Článek
Místo války svět sužuje pandemie a nečekaně mění pozadí cesty, která skončí na konci příštího roku v New Yorku. První komplikace přišla ještě dřív, než se speciál se zkušenostmi z Dakaru dostal na africké pobřeží.
Je už skoro půlnoc, když se s dobře naladěným Tomášem Vaňourkem (34) poprvé potkávám v ulicích Tunisu. Má za sebou první část cesty s názvem Expedice Z101, která se vydává ve stopách jeho slavných cestovatelských předchůdců Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda.
Na první část cesty, jež skončí na konci příštího roku na newyorském Manhattanu, se vydal společně s fotografem Ivanem Šonským na konci dubna z Plas na Plzeňsku a již začátek cesty napověděl, že v době pandemie se bude jednat o ještě trochu větší dobrodružství, než by tomu bylo za normálních okolností.
Expedice zůstane v Tunisku zřejmě do konce května.
Jejich speciálně upravený Nissan Navara, který už byl v poušti jako doprovodné vozidlo během Dakaru a na jehož úpravě se kromě Vaňourka podílel tým Aleše Lopraise, museli dobrodruzi dostat do Tunisu lodí. Shodou okolností však Tunisko přesně v den příjezdu kvůli zhoršující se pandemické situaci uzavřelo přístav a jen díky výřečnosti a zpáteční jízdence bylo Čechům umožněno, aby v Tunisku mohla cesta úspěšně začít.
„Tak se to teda nakonec povedlo,” hlásí Vaňourek už z dálky a symbolicky si připíjíme slzou moravské slivovice na úspěch cesty, která povede v následujících týdnech právě Tuniskem, kde začínala i africká cesta Hanzelky a Zikmunda v roce 1947.
Expedice má k dispozici na 20 tisíc snímků, které během svých cest čeští cestovatelé pořídili, a bude se snažit řadu z nich vyfotit totožně o více než 70 let později. První fotografie už vznikly v nezvykle vylidněném Kartágu a hotelu Tunisia Palace, kde Hanzelka se Zikmundem na počátku cesty rovněž nocovali. Další kroky vedou třeba do Velké mešity v Kajruvánu či mediny v Hammametu.
V amfiteátru v El-Džemu byli Hanzelka se Zikmundem v roce 1947.
V kufru auta, jenž bylo na počest Jiřího Hanzelky pojmenováno jeho přezdívkou „George”, pochopitelně nechybí ani podepsané knihy Hanzelky a Zikmunda, které hltá již několikátá generace čtenářstva. Vždyť sám Miroslav Zikmund je patronem, fanouškem a v podstatě i symbolem celé cesty. A mezi vybavením je ukrytý také soudek plzeňského piva. „V poušti jako když najdeš, chladit nám to bude solární panel,” směje se od ucha k uchu Vaňourek, který má za sebou už cestu po Asii.
Celou expedici nyní čeká první ochutnávka Sahary, poté se bude muset na několik dní vrátit do Evropy, absolvovat karanténu a testování a následně opět vyrazit na cestu přes Pireus a Jordánsko do Egypta, kde se k expedici přidá i Linda Piknerová, která má v současné době v České republice na starosti administrativu.
V poušti je potřeba občas vzít do ruky nářadí.
Pak už „George” vyrazí přes Súdán, Etiopii, Eritreu, Keňu, Tanzanii, Ugandu, Rwandu, Kongo, Zambii či Zimbabwe do Jihoafrické republiky, kde by se na konci letošního roku měl opět nalodit směrem do Jižní Ameriky a následně na sever do Spojených států.
„Všechno teď trochu záleží na tom, jak se bude situace ve světě vyvíjet. Nemůžeme se spolehnout prakticky na nic, ale odhodlání je obrovské. Třeba tady v Tunisku máme být do 23. května, ale musí otevřít přístav, abychom se dostali zpátky. Nějaké zásoby na další týden máme, potom už by přišly komplikace,” přiznává dobrodruh. Počátek cesty pomáhá organizovat i tuniský Národní úřad pro cestovní ruch a došlo také na setkání s českým velvyslancem v Tunisu Janem Vyčítalem.
A že jako Češi nejsme v Tunisku žádnou neznámou, potvrzují i slova místního novináře Hatema Bouriala. Ten mi vypráví, že Hanzelku se Zikmundem zejména starší generace Tunisanů zná, a možná i proto nás zdejší lidé vřele vítají, mávají a zvědavě si prohlíží upravený speciál.
„Ahoooj, jak se máš?!” hulákají na nás češtinou, kterou pochytili od turistů. A i když mnoho z nich má stále za to, že žijeme v Československu, je na nich vidět, že jsou rádi, že se do země pomalu, ale jistě vrací turistický život.
