Eroze Divokého západu

Jsou to místa, která máme spojena s označením Divoký západ. Právě odsud pocházejí mnohé z příběhů, v nichž hlavní roli hráli zlatokopové, kovbojové a indiáni.

Vypadá to, jako byste sem do voňavých jehličnatých lesů poblíž arizonského Flagstaffu navezli strusku za celou dobu činnosti kladenské Poldovky. Kráter nad okolní krajinu stoupá do výšky 340 metrů. Při správném úhlu dopadu paprsků se rozzáří tak, že připomíná zapadající slunce.

Kužel s ulomeným vrcholkem je obklopený polem ztuhlé lávy, kterou už dokázaly prorazit pokroucené borovice. Některé už to zvládly i na sypkém svahu kráteru, kam mají turisté od roku 1973 vstup zakázán, protože by se pod jejich nohama mohl celý sesunout. Mohou se jen procházet po naučné stezce po jeho úpatí a meditovat nad tím, že hory, které vypadají jako věčné, se nám mohou změnit před očima.

Vulkán tu vyrostl teprve před tisícem let a svými erupcemi přiměl k útěku indiány z vesnice Wupatki, jejíž ruiny jsou vhodným doplňkem návštěvy kráteru. Přestal soptit před osmi sty lety, tedy v době, kdy už v Evropě z módy vycházel románský sloh. Z geologického hlediska jde tedy o čerstvého novorozence. Ještě roku 2015 vyvolal obavy, že dojde k další erupci. Jak se ukázalo, kouř nad oblastí pocházel z lesního požáru.

Po jediné povolené trekové stezce, na které není potřeba dohled indiánského rangera, se vydávám na dno až tři sta metrů hlubokého kaňonu Chelly k Bílému domu. Z něj zůstaly ke stěně přilepené ruiny z vepřovic. Před staletími tu ve vesnici žili indiáni, jimž se kvůli jejich usedlému způsobu života říká Pueblané (od španělského výrazu pro vesnici).

Bílý dům dokazuje skutečnost, že dno kaňonu je jedním z nejdéle trvale obydlených míst Severní Ameriky. Ze všech staveb, které se tam nacházejí, je nejzachovalejší. Tak jako u jeho jmenovce ve Washingtonu člověk musí zůstat za plotem a nepřibližovat se. Pobaví natrhnutá cedulka, že se na chráněnou památku nesmí vstupovat, provádět vykopávky, ale ani na ní vykonávat potřebu.

Zajímavá je také doplňující informace, jež vyzývá občany, kteří by viděli porušování těchto pravidel, aby to oznámili úřadům a pak za nahlašovací povinnost obdrželi pět dolarů.

Je po sezóně, takže u Bílého domu je mrtvo. Bloumá tu jen jeden turista a posedávají dva indiánští prodejci suvenýrů, kteří k památce přišli jako dnešní Egypťané k pyramidám. Nejsou to totiž Pueblané, ale Navahové, jejichž etniku nyní celý kaňon patří.

Do pískovce kaňon vykutaly početné potoky, jejichž nejznámějším dílem je sloupovitá Pavoučí skála, která jako ručička slunečních hodin stoupá do výšky 240 metrů. Díky své impozantnosti si zahrála v řadě reklam. Fanouškům westernů je známá jako úžasná kulisa ve filmu Mackennovo zlato (1969), která hlavnímu hrdinovi v podání Gregoryho Pecka svým stínem ukazuje, kde se skrývá bájné El Dorado.

Další krásný kaňon Divokého západu, který v sobě skrývá památky na předkolumbovské civilizace, leží necelé dvě hodiny jízdy na severozápad od Santa Fé. A také v sousedství Los Alamos, kde vědci dali dohromady atomovou bombu. Během druhé světové války byl národní památník pro veřejnost uzavřen, protože budovy administrativy se přechodně staly domovem pro personál pracující na tajném projektu Manhattan.

Oblast nese příjmení švýcarského antropologa Adolpha Bandeliera, který se studiem ruin, jež zůstávají ve stínu slavnějšího Mesa Verde, zabýval. První známky pobytu lidí se tu objevily už zhruba před 10 tisíci lety, trvalé obydlení tu bylo zhruba mezi lety 1150 až 1550, kdy se Pueblané snad kvůli suchu přestěhovali blíže k Rio Grande.

Za normálních podmínek však dno kaňonu Frijoles jejich komunitě poskytovalo úrodnou půdu pro pěstování dýní, fazolí a kukuřice a okolní lesy dostatek zvěře k lovu.

I dnes je dno kaňonu bohatě porostlé vegetací. Jeho stěny naproti tomu vypadají nehostinně. Eroze je prožrala jako ementál. Indiáni tyto jeskyně používali jako obydlí, ke kterému si ještě z pórovitého vulkanického kamene udělali přístavek.

Dnes z nich zbyly jen dolní části zdí, ale podle stop ve stěně kaňonu po podpůrných trámech je zřejmé, že tyto „řadovky“ měly i dvě patra. Jejich interiéry částečně pokrývaly petroglyfy v podobě ptáků, zvěře či schematických lidských postav, které našinci připomenou Rákosníčka.

Kromě toho vybudovali na dně vesničku Tyuonyi, jejíž hlavní budovou byla do země zakopaná svatyně s kruhovým půdorysem. Prostě ideální místo, kde se přesvědčit, jak lživé jsou westerny, které nám vnutily představu, že všichni indiáni žili ve stanech a byli kočovníci.

Na hlavním tahu z Arizony do Nového Mexika najdete pustinu, pro jejíž zachycení by malíř potřeboval celou paletu. Úplně hraje barvami. Však tomu také říkají Painted Desert - tedy Malovaná poušť. Kopce vypadají, jako byste v poháru na sobě měli navrstveny různé druhy zmrzliny.

Jsou to projevy geologických dějin, jak se jednotlivé vrstvy usazovaly, nebo naopak vyplouvaly na povrch. Bílá linka znamená popel po výbuchu sopky, žlutá je písek přinesený dávno zmizelou řekou, červená a modrá znamenají bahno s příměsí kovů. Nejkrásnějším formacím, které se v patrech navrstvily a poté se vlivem eroze ořezaly, pro jejich kuželovitý tvar trefně říkají podle obydlí prérijních indiánů týpí.

Ale hlavně je tu ten zkamenělý les, který dal celému parku jméno. Když před nějakými 220 miliony let stromy popadaly, řeka je odnášela dál, než se zachytily v písku. Kmeny postupně zanesl další písek, který zabránil pokračování v tlení.

Po miliony let do sebe dřevo „nasávalo“ oxid křemičitý, až se nadobro proměnilo v křemen, byť mu podoba dřeva zůstala. Během věků se také Arizona díky putování kontinentů posunula od rovníku mnohem více na sever a někdejší tropický prales, jaký mají dnes třeba v Kostarice, se změnil v poušť, na kterou vystouply vrstvy dávno uložených sedimentů, a eroze zajistila, že se na povrchu opět objevily stromy, tentokrát v kamenné podobě.

Na severu parku je tu a tam vidět jeden dva padlé kmeny, ale nic víc. Začnu Američany podezřívat z marketingového triku, který jim nicméně díky „malované poušti“ nevyčítám.

O nějakých třicet kilometrů na jih už si člověk připadá jako na Borneu poté, co dřevorubci zplanýrovali džungli kvůli vysázení palmy olejné.

Kam oko dohlédne, se válejí zbytky stromů, z nichž některé musely mít i šedesát metrů výšky. Také ony mají různé zabarvení podle toho, které prvky se do procesu připletly - oranžovočervený nádech má na svědomí železo, šedý a černý mangan, zatímco čistou bílou si zajistila dominance křemíku.

Některé stromy vypadají, jak kdyby byly na řadě míst přeříznuty motorovou pilou. Ale člověka za tím nehledejte. Jen tlak půdy, pod kterou kmeny ležely. Je to podobné, jako když se vám ve školní brašně čistým lomem naporcovaly křídy. Eroze prostě umí divy.