasoni (velké nosy) slouží ve městě jako téměř všudypřítomný zdroj pitné vody.

Voda je do „nosáčů”, nazvaných podle charakteristického designu, přiváděna přímo z hor nad městem a je pravidelně prověřována. V Římě se tak prý nemůže stát, že by návštěvníci trpěli žízní. I proto bývá město nazýváno královstvím vody. Existuje dokonce mobilní aplikace, která dehydratovaným turistům ukáže nejbližší pítko.

Velké umělecké fontány jsou pak potěchou pro oko. Jako občerstvovací stanice ale rozhodně neslouží. Už proto, že se nejedná o čerstvou pramenitou vodu, ale recyklovanou.

Dříve byly veškeré fontány ve městě zásobovány pitnou vodou, byl to koneckonců jejich primární účel. A vše se dělo zásluhou gravitace. Zdroj vody musel ležet výše než fontána samotná. O zásobování se staraly městské akvadukty, nad jejichž precizností odborníci žasnou dodnes. V současnosti, po restauraci fontán, je už využíváno jak gravitace, tak systému mechanických pump. A které fontány byste při návštěvě věčného města rozhodně neměli vynechat?

I ti, kteří o Římu nevědí vůbec nic, nejspíš alespoň jednou slyšeli o Fontáně di Trevi. Stačí být fanouškem prudce elegantní Audrey Hepburnové nebo režiséra Felliniho, jejichž jména jsou díky ikonickým filmům filmu Prázdniny v Římě a Sladký život s kašnou neodmyslitelně spjata.

O návrh zurčícího kolosu o výšce přes 26 m a šířce bezmála 50 m byla vyhlášena soutěž. Vybrán byl nakonec roku 1730 Nicola Salvi. Zemřel ale v roce 1751 dlouho před dokončením, o které se postaral o 11 let později architekt Giuseppe Pannini.

Fontána dekoruje palác Poli, jehož část musela být při stavbě zbořena. Ve středu fontány se nachází Okeanus, bůh proudu obtékajícího celou zemi. Stojí v mušli a pod ním jsou dva tritonové, poslové moře, s koňmi.

Říká se, že kdo hodí do fontány pravou rukou minci přes levé rameno, do města se zase vrátí. A turisté se nejspíš chtějí vracet, protože každoročně se ve fontáně objeví v přepočtu zhruba 40 milionů korun. Ty donedávna připadaly církvi, od letošního dubna ale mají jít na obnovu infrastruktury města, které je turisty doslova zaplaveno.

Díky poloze na Španělském náměstí, přímo u paty Španělských schodů, je Fontána della Barcaccia jednu z nejnavštěvovanějších ve městě. Byla postavena na příkaz papeže Urbana VIII. mezi lety 1627 až 1629. Jejím stavitelem byl Pietro Bernini a po jeho smrti v roce dokončení zřejmě nástroje převzal a celé dílo dotáhl jeho známý syn Gian Lorenzo Bernini. Voda v této kašně je údajně jedinou výjimkou mezi ozdobnými fontánami a má být pitná.

Podle legendy se v roce 1598 řeka Tibera vylila z břehů a přinesla na Španělské náměstí malý člun, který po opadnutí hladiny zůstal ležet uprostřed. Ten prý Berniniho inspiroval k návrhu kašny.

Fontána čtyř řek zdobí střed jednoho z nejkrásnějších římských náměstí - Navona, již od roku 1651. Uprostřed fontány, ztvárňující Nil, Gangu, Dunaj a Río de Plata, je netradičně umístěn obelisk.

Světové toky jsou pak dekorovány zvířenou příznačnou pro dané kontinenty, na které sahala moc papeže. Kašnu si u Berniniho objednal papež Inocenc X.  Na náměstí se nacházejí i dvě menší fontány, které navrhl Giacomo della Porta.

Nejstarší z tzv. nových fontán, tedy těch vytvořených během renesance, je fontána na náměstí Panny Marie v Trastevere. První dochované záznamy jsou z roku 1471, ale některé zdroje se domnívají, že fontána zde stála již zhruba od 8. století.

Od 15. století byla minimálně sedmkrát rekonstruována, na konci 17. století se jí ujal i mistr římských fontán Gian Lorenzo Bernini. Dnes má tvar osmiúhelníkové kašny zdobené mušlemi.

Mohlo by se zdát, že za většinou římských kašen stojí Bernini, a není to tak daleko od pravdy. Tritónova fontána na náměstí Barberini je opět jeho dílem, a má být dokonce první kompletně vytvořenou veřejnou fontánou od tohoto tvůrce. Na přání papeže Urbana VIII. byla dokončena v roce 1643.

Veřejné fontány totiž dříve plnily praktickou funkci dopravování vody, ty estetičtější pak byly obvykle umístěny v soukromých rezidencích či zahradách. Papež s Berninim ale zhmotnili nápad zkrášlit i tehdy „obyčejné veřejné prostranství”, které se čirou náhodou nacházelo před palácem patřícím papežově rodině. Dnes v něm sídlí národní umělecká galerie.

Kašna s poněkud netradičním zdobením byla postavena mezi lety 1580 až 1588. Původně na ní však želvy, které jí později daly jméno, nebyly. Zrealizována byla architektem Giacomem della Porta a sochařem Taddeem Landinim. Jako jedna z mála ve města byla postavena ne na přání papeže, ale pro soukromého patrona. Objednal si ji italský šlechtic Muzio Mattei, který výměnou za její umístění na náměstí Matei přislíbil zaplatit úpravy potřebné ke stavbě i údržbu kašny.

Fontána však měla záhy po svém zprovoznění problémy s přívodem vody, a proto musela být upravena. Z původního uspořádání čtyř mladých mužů a osmi delfínů byla polovina „nefunkčních” delfínů odstraněna. Zřejmě kvůli dotvoření kompozice byly při renovaci fontány přidány želvy, které vytvořil buď Bernini, nebo Andrea Sacchi. Plazi jsou nicméně na rozdíl od kytovců, kteří jsou pojatí velmi fantaskně, zpracováni neobvykle věrně.