Do Černobylu jsou organizovány expedice z Česka

Mezi dobrodruhy, kteří ke svým adrenalinovým zájmům a zážitkům zařadili i jeden jaderný, patří pětapadesátník Vilém Nademlejnský. Říkejme mu Vilda. Do ukrajinské elektrárny Černobyl, jež je vzdálena asi tři kilometry od městečka Pripjať, se poprvé dostal v roce 2008. Tehdy projížděli Ukrajinou s partou nadšenců na offroadových kárách. Znovu se do zóny vydal v červenci 2010.

Ještě před cestou z Česka písemně požádali šéfa takzvané zóny o povolení ke vstupu. Žádost sepsali v angličtině a ruštině, do týdne jim přišla kladná odpověď. Pak už nebyl problém, když celá offroadová expedice dorazila do Kyjeva, spojit se s organizací, jež poskytuje mikrobusy i s průvodcem, zaplatit obolus v přepočtu 5000 korun na osobu a vyrazit. Vilda je dnes schopen každé expedici povolení vyřídit. Do zóny lze jezdit celoročně, tedy i v zimě.

S vyřizováním povolení není problém, protože tím od "jaderných" turistů do oblasti tečou aspoň nějaké peníze. Jak prohlásil ukrajinský průvodce po zóně: "Éto jejich děngi na žizň." (Potřebují ty peníze k životu - volný překlad.) Vilda si myslí, že zaplacenou částku za povolení vstupu do zóny si rozdělují šéf zóny, průvodci, řidič mikrobusu a turistická organizace v Kyjevě.

Ukrajinský průvodce doprovází expedici pouze v prostoru zóny z Kyjeva i během pobytu v zóně. Na prohlídku městeček Pripjati i Černobylu má každá výprava zhruba pět hodin. Vilda říká, že během jejich poslední návštěvy 29. července 2010 v Pripjati bylo poměrně nabito: včetně jejich čtyřčlenné výpravy tu byla ještě jedna parta z Plzně a partička Francouzů, celkem tedy jedenáct jaderných turistů. Průvodci pracují týden v zóně, pak mají týden volno.

Když se Vildy ptám, zda se neobávali radiace, kterou - jak si myslím - musí být zákonitě oblast prostoupená, říká mi, že na místě dokonce ještě dnes pracují čtyři tisíce zaměstnanců. Někteří dojíždějí, několik desítek jich však stále bydlí ve starém Černobylu. Zaměstnanci jsou pravidelně kontrolováni, a pokud se radioaktivita jejich těla přehoupne přes kritickou hranici 2 rentgenů (R), jsou propuštěni bez nějaké speciální renty. Životnost pracovníka je tedy pár let.

Vilda říká, že na čerstvě posekané zelené travičce, která roste po celé Pripjati, viděl sedět pracovníky odpočívající během přestávky, již neváhali svačit či dokonce kouřit. V říčním kanálu, který protéká Pripjatí u elektrárny, lze vidět i půlmetrové ryby s červenými ploutvemi. Vilda si myslí, že to jsou tloušti. Zaměstnanci elektrárny je krmí chlebem, pak chytají a jedí. Dle jejich slov v rybách žádná radioaktivita být nemůže díky jódu, jejž obsahují.

Na dotaz, kolik viděl na místě lidí, Vilda říká: "Tak dvacet. Maximálně ve věku 40 až 45 let. Ani jeden na sobě neměl viditelné fyzické změny. Dokonce jsem slyšel asi o jedenáctileté holčičce, která se v zóně narodila původním obyvatelům. Žije tu ale jako jediné dítě, s dospělými, bez kamarádů. Do zóny mají vstup pouze osoby starší 18 let. To musí být šílené..."

Vildova výprava s sebou měla vyřazený vojenský (ručičkový) dozimetr a průvodce zónou byl vybaven digitálním. Oba se v naměřených hodnotách shodovaly. Na některých místech byly naměřeny pouhé dva mikrorentgeny v hodině, na místě před "vražedným" čtvrtým reaktorem bylo 9000 µR/h a nejvíce naměřili na místě bývalého autodromu v lunaparku: 11 000 µR/h. Po ukončení prohlídky byli všichni ještě jednou přeměřeni v detekčních rámech. Pokud by hodnoty radiace překročily povolené hodnoty, ze zóny by nebyli jen tak vypuštěni. Smrtelná hodnota radiace je 500 R/hod.

Před vstupem do ochranné zóny a města duchů Pripjati musejí všichni návštěvníci projít kontrolami zvanými dytjatki, kde jim policisté a vojáci v plechové boudě zkontrolují doklady a povolení ke vstupu. Pak už je pohyb po zóně na vlastní nebezpečí. (Při kontrole každý podepisuje prohlášení, v němž se zavazuje nekouřit, nepít a nejíst v zóně. Je nutné mít dlouhé nohavice a být starší 18 let.)

Pripjať je právem nazývána městem duchů. 47tisícové městečko bylo roku 1970 vystavěno na zelené louce pro pracovníky budoucí elektrárny a jejich rodiny. Samotná elektrárna byla dostavěna v roce 1977, za devět let došlo k výbuchu, ale poslední elektřina byla vyexpedována ještě v roce 2000!

Bezprostředně po výbuchu byli jedněmi vraty obyvatelé Pripjati evakuováni, z druhé strany již nastupovala armáda a likvidovala jídlo, živá zvířata a ptáky, aby nedocházelo k šíření radiace. Tehdy bylo lidem dovoleno vystěhovat se s doklady, penězi a šperky, po určité době se mohli na zvláštní povolení vrátit do svých bývalých domovů pro ostatní věci.

Když oblast turista navštíví dnes, vidí, že obyvatelé a zřejmě i současní zaměstnanci město duchů totálně vyrabovali. Ještě dnes zaměstnanci rozebírají zbytky města, které se dají odevzdat do sběru, a tak si přivydělávají. Ve sběrnách nikdo radiaci neměří a železo nasáklé radiací může dnes být ve všech koutech bývalého Sovětského svazu.

Totální destrukce města je patrná na všech budovách: v hotelu, koupališti, panelácích, atrakcích v lunaparku. Jediné místo, které nebylo tolik zpustošeno rabováním, jen na něm zanechal stopy zub času, je škola. Papírové výkresy, nástěnky, školní kamna, nic nebylo možné zpeněžit. Snad několik kovových kusů z fyzikální pracovny a dílen, jinak celá škola zůstala tak, jak ji před 24 lety výbuch zanechal.

Rozházené hračky, počítadla, sešity, dokonce i protichemické masky. Průvodce tvrdí, že v den výbuchu měly děti dokonce cvičení protichemické obrany, jež jim samozřejmě nepomohlo při jaderném výbuchu, a po celé škole jsou rozházeny desítky masek...

Jinak je betonové, vybydlené město Pripjať obrostlé stromy, na zničené terase hotelu už roste smělá bříza. "Co člověk přírodě vzal, už si dnes bere zpátky," komentuje zdravou přírodu prorůstající městem Vilda. "Dokonce se podél cesty z Černobylu do Pripjati páslo stádo koňů Przewalského, kteří byli do oblasti vysazeni a nyní se tam úspěšně množí."

Při prohlížení filmu, jejž Vilda na místě natočil, se každému vybaví Tarkovského Stalker, ale v barvě. Obzvlášť u záběrů školy. "No, depka na vás padne...," lakonicky poznamená Vilda. "Ale do zóny se vrátím."