Brněnský Špilberk: Jeho kasematy jsou plné mýtů a pověstí

V dobách, kdy průvodce vodil zájemce za svitu olejové lampy, vznikla řada mýtů a legend, třeba o krysím kanále nebo zazdívání nevěrných žen. Zjistili jsme, jak to bylo doopravdy.

„Kdo se vydá na Špilberk, míří téměř automaticky do kasemat. Je to nejnavštěvovanější prohlídková trasa,“ říká Michal Hančák, který zde pracuje jako průvodce a lektor. „Letos máme už 142. sezonu, v kasematech se turisté provázejí od roku 1880. Krvavé historky lidi přitahovaly v minulosti stejně jako dnes,“ dodává s úsměvem.

Původně však tyto prostory sloužily docela jiným účelům. „V 18. století Marie Terezie rozhodla, že se na Špilberku vybudují kasematy, tedy chodby a místnosti, které jsou součástí opevnění. Sloužit měly jako úkryt pro vojáky a také pro skladování potravin a vojenského materiálu. Do dějin ovšem nejvíce vstoupily ve zcela jiné roli,“ říká průvodce.

Po roce 1783 přestaly kasematy sloužit vojákům a byly přestavěny k novému účelu. „Nástupce Marie Terezie, její syn Josef II., zrušil svými reformami trest smrti. Nejhorší zločinci, úkladní a sérioví vrazi, poté dostávali trest doživotního přikování. Vedle pevnosti Schlossberg ve Štýrském Hradci byl pro takové trestance určen i Špilberk,“ vypráví náš doprovod.

Jdeme se podívat do kasemat, do míst, kde takoví vězni trávili zbytek života. Nachází se zde kopie dobové cely a figurína trestance, dodnes je zde cítit tísnivá atmosféra. „Byla tady vlhkost, tma a zápach. Vězeň měl okovy na rukou a nohou, někteří i kolem pasu a krku. Připoutáni byli řetězem, jenž vážil okolo deseti kilogramů,“ popisuje Michal Hančák.

„Tito vězni nemuseli pracovat, ale podle mě by dali vše za to, aby pracovat mohli. Dostávali pouze chleba a vodu. Jen pokud byli nemocní, obdrželi syrové kysané zelí,“ dodává.

„Většinou tu nepřežili dlouho. Nejkratší dobu tu byl vězeň pouhé dva týdny, nejdéle pak dva roky,“ dozvídáme se. „Zkoušel jsem si do cely sednout na čtvrt hodiny. Ani jsem nemusel být připoután a po chvíli už mi běžely hlavou chmurné myšlenky,“ říká průvodce.

Pokračujeme do horních pater kasemat, kde si trest odpykávali vězni s méně závažnými zločiny. „Ve srovnání s tím, co jsme viděli předtím, to byl luxus,“ popisuje v nadsázce Michal Hančák. „Vězni spali na dřevěných pryčnách, ale po celou dobu měli na nohou okovy. V jedné cele bylo dvanáct až padesát vězňů,“ ukazuje průvodce na kopie dobového vybavení.

„Bylo tu světlo a topilo se v kachlových kamnech. Samozřejmě ne kvůli tomu, aby vězni měli příjemný pobyt, ale aby nebyli nemocní a mohli pracovat,“ vysvětluje průvodce. Trestanci pracovali v místních dílnách nebo tahali vodu z hluboké studně, k tomu na Špilberku sloužilo dřevěné šlapací kolo.

„V minulosti jsme pořádali akci Nocování v kasematech. Zájemci si mohli vyzkoušet, jak takový život mohl vypadat. Spali v celách a dostali i stejnou stravu jako vězni, tedy chléb, vodu a zelí,“ vzpomíná náš doprovod, jenž si podobné přespání sám vyzkoušel. „V budoucnu možná podobnou akci zopakujeme, ale nyní kvůli koronaviru a s ním spojeným předpisům by bylo takové nocování složitější,“ usmívá se Hančák.

„Špilberku se říkalo nejhorší věznice monarchie. Přezdívalo se mu také žalář národů,“ pokračuje průvodce. Vězněni tu totiž nebyli jen vrazi či zloději, mezi nimi mimochodem i známý loupežník Václav Babinský, ale také vzpurní vlastenci.

„Panovník rozhodl, že revolucionáři z Itálie, takzvaní karbonáři, a další vzbouřenci mají být vězněni daleko od své domoviny,“ zjišťujeme. Ital Silvio Pellico napsal o svém věznění na Špilberku knihu Z mých žalářův, o které měl kníže Metternich prohlásit: „Tato kniha zasadila Rakousku větší ránu než vojenská porážka.“ Letos uplyne přesně 200 let od příchodu Pellica a dalších karbonářů na Špilberk, chystá se proto vzpomínková akce, která snad už nebude poznamenaná opatřeními spojenými s koronavirem.

„Věznice tu nefungovala dlouho, přibližně po padesáti letech byla zrušena a kasematy začaly chátrat,“ pokračuje Michal Hančák. V roce 1880 byly opět zprovozněny, ovšem už ne jako vězení, ale jako prohlídkový okruh určený pro turisty. „Tehdy průvodci chodili temnými chodbami s olejovými lampami. Aby byla prohlídka atraktivní, vznikla řada mýtů a legend,“ prozrazuje náš doprovod.

„Například o tomto kanále se tvrdilo, že se k němu za nohy přikovali nejtěžší zločinci a nechali se napospas hladovým krysám. Ve skutečnosti ovšem tento kanálek odvodňoval příkop,“ vyvrací průvodce Hančák jeden z mýtů.

„Do těchto děr ve stěně se zase měly zazdívat až po krk nevěrné ženy. Údajně jim měla kapat voda na hlavu tak dlouho, dokud nezešílely,“ pokračuje Michal Hančák. „Jenže ženy se tu nikdy nevěznily a díry nejspíše do stěny vysekali sami průvodci,“ uvádí vše na pravou míru. A byť si zde dodnes můžeme prohlédnout kopii mučírny se skřipcem, ve skutečnosti na Špilberku nikdy podobná místnost nebyla.

Mýty vznikaly i později. „Za druhé světové války byli na Špilberku němečtí vojáci. O nich se tvrdí, že v kasematech budovali plynové komory nebo popraviště. Žádné důkazy o tom však nemáme, navíc v kasematech se tehdy pořád prováděli turisté,“ dodává Michal Hančák.

„Místní kasematy nejsou žádné podzemí. Ve skutečnosti jsme stále v úrovni okolního terénu nebo nad ním,“ vysvětluje. Přes to všechno si chodby Špilberku uchovávají tajemnou atmosféru a stojí za navštívení.