Do Brixenu za Karlem Havlíčkem Borovským

A není divu. Když tu známý publicista, básník, ekonom a politik v letech 1851 až 1855 nuceně pobýval, patřila tato část Tyrolska Rakousku-Uhersku. Itálii připadla až po 1. světové válce. Dnes je Brixen třetím největším městem autonomní oblasti Bolzano.

Karel Havlíček Borovský se narodil roku 1821 v Borové u Přibyslavi. Známým se stal jako zakladatel české žurnalistiky, satiry i literární kritiky, patřil také k neúnavným komentátorům veřejného života.

Ve svých básních i projevech se neúnavně opíral do vlády, císaře i celé monarchie a mimo jiné požadoval, aby císař přijal korunu svatováclavskou, stejně jako to učinil s korunou uherskou - tedy, aby se české království stalo rovnoprávnou součástí rakouskouherské monarchie.

Roku 1851 stanul Havlíček dokonce před soudem v Kutné Hoře, kde byl obžalován za články proti absolutistické vládě, které publikoval ve svém časopise Slovan. Po osvobozujícím verdiktu se spolu s rodinou stáhl do ústraní, přestěhoval se do domu na náměstí v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), plánoval založení hospodářství a těšil se na poklidný život. Ten mu však už nikdy nebyl dopřán.

Krátce po zamítnutí obžaloby intervenoval protičesky smýšlející zemský velící generál v Praze Eduard hrabě Clam-Gallas u císaře Františka Josefa I. a požadoval tvrdý zásah proti tomuto českému rebelovi. Přestože ministr Bach doporučoval přestěhovat básníka do Salcburku, císař rozhodl o jeho deportaci do vzdáleného a odlehlého jižního Tyrolska - cesta sem tehdy trvala celý týden.

Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vtrhla do Havlíčkova domu policie a po trase Jindřichův Hradec-České Budějovice-Linec-Salcburk-Innsbruck jej přes zasněžené Alpy deportovala do Brixenu.

Z centra dění se Karel Havlíček Borovský dostal do městečka s 2700 obyvateli, z nichž 292 bylo kněží a 118 úředníků. Velké množství staveb tu také tvořily církevní budovy - kromě biskupského hradu a paláce s dómem tu stálo dvanáct kostelů, pět klášterů a množství církevních škol.

Brixen na soutoku řek Isarco a Rienza se stal roku 992 sídlem biskupů, kteří ovládali tuto oblast i okolní území, sahající až do míst dnešního Slovinska jako samostatný stát. Zesvětštěno bylo město až roku 1803, kdy se stalo součástí Tyrolska.

Hmotnou nouzí rodina v Brixenu netrpěla. Veškeré cestovní náklady šly z rozpočtu policie a císařství, Havlíčkovi kromě ubytování a jídla vyplácelo roční mzdu 500 zlatých, tedy příjem srovnatelný s platem vyšších státních úředníků. Čistý vzduch podhorského městečka byl také ideálním léčebným prostředkem na tuberkulózu, kterou trpěl nejen básník, ale i jeho žena a dcera.

I přesto Havlíček toužil po návratu, což mu úřady povolily až roku 1855. Cestou domů se dozvěděl o smrti milované ženy a ani jeho život po návratu nepřipomínal zrovna ideál. Nesměl opouštět Německý Brod, neustále byl sledován, lidé se báli hlásit se k němu, známí se mu vyhýbali a on sám zůstal zcela bez prostředků. O rok později si začal stěžovat na kašel a únavu a v červnu dostal záchvaty chrlení krve.

Zemřel 29. července 1856 v bytě svého švagra v Praze ve věku nedožitých 35 let. Po smrti jej ti, kdo se od něj během života odvrátili, začali uctívat a brzy se stal národním mučedníkem, jehož kult přetrval až do 20. století.

Po transportu do Brixenu byl Borovský ubytován v tehdy luxusním hotelu U Slona, jehož název odkazuje na podivný dar tureckého sultána. Právě slona totiž poslal roku 1551 turecký sultán císaři Maxmiliánovi do Vídně jako akt usmíření.

Zvíře po dlouhé a náročné cestě v Brixenu onemocnělo a půl roku se o něj starali právě v budově, na jejímž místě dnes stojí hotel. Poté jej uzdraveného odeslali do Innsbrucku, kde slon nepřežil ani rok.

V hotelu, jejž provozuje již od roku 1773 rodina Heissova, byl Havlíček přijat přátelsky a seznámil se tu s mnoha zajímavými lidmi, většinou vyhnanci. K jeho přátelům patřil účastník revoluce z roku 1848 Johann Alois Schallhammer, ale i důstojník Rudolf Hebr, deportovaný do Brixenu za dluhy. Že tu netrpěl nedostatkem, dokládají i verše, které v tomto období napsal: Teletina jako mandle, vína také dost, jakou pak chceš, všivá duše jinou blaženost.

Havlíček se tu nevzdal ani své literární práce, četl, překládal a tvořil, takže během pobytu v Brixenu vznikly i slavné satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. Zrodily se však i verše ze smutku a stýskání po domovině: V samotě kdy sedím a se soužím mlčením jen státu, církvi sloužím. Nevidím než krávy, kapucíny...

A opomenout nelze ani básně satirické, na něž Havlíček nezanevřel ani během své internace: Bůh, náš otec, pro chování deset nám dal přikázání, ale církev, naše Máť, zkrátila je v jedno: Plať!

Historické prameny se různí ve faktu, zda se Havlíček rozhodl sám z hotelu odstěhovat, či zda byl jeho pobyt příliš nákladný pro císařskou pokladnu. Doloženo však je, že se přestěhoval nejdříve do pokoje s arkýřem v prvním poschodí domu na Adlersbrückengasse 3 a že po příjezdu jeho rodiny mu na jaře 1852 pronajali domek na ulici Kachlerdusstrasse 1. Přestože měli služku, jídlo si rodina nechala stále donášet z hotelu na náklady monarchie.

Od roku 1925 zdobí bílý domek pamětní deska v češtině, připomínající fakt, že tu tento „neohrožený bojovník za svobodu svého národa“ žil, a 29. dubna 1995 odhalil tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiny Milan Uhde i pamětní desku v němčině.

Když se Havlíčkova manželka s dcerou vrátily do Čech, přestěhoval se Borovský opět na Adlersbrückengasse, tentokrát do čísla 1, a odtud pak 6. května 1855 odjel do Českých zemí.

Pro štědrou státní podporu si vyhnanec chodil do sídla krajského prezidenta Fünfkirchena a okresního hejtmana Knolla na hlavní brixenské náměstí Domplatz. Tomu dominuje impozantní dóm s nádhernou postranní křížovou chodbou z 12. století a freskami ze století čtrnáctého. Dříve tu také sídlila pokladnice, která je však dnes přestěhována do diecézního muzea.

Stejně jako Havlíček můžeme obdivovat i zahradu Hofgarten, jíž byla nedávno navrácena její podoba zeleninové a bylinkové zahrady dle plánů z roku 1831, pozdně gotickou Bílou věž s freskami ze 14. a 15. století a nádherná podloubí domů ze století šestnáctého.

Přestože česká tradice interpretuje Havlíčkův exil v Brixenu jako pobyt v temném žaláři či tmavé kobce, čas strávený v těchto klimatických lázních mu patrně vylepšil zdraví. A kdo ví, jak dlouho mohl ještě žít, kdyby se netoužil vrátit do rodné země.