Elegantní vína jsou dobře střeženým pokladem Jižního Tyrolska

O tom, že je víno neodmyslitelnou součástí Jižního Tyrolska a jeho obyvatel, se všichni cestovatelé přesvědčí už při průjezdu Brennerským průsmykem ze sousedního Rakouska. Stačí jediný pohled na údolí lemovaná příkrými kopci, jejichž stráně protkávají zdánlivě nekonečné vinohrady.

Jedná se přitom o jeden z nejmenších italských regionů, kde se réva pěstuje. Vína se zde vyrobí jen 0,7 procenta z produkce celé země, což je sice velmi málo, ale jak sami lokální vinaři tvrdošíjně zdůrazňují, jde jim o kvalitu, nikoli kvantitu. A kvalita je skutečně znamenitá.

Podmínky pro pěstování révy jsou v Jižním Tyrolsku ideální, a to zejména kvůli vysokému počtu slunečních dní, kterých je zhruba 300 ročně. Charakter dodávají vínům také další přírodní vlivy, od proměnlivé nadmořské výšky až po čerstvý vzduch, půdu bohatou na minerály nebo křišťálově čistou vodu. Výroba vína má navíc dlouhou tradici, i přestože zdejší produkce nepatří mezi ty světově nejproslulejší.

Někdejší části Rakouska-Uherska dominovaly kdysi červené odrůdy. Tradice jejich pěstování sahá až do doby před tisíci lety. Původním druhem je třeba rubínový, ovocně vonící Lagrein, známý už od 14. století, pocházející z okolí hlavního města provincie Bolzana. Dnes je vše přesně naopak, trh si podle vinařů říkal mnohem více o vína bílá, která dnes tvoří 60 procent produkce, červená pak zbylých 40 procent. Růžová a oranžová vína se v Jižním Tyrolsku takové popularitě netěší.

Rozšířenost odrůd byla vrtkavá už v průběhu staletí. Dominantní červenou vystřídal v 15. století Gewürztraminer, který byl tehdy nejrozšířenější odrůdou Jižního Tyrolska. Pojmenován je podle vesnice svého zrodu, vesničky Tramin, v italštině Termeno. Jelikož byla ale réva náročná na pěstování, postupně upadla v zapomnění a dnes je v regionální produkci zastoupena asi osmi procenty. Dalším významným zástupcem je třeba Müller-Thurgau, ale vedle se nedá sáhnout nikdy, pokud je na lahvi uvedená oblast Alto Adige.

Turistika spojená s vínem je v Jižním Tyrolsku logicky stále na vzestupu, najde se tu třeba stará vinařská stezka, která spojuje několik malebných vesniček a na kterou se dá vyrazit pěšky, autem nebo třeba na kole — pro cyklistiku je region jako stvořený. Na kole se dá dojet až k největšímu jezeru v provincii, k Lago di Caldaro. Oproti gigantickému Lago di Garda v sousedním Trentinu je Caldaro roztomile malé. Ze všech stran ho ovšem obklopují šťavnatě zelené, idylické vinice a zvlněné kopce.

Komu se nechce celý den prosedět s výhledem na vinici nebo kdo se bojí po pár skleničkách sednout na kolo, může v Jižním Tyrolsku vymyslet náhradní program. Třeba po památkách. Sever Itálie je doslova posetý zachovalými hrady, které si jen tak lebedí pod horskými hřebeny v obklopení lesů, vinic nebo jabloňových sadů — jablka jsou dalším z významných produktů regionu. A ten, kdo nechce zcela upustit od vína, se může vypravit na sever od Bolzana, přes Bressanone neboli Brixen, vyhnanství Karla Havlíčka Borovského, až do krásného historického opatství Novacella.

V něm dodnes žije malá komunita 25 mnichů z řádů Augustiánů v čele s opatem. Klášter si lze projít v rámci prohlídky, přístup je zakázán jen do míst, kde mniši žijí. Pozoruhodná je především zdejší bělostná rokoková knihovna, bez jejíž návštěvy by prohlídka nebyla kompletní, jak zdůrazňuje průvodce Elias Holzer. Za nahlédnutí stojí i zdejší bohatě zdobená bazilika nebo historická studna se stříškou, na které je vyobrazeno sedm původních divů světa ještě s osmým, kterým je úsměvně neskromně právě klášter Novacella.

Nebylo by to ovšem Jižní Tyrolsko, kdyby i opatství nebylo spojeno s vínem. Jeho výroba tu má rovněž dlouhou tradici a vinohrady klášter z jedné strany hustě obklopují. Zájemci se dokonce mohou zapsat do kurzů, Novacella jich nabízí hned několik, včetně toho nejpříznačnějšího sommeliérského. „Už když svatý biskup Hartmann klášter v roce 1140 zakládal, věděl, že se jedná o velmi strategické místo. Přes Brennerský průsmyk tudy chodili poutníci ze střední a severní Evropy do Vatikánu. V okolí Brixenu bylo navíc teplejší počasí ideální k pěstování révy,“ tvrdí Holzer.

Vinařství Abbazia di Novacella je tím vůbec nejseverněji položeným v Itálii, zdejší réva roste na velmi minerální půdě a má proto osobitou chuť. V minulosti se zde pěstovaly především červené odrůdy hroznů, vystřídaly je ovšem bílé, a to například zmíněný Gewürztraminer, Pinot grigio neboli Rulandské šedé a Sylvánské zelené. Jelikož ale vinohrady v okolí opatství nejsou rozsáhlé natolik, aby dokázaly uspokojit poptávku, část úrody se kupuje od okolních vinařů.

„Máme tu i klášterní hospodu, do které mohou návštěvníci zavítat a ochutnat v ní vše, co zde vyrábíme. Od vín, přes grappy (italská pálenka vyráběná ze zbytků po lisování vína) až po jablečné mošty. Nechybí ani typická tyrolská jídla, třeba sýry nebo speck,“ zmiňuje průvodce regionální uzeninu, která i přes podobný název nemá se špekem mnoho společného. Výjimkou nejsou ani řízené degustace za přítomnosti znalého sommeliéra.

Jižní Tyrolsko je dost hornaté, asi jen 15 procent půdy se dá obhospodařovat kvůli špatně přístupnému terénu. To region ovlivňuje mimo jiné i ve sběru hroznů. „Úplně všude se sklízí ručně, stroje se nedají kvůli charakteru krajiny použít. A musíme dbát na vysokou kvalitu,“ zdůrazňuje průvodce. Italové navíc milují styl a tradice. Všechna vína jsou proto zátkována korkem. Nejen proto, že korek je nepochybně tradičnější než šroubovací uzávěry, ale také kvůli samotnému aktu odšpuntování lahve pomocí vývrtky.

Vinaři z Alto Adige obecně distribuují do České republiky málo produktů, a pokud ano, většinou se musejí důkladně hledat. Vína z Abbazia di Novacella ovšem nabízí obchod s italskými produkty Wine Food Market, jenž má v Praze hned několik poboček.

Při návštěvě Jižního Tyrolska nelze opomenout výtečnou gastronomii, která je fúzí tradičních pokrmů z rakouského Tyrolska a pak samozřejmě Itálie. Úplná klasika v podobě špaget to ale není. V okolí Bolzana se jedí především tyrolské špekové knedlíky, ravioly, často plněné špenátem, výjimkou však není ani zvěřina, z níž se dělá třeba zdejší obdoba guláše. Populární je kukuřičná kaše polenta a vyloženě klasikou je takzvaný třepaný chleba schüttelbrot, který má výraznou anýzovou chuť.